Úvod  >  Českokrumlovsko  > 

Když jednou čuchnete k vodě, zůstanete u ní, říká služebně nejstarší převozník na Lipně Karel Kukačka

Karel Kukačka

Čtvrtstoletí na přívozu... Jak se vám to poslouchá?

Hrozně rychle to uteklo. Čtvrt století, to vlastně není nic. Mám to vlastně stále před očima. Z protějšího břehu jsem vozil děti, které začínaly chodit do školky. Pak chodily do školy a dneska už jsou samy tátové a mámy. Když je léto a máme spoustu turistů, tak se zdá každý den hrozně dlouhý. Ale pak se ohlédnete a najednou je sezona pryč. Napadne sníh, spravujeme loď a hned je zase jaro. Ten proud času je opravdu hrozně rychlý.

Hodně kluků sní v dětství o tom, že budou kapitánem na lodi. Jak jste to měl vy?

Můj táta byl zemědělec. Po Němcích dostal tehdy za čtyři tisíce korun domeček v Hůrce, který si opravil a zůstal tady. U Státních statků Šumava se staral o dobytek a jezdil s koňmi i s traktorem. Když jsme s bráchou měli prázdniny, chodili jsme s tátou do práce a byl pro nás bůh. Už v šesti, sedmi letech nás nechal řídit traktor, a to bylo něco! Takže jsme chtěli být traktoristi a hádali se s bráchou, kdo bude řídit.

Osud vás ale nakonec na vodu zavál. Vedla k tomu dlouhá cesta?

Dlouhá a dost složitá. Vyučil jsem se jako obráběč kovů v Jihostroji ve Velešíně a dva roky tam pracoval. Pak jsem přešel do Aritmy v Hořicích. Veškeré vyráběné součástky odtud tehdy šly na východ, takže když přišla revoluce, byla najednou nouze o práci. Já už v té době měl syna a bylo nutné zajistit rodinu, takže jsem se musel poohlédnout po jiné práci. Chvíli jsem dokonce dělal traťového dělníka a tam jsem popravdě dost trpěl. Asi po roce se mi naskytla příležitost jít pracovat jako správce sportovní haly do Horní Plané. Dostal jsem tam služební byt a bydleli jsme v něm šest let. První rok ještě byla hala pod školou a pak přešla pod město.

Proč jste u té práce nezůstal?

Dělal jsem tam údržbáře, topiče, a také správce hřiště, což pro mě byl očistec. Sekání, kropení, stříkání nejrůznějšími chemickými prostředky, praní dresů... To všechno samozřejmě i o víkendech. Na rodinu – už se dvěma syny – mi vůbec nezbýval čas a neodpovídal tomu ani plat, který byl dost mizerný. Cítil jsem se nevyužitý, a taky proto jsem si dodělal průmyslovku na pozici strojař – provozní technik. Navíc jsem od přírody komunikativní člověk a postrádal jsem tam kontakt s dospělými lidmi. Takže když se pak vyměnili páni starostové, šel jsem za tím novým a požádal ho, aby mě z toho hřiště sundal. Tehdy mi řekl: Jestli chceš, měl bych pro tebe místo na přívozu.

To jste asi netušil, že jste právě dostal životní nabídku, viďte?

To tedy ne! Vůbec jsem netušil, co to obnáší. Říkal jsem si: Vždyť já přece neumím řídit loď. Věděl jsem, kde přívoz je, ale nikdy jsem s ním nejel, protože jsem neměl potřebu dostat se na druhou stranu. Nehledě k tomu, že za komunistické éry se tam nesmělo. Ani potom jako zaměstnanec města jsem netušil, o co jde. Až do roku 1996 patřil přívoz pod Správu a údržbu silnic a až pak přešel jako ztrátový a tudíž nezajímavý provoz za korunu pod město.

Nakonec jste se ale rozhodl, že do toho půjdete...

Do té doby se o přívoz starali čtyři lidé. Já tam nastoupil jako pátý, s tím, že do budoucna vystřídám pana Valeše, který tam tehdy už působil neuvěřitelných čtyřicet let. V té době už byl v důchodovém věku. Protože ale na té lodi začínal a nikdo jiný ji neznal zdaleka tak dobře jako on a neuměl si poradit s jejími opravami, tak tam v podstatě přesluhoval. Od něj jsem začal tu loď přebírat.

Bylo to náročné?

Jak se to vezme. Ideální to na začátku rozhodně nebylo. Pro Václava Valeše byl převoz srdcovou záležitostí a moc nechtěl, aby mu do toho někdo zasahoval. Byl zvyklý si všechno dělat po svém. Sám sloužil se svojí manželkou a druhá parta, tedy Míra Uhlíř a Marcel Lorenc, si jela zase to svoje. Právě pan Valeš ale všechno spravoval a opravoval. Asi tedy tušíte, že jsem tam nebyl až tak moc vítaný, protože cítil, že se nad ním zvolna stahují mračna a město ho brzy do toho důchodu pošle.

To byl pro vás asi složitý začátek...

Řekl bych, že to nebylo jednoduché ani pro mě, ani pro něj. Byl to pán v důchodu s ohromnými zkušenostmi a já ve třiatřiceti letech vlastně cucák. Ze začátku se opravdu hodně bránil. Šli jsme třeba spolu na břeh, ale on se najednou otočil a šel loď opravovat. Přitom já to od něj měl okoukat. A že bylo co! Té lodi říkám RVHP, protože je složená z několika komponentů ze všech možných socialistických zemí. Pochází z roku 1971 a naučit se ji ovládat a porozumět jí bylo hodně složité. Ve finále ale musím říct, že jsme si na sebe s panem Valešem zvykli. Byl to odborník a hodnej chlap. Postupně mě naučil spoustu věcí a já mu za to byl vděčný. Vzpomněl si třeba v půl čtvrté ráno, že budeme seřizovat ventily, a já vstal a šel.

Bavilo vás to?

Je fakt, že skoro rok mě za páky nepustil a dělal jsem jenom takového palubáka. Navigoval jsem auta, zametal loď a podobné věci. A tak jsem často přemýšlel o tom, co tam vlastně dělám. Měl jsem přece jenom víc peněz, ale času na rodinu mi zase zůstávalo málo a doma jsem moc nepobyl. Ale asi to byl osud. Po tom roce už jsem věděl, že tam vydržím. Navíc po roce a půl už mě pan Valeš taky nechal řídit. Říkal: Karle, sjeď tam s bábou. Tedy jako s jeho manželkou... Sám opravoval Bafala, což je naše malá loď z roku 1959 a využíváme ji v zimě a i jako záložní loď. Pro mě to vlastně byla čest. No a když už si jednou čuchnete k vodě, tak u ní zůstanete.

Obzvlášť když jste u Lipna vyrůstal...

Přesně tak, měl jsem to k němu v Hůrce dvě stě metrů. Navíc musím říct, že mám ještě jednu takovou deformaci. Líbí se mi všechno, co smrdí benzínem a vrčí.

Co obnáší váš běžný pracovní den?

Začínáme v půl šesté, uděláme si kafe, odstrojíme loď a pak to všechno začne. Už v šest patnáct vezeme pendlery, což bývá takových deset nebo patnáct aut. Na loď jich ale vezmeme nejvýš sedm, takže z ní do nějaké půl deváté obvykle neslezeme. Máme sice daný jízdní řád, ale jezdíme i mimo něj, do té doby, dokud všechna ta auta neodvozíme. Platí to vlastně pro celý den a musíte si najít systém, jak nejlépe všem vyhovět, zvládnout to a zároveň vydělat peníze. Proto tam jsme, aby byli lidé spokojení a loď nebyla prodělečná.

Takže žádná idyla?

Víte, on každý vidí hlavně to léto. Přijdou za mnou kamarádi, dáme si kafíčko a říkají mi: Ty jo, tady je krásně... Nikdo ale neví, že v zimě ráno přijdete do práce, musíte z lodě odklidit půl metru sněhu, všechno odmrazit a očistit silnici. A to všechno v šíleném počasí. A Hochfichťáci (lidé směřující do lyžařského střediska Hochficht – pozn. aut.) se neptají, jestli se vám chce nebo ne. Převezeme třeba tři nebo čtyři stovky aut denně, často potmě nebo za hustého sněžení, což je strašně obtížné. A když navíc denně nachodíte takových deset, patnáct kilometrů...

Na přívozu jste v neustálém kontaktu s lidmi. Co vás během služby dokáže zaručeně rozčílit nebo naopak potěšit?

Na lodi musíte být tak trochu psycholog a umět s lidmi komunikovat. Nemůžete se na ně mračit nebo být nějak negativní, protože když to na vás vidí, tak vám to taky pěkně vrátí. Na druhé straně ale musejí vědět, že jste to vy, kdo má za všechno zodpovědnost a je na lodi pánem. Když jsou lidé pokorní, příjemní a umějí vás i pochválit, mám z toho radost a beru to i jako určitou poctu. Někdy ale samozřejmě přijedou i takoví ti suveréni, kteří se už ráno blbě vzbudili. Vyžadují všechno okamžitě, nechtějí čekat a ani zaplatit poplatek za mimořádnou jízdu. Mnohdy na vás začnou být hrubí, což vás samozřejmě naštve. Dřív jsem to moc neuměl ustát, ale dneska už se na ně jenom směju. Ať jsou taky naštvaní oni. Naštěstí jich ale tolik není.

Co je pro převozníka největší noční můra?

Porucha ve chvíli, kdy máte plnou loď, to je asi to nejhorší. Dvakrát už jsem to zažil. No a pak bouřka. Vezměte si, že máte na druhé straně odvezených tisíc lidí a nejméně polovina jich bude chtít zpátky. Když je vezeme tam, můžeme jim říct, že dneska možná bude bouřit, a aby proto přijeli hned, jak se začne zatahovat. Jenže oni si samozřejmě chtějí užít to svoje. Obvykle volají, už když ta bouřka je, a to je průšvih. Těžko jim pak vysvětlujete, že pro ně nemůžete dojet, protože loď je železná, a tudíž úžasný vodič. Je mi jich líto, rád bych je převezl, ale nejde to. A Šumava umí ukázat bouři během deseti minut.

Měl jste někdy chuť s převoznictvím praštit?

Párkrát mě něco takového přepadlo. Říkal jsem si, že už to asi dál nedám, a jestli by nebylo lepší odbouchat si osm hodin v továrně, kde už jsem dřív byl a v podstatě byl i spokojený. Vždycky jsem se ale vrátil k tomu, že to tady mám moc rád a pořád mě to moc baví.

Jak moc se podle vás za těch dvacet pět let změnil návštěvník Šumavy?

Když jsem v roce 1996 na přívoz přišel, Rakušané a Němci byli milí a vycepovaní, zatímco našinec si myslel, že za peníze urve všechno. Řekl bych, že tohle se hodně změnilo. Lidé jsou hodnější, slušnější a mají větší pochopení.

Lidé obvykle jezdí k Lipnu na dovolenou a hledají tady klid, pohodu a zážitky. Kde to samé nacházíte vy?

Budu mít možná problém na to odpovědět, protože mně úplně stačí můj dům. Žena to má stejně, takže hodně relaxujeme doma. Pravdou je, že nás oba baví turistika a cyklistika. Jezdíme po České republice a hlavně po horách. Já mám navíc motorku, které říkám Nataša a opravdu ji miluju. Držíme si tady takovou partu nadšenců a třeba teď před čtrnácti jsme se vrátili z Albánie. Předtím jsme byli například na Ukrajině nebo v Rumunsku. Hrozně rád poznávám jiné země a lidi. Vidíte, nakonec jsem toho vlastně našel docela dost...

Lákalo vás někdy moře?

Ani ne. Je fakt, že jsem o tom přemýšlel. Nevím, jestli bych to tam dal. Pro mě je moře nebo oceán v podstatě takový nekonečný prostor. Nemá žádný cíl, respektive má, ale trvá to k němu hrozně dlouhou dobu.

Co všechno pro vás znamená Lipensko?

Je to můj život. Jsem patriot a nevím, co by se muselo stát, aby mě něco donutilo odtud odejít.

Přinesl už vám život všechno, co jste si přál, nebo ještě cítíte nějaký dluh?

Poměrně nedávno jsem měl problémy se srdcem. Ležel jsem v nemocnici a dostaly se mi do hlavy takové ty černé myšlenky, takže jsem nad tím přemýšlel. Vyrůstal jsem dá se říct z bídy a nebylo to snadné. Později jsem měl hodně divoké mládí a byl jsem lump. Tehdy mě z toho vlastně dostala žena. A teď můžu být spokojený s tím, že jsem si to svým způsobem stihl vynahradit, i když se tak jako každý s životem peru. Bylo pro mě zadostiučinění, že jsem se do poslední chvíle postaral o umírajícího tátu a vrátil mu tu péči, kterou on věnoval mě. Postavil jsem dům, mám zdravou a úplně super rodinu, skvělou ženu i syny, za které se rozhodně nemusím stydět. Víc nepotřebuju.

Vraťme se na závěr ještě jednou na vodu. Máte svou vysněnou kapitánskou štaci?

Zajímavé a asi i hezké by bylo jezdit rýnskou plavbu, ale nemám na to doklady. A jak už jsem říkal, vlastně si ani nedokážu představit, že bych to tady opustil. Víte, jak dopadnu? Jako pan Valeš. Budu tady jako on jezdit až do sedmdesáti let. Pošlou tam ke mně třicetiletého cucáka, a já mu to nebudu chtít předat. Tak nějak to vidím... Jsem asi stejný jako on. Vždycky, když jdu od lodi, mám potřebu jí poděkovat za to, jak to všechno zase odvozila, takže ji pohladím a řeknu: šikovná holka.

Autor: Pavel Šácha

Další zprávy z regionu

• Kraj začal kupovat rodinné domy a byty pro dětské domovy. V Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Písku, Soběslavi a Bechyni

  

  před 17 minutami
  JIŽNÍ ČECHY – Na trend, kterým mají být dětské domovy postupně transformovány, zareagoval Jihočeský kraj vyčleněním částky 100 milionů…

  0 komentářů Více info

• Češi cestou do Německa přes Strážný natankují nejlevněji v Řasnici. Tamní pumpu berou útokem i Němci

  

  včera v 11:45
  JIŽNÍ ČECHY - Nafta za 35,90 a benzín za 38,90 koruny. To je zřejmě nejlevnější cena pohonných hmot při cestě od Českých Budějovic směrem…

  1 komentář Více info a fotek (8)

• Co zaznělo na krajském zastupitelstvu k problému Jihočeského letiště

  

  včera v 10:33
  ČESKÉ BUDĚJOVICE – Rušná debata o situaci na Jihočeském letišti se odehrála ve čtvrtek 25. dubna na zasedání krajského zastupitelstva.…

  7 komentářů Více info
•