Jiří Zapletal, Hradecká múza 2020: Intenzivní, náročná a složitá práce je pro divadlo to nejlepší
Když se řekne doktor Zvonek Burke, Hrabě Almaviva z Figarovy svatby nebo Ludvík z Jedlíků čokolády, tak se mnoha lidem vybaví jméno Jiří Zapletal. Oblíbenému herci královéhradeckého Klicperova divadla jsme trošku narušili divadelní prázdniny. O to víc si ceníme, že nám dnes nedal košem.
Jak se vám daří v létě?
Kupodivu jste mě nevytrhli z žádného nic nedělání. Protože jsem od začátku prázdnin měl tu čest pracovat v Praze na Shakespearovských slavnostech, zkoušel jsem s duem Scooter, kteří tady v Hradci už dělali několik zajímavých inscenací. Pracoval jsem s nimi dvakrát a moc si toho vážím. Tak jsme s nimi dělali Bouři, s Davidem Prachařem v hlavní roli. Bylo zajímavé se dívat, jak to dělají Scooteři, protože oni mají velmi rozvinuté vizuální vidění. Divadlo od nich je pokaždé taková magická pohádka. Takže jsem hrál, teď mám do 9. srpna volno, ale pak začínáme zkoušet tady v Hradci a od 16. srpna znovu začínáme hrát v Praze poslední blok.
Každého potěší, když v práci zaznamená úspěch, přestože je to subjektivní hodnocení. Nijak to nepřeceňuji, ale hrozně si toho vážím.
Jiří Zapletal, herec Klicperova divadla v Hradci Králové, držitel Hradecké múzy 2020
Jak jste prožíval to prapodivné covidové období, kdy do divadel nesměli diváci?
To bylo pro každého těžké. Všichni se s tím museli nějak potýkat. My jsme zkoušeli do šuplíku, ale to bylo otravné. Není to jednoduché, protože to, co se nazkouší, vždy má nějakou gradaci ve zkoušení s určitým vyvrcholením v podobě premiéry. A tady se premiéry odkládaly, pak se to po dvou měsících oprášilo, nějakým způsobem se představení zrenovovalo a upravilo, udělaly se ještě drobné škrty a zase se to na dva měsíce odložilo.
Takže představení právě Scooterů Ženitba mělo mít premiéru tuším 6. prosince loňského roku, ale nemělo ji do teď. Na divadelním festivalu v červnu mělo pouze předpremiéru. Ale oficiální premiéru máme až v říjnu. Takže vidíte, že v podstatě rok to budeme zkoušet. A to je jako hrát do zdi. Nevidíte reakci diváků, máte před sebou prázdný sál a hrajete pro stále stejné lidi, tedy kolegy.
Čtěte také
Jaké potom po tak dlouhé době bylo vrátit se zpátky a mít před sebou sál plný lidí?
My jsme naštěstí něco pořád dělali, natáčeli jsme streamy Klicperova divadla a bylo jich celkem dost. Takže jsme se nějakým způsobem udržovali v kontaktu. Ale všichni jsme se v divadle shodli na tom, že takovou pauzu herec v podstatě nikdy v životě nemá. Aby rok nebo 13 měsíců de facto nehrál divadlo. Pokud nemá nějaký nedej bože úraz nebo nějakou nešťastnou příhodu. Tak se mu to nestane. Takže potom návrat před lidi je samozřejmě o level nervóznější.
Hradecká Múza, ocenění za rok 2020, patří právě vám.
To mě samozřejmě potěšilo. To víte, každého potěší, když v práci zaznamená nějaký úspěch, přestože je to subjektivní hodnocení. Já to nijak nepřeceňuji, ale hrozně si toho vážím. Moc mě mrzí, že jsem nemohl být na předávání, protože jsem právě hrál v Praze. Byla tam naše paní ředitelka místo mě, říkala, že to bylo moc hezké a že o mně lidé hezky mluvili. Tak to potěšilo.
Tak gratulujeme ještě jednou i my. Jak vy už jste vlastně dlouho v angažmá v Hradci Králové?
Od února 1992. Chtěl jsem tu být jen na chvilku, každý herec si říká, tak se vyhraju na té oblasti a pak půjdu do Prahy. Ovšem potom jsem zjistil, že to divadlo se tady začalo dělat prostě dobře. A herec i člověk chce někam patřit, chce mít někde základnu. A tenkrát s příchodem Vladimíra Morávka jsme tady byli do jisté míry u kormidla českého divadla, řekněme nějakých pět let. Dostávali jsme ocenění Divadlo roku a z takového divadla se neodchází.Čtěte také
Na které období vzpomínáte nejraději?
Je to až paradoxní, protože právě s Vladimírem Morávkem to byla práce nesmírně náročná, ale tak to v životě někdy bývá, že člověk má pocit, že je něco moc těžké a už by se k tomu nechtěl vracet nebo to opakovat. A s postupem času zjistí, že to byly nejlepší léta jeho pracovního života. Tak to v podstatě bylo, s Vladimírem to bylo úžasné, intenzivní i složité. Pak se to samozřejmě maličko vykořistilo, vykradlo samo sebe, Vladimír se trošku propadl do kultu své vlastní osobnosti, ale už je na tom zase líp, už je to veselejší. Teď jsme spolu tady v Hradci dělali naposledy Ptákovinu, zase to byla obrovsky intenzivní práce.
Celý rozhovor s hercem Jiřím Zapletalem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Související
-
Nové posily Klicperova divadla v Hradci Králové: Hraní nás moc baví, těšíme se na plné hlediště
Dnes jsme v rozhlasovém studiu přivítali dva vzácné hosty, nové a mladé herecké posily Klicperova divadla v Hradci Králové, Michalu Gatialovou a Vojtěcha Říhu.
-
První, i když náhodou. Světová premiéra Čapkova RUR v Hradci Králové byla před 100 lety díky „omylu“
Uvedení Čapkova RUR dne 2. ledna 1921 Jednotou divadelních ochotníků Klicpera v Hradci Králové se shodou náhod stalo světovou premiérou hry, která doslova obletěla svět.
-
Herec Vojtěch Říha: Jsem dobrodruh, baví mě zkoušet nové věci. Ale rád se vždy vracím do své postele
Když teď nemůžeme do divadla, tak musí divadlo za námi. Dnes to udělá hradecké Klicperovo divadlo prostřednictvím herce Vojtěcha Říhy, kterého vám rádi představíme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
