PŘÍMO Z TOKIA | Na olympijské hry do Tokia se kvalifikovali při poslední možné šanci až letos v květnu, teď slaví český dvojskif lehkých vah Jiří Šimánek, Miroslav Vraštil nejlepší společný výsledek. Ve čtvrtečním finále skončili na 4. místě. „O tom se nám ani nesnilo,“ pochvalovali si. Teď už se chlapíci, jejichž váhový průměr na závody musí být 70 kilogramů, těší, až se zase normálně najedí.
Bylo čtvrté místo, které se vám podařilo, maximum? Irové, Němci a Italové byli tak odskočení od zbytku?
Vraštil: „Já jsem je ani neviděl. Viděl jsem jenom Italy. Myslím, že to dopadlo tak, jak to dopadnout mělo. Prostě vyhráli ti nejlepší, před námi byli ti nejlepší na světě, co tam momentálně jsou. Že jsme porazili Belgičany, je pro nás obrovský úspěch. Takhle je to spravedlivé.
Šimánek: Ještě k té Belgii… My jsme je za poslední čtyři roky, co jsme s nimi závodili, nikdy neporazili. Vždycky byli před námi, vždycky byli lepší. V roce 2019 na světě přes nás postoupili na olympiádu. Takže je to ohromná satisfakce, že v tomhle nejdůležitějším závodě za to pětileté období, se nám je podařilo porazit. Ty tři před námi jsou prostě jinde. Samozřejmě když jste ve finále, tak trošku myslíte na medaili, ale my jsme věděli, že jsou rychlejší a že by se muselo stát něco nečekaného.“
Vraštil: „Třeba kdyby se někdo cvaknul… Ne, to by bylo smutný. Bylo mi hrozně líto Norů v semifinále ve středu, protože to byli favoriti na medaili. Možná byli i rychlejší než Italové. Ale prostě to se ve sportu stává, obzvlášť v těch podmínkách, které tady panují.“
Když zmiňujete podmínky, jaké byly ve finále?
Vraštil: „Bylo to výrazně lepší. Ve středu, když jsme šli na vodu, tak nás hned odnášela pryč. Teď nefouká tak silný vítr a možná nefouká ani tolik z boku, nebo jen lehce. Myslím, že to bylo rozhodně lepší než v semifinále. Samozřejmě když je hladinka, když je takzvaný olej, to je nádhera, ale my musíme umět veslovat na všem.“
Je olympijské čtvrté místo váš největší společný úspěch?
Šimánek: „Určitě. I čtvrté místo samotné o sobě. My jsme vždycky na MS jeli finále B, byli jsme sedmí. Už to jsme brali jako úspěch. Míra sedl z nepárové disciplíny do dvojskifu, takže chytit se hned v širší světové špičce bylo pro nás hodně. Čtvrté místo na OH, o tom se nám ani nesnilo. Před tím, než jsme sem jeli, určitě ne, ani když jsme začínali. Takže určitě je to náš největší úspěch a jsme strašně rádi.“
Vydržíte ještě do Paříže 2024? Po čtyřicítce se dá ještě jezdit, ne?
Vraštil: „Dá se cokoliv. Dá se jezdit i v padesáti, ale nevím, jestli na olympiádě (smích). Budu to brát rok po roce. Dokud mě to bude bavit, bude mě to naplňovat, tak to asi dělat budu. Příští rok je MS v Račicích, tak když už bych měl končit, tak asi tam. Ale neříkám, že končím. Nejtěžší je pro mě vždycky přežít zimu, protože je neskutečně tvrdá. Samozřejmě léto taky, ale není to tak destruktivní jako zima. Když tělo přežije vždycky přes zimu, tak pak uvidíme, jestli nás to bude bavit. Uvidíme, co Jirka, co bude. Dáme si teď dost dlouhou pauzu, já teď veslování nechci nějakou dobu vidět.“
Šimánke: „Myslím, že to sdílíme. Teď nějak veřejně mluvíme o tom, že rok ještě spolu budeme táhnout, rok budeme veslovat, protože MS v Račicích pro nás bude neuvěřitelný zážitek. Pak si sedneme a uvidíme. Budu končit vysokou školu, otevřu nové dveře, nové kapitoly života, které taky budu chtít prozkoumat, takže všechno uvidíme až po MS v Račicích.“
Mirku, překonal jste tátův nejlepší výsledek na olympiádě. Co to pro vás znamená?
Vraštil: „Táta byl na třech olympiádách a nejlepší výsledek měl s Mirkem Knapkem (1980 v Moskvě), tatínkem od Mirky Knapkové, páté místo. Jsem to Jirkovi říkal před startem, že táta byl pátej, radši mlčel. Ono je blbý se pak svazovat nějakým výsledkem, chci být tolikátý a tolikátý, protože pak jedete, koukáte: Teď jsem čtvrtej, teď pátej. Lepší na to moc nemyslet a koukat jenom na další a další tempo, jet co nejlíp, aby člověk vydal ten trénink, jak předtím dřel. Už jsme toho spolu najezdili docela hodně. Letos to bylo obzvlášť tvrdé, ale zase hezké, ty tréninky.Takže jsem rád, že jsme to zúročili takhle a myslím, že táta má taky radost, určitě u toho brečel.“
Co si dáte po závodu k jídlu, když už se nemusíte bát toho, že převážíte?
Šimánek: „Tady je ve vesnici hrozného jídla. Furt chodím kolem pizzy, včera jsem si dovolil jeden kousek, ale dneska si jich ještě k nějakému pivu určitě dovolím víc.“
Vraštil: „Mně je teď tak špatně, že nevím. Nejdřív si dám nějaké ovoce. Člověk se těší vždycky na to jídlo… Oni pak zase řeknou lidi, že je vrcholový sport hrozně nezdravý. Samozřejmě že to je nezdravé. Tak jako pít alkohol nebo kouřit. My jsme si ale sport vybrali, nás to baví. Takže musíme hubnout, máme docela dlouho prázdná břicha. Pak je to však pro nás taková odměna. Ale člověk se dva tři dny přejídá, a pak se srovná. Ono je to takové…pak je vám z toho stejně špatně.“
Šimánek: „Není všechno zlato, co se třpytí. Jídlo už pak taky tak nechutná.“
Kvůli posunu závodů z důvodu hrozícího tajfunu jste museli váhu držet déle než na jiných závodech. Byl to problém?
Šimánek: Mistrovství světa a olympiáda jsou v tomhle specifické, že jsou tam dny volna, takže program trvá týden, tady to bylo podobné. Je to těžší, doba, kdy nejíte, je nepříjemná. Já to dělám tak, že nechodím na večeře, snídám a obědvám lehce. Tělo si hrozně rychle zvykne. Jak týden nejíte, už hlad moc nemáte. Dáte si jedno jablko a jste plní, v tom je to docela dobré.“
Co znamená lehká snídaně?
Šimánek: „Miska nějakých cereálií, k obědu jsem den před finále měl kousek pizzy a jeden kuřecí steak a pak jsem si šel lehnout, abych hlad zaspal.“
Na jaké jídlo těší domů?
Vraštil: „Já se těším, až si opečeme špekáčky. Ale teď bych to asi neviděl, možná o víkendu. A dáme si nějaké klasické jídlo, krůtu se zelím.“
Šimánek: Já doufám, že mi přítelkyně Natálka upeče něco dobrého, tak kdyby si to někde přečetla… (smích)
Vraštil: Já jsem se sem hrozně těšil na sushi, protože ho mám rád, i asijskou kuchyni. Ale poté, co jsem to obědval a večeřel první čtyři dny, tak mě to přešlo. Jirka to teda i snídal. Když snídáte, obědváte i večeříte sushi, to už je masakr. (smích) Ale myslím, že teď už to taky tolik nejedl.“
Šimánek: Čtyři dny to trvalo, pak už jsem ho nechtěl ani vidět. (úsměv) Těšíme se na něco klasického. Ale většinou pak jíme zdravě, tělo potřebuje dobré palivo, nemůžeme jíst nějaké fast foody, na to se nedá trénovat.“
