Jedna párty skončila, a co dál?

Je mistrovský model výuky opravdu jedinou možností, jak lze studovat výtvarné umění? V čem je vedení ateliéru jednou silnou uměleckou osobností problematické a jaké existují alternativy? Barbora Šimková ve svém komentáři nabádá k hledání jiných forem výuky a popisuje, proč je to nezbytné. Pokračujeme tak v sérii textů o vysokém uměleckém vzdělávání, systémových problémech výuky a alternativách ve školství.

Jedna párty skončila, a co dál?

Jsem absolventkou Ateliéru intermédií, který donedávna zaměstnával Pavla Sterce jako vedoucího. Z této pozice byl posléze sesazen na základě svého nevhodného chování a pedagogického selhání, a to díky iniciativě části studujících téhož ateliéru, jež se v našich končinách jeví jako bezprecedentní počin, který si vysloužil i řadu odmítavých či bagatelizujících reakcí ozývajících se z různých koutů (nejen) umělecké komunity. Ve svém komentáři se už nechci příliš vracet k tomu, co Pavel udělal nebo neudělal, ani k tomu, zda reakce studujících byla či nebyla vhodná. Myslím si ale, že je důležité ji respektovat právě tak, jak byla sepsána, neboť se jedná o perspektivu lidí, kteří byli jednáním bývalého vedoucího dotčeni. Především bych ale ráda využila některých argumentů, které v souvislosti s touto kauzu zazněly, i konkrétních obrysů, které vybízí k zamyšlení nad stavem našeho vysokoškolského uměleckého vzdělávání.

Vždyť to přece dělají všichni

Není tajemstvím, že na uměleckých školách se dějí různé věci, které by v jiném institucionalizovaném prostředí asi nebyly úplně možné, ať už jsou dobré, kontroverzní, anebo špatné. Jsem přesvědčená, že zde nejde ani tolik o selhání jednotlivce, jako spíše o hluboký systémový problém, který pro takové individuální selhávání vytváří přímo ideální podmínky. Avšak snaha argumentovat tím, že „přece není jediný“, a proto to „není fér“, mi přijde opravdu lichá. Podobně jako když řidička překročí maximální povolenou rychlost a dostane pokutu za rychlou jízdu. Je to k naštvání, zvlášť když v tom úseku překračuje rychlost kdekdo, ale jako argument pro odpuštění pokuty to jistě neobstojí.

Bylo by hloupé domnívat se, že s odchodem jednoho pedagoga máme hotovo. Ba naopak. Jsme teprve na samém začátku skutečných, a tedy nutně i strukturálních změn v systému uměleckého vzdělávání, které by vedly ke světlejším zítřkům. Anebo taky ne. I proto, že tento případ zasadil skutečně bolestnou ránu veškerým alternativním formám výuky realizovaným uvnitř oficiálních vzdělávacích institucí. Zvlášť pokud je rámován jako nepochopení nebo nepřipravenost na progresivní pedagogiku ze strany konzervativní instituce. Není divu, že na facebookových zdech zarytých příznivců starých pořádků ve světě umění a uměleckých škol se to téměř okamžitě začalo hemžit vášnivými příspěvky. Dostali totiž parádní arzenál. Lidově se takové situaci říká prokázat své věci medvědí službu. Celá kauza otevírá velmi palčivé a pro mnoho aktérů i aktérek také velmi nekomfortní téma, o kterém se na uměleckých školách doposud pouze diskutovalo, a někde ani to ne.

Tisíciletá tradice

Nedávno jsem se zúčastnila rozpravy nad tím, jak učit umění na AVU. Kromě toho, že jsem se tam skutečně výborně najedla, to pro mě byla i příležitost setkat se s konzervativnější částí pedagogického sboru, se kterou běžně do styku nepřicházím, a měla jsem tak možnost vyslechnout si jejich názory na výuku umění. Nezastírám, že jsem chvílemi byla poněkud v rozpacích. Zejména v momentě, kdy se jedna z pedagožek přihlásila s tématem požadavku na možnost kolektivního vedení ateliéru, který na AVU už nějakou dobu zaznívá, a to zdaleka ne jen z jednoho pracoviště. Řeklo by se „celkem logický krok, který dává v jednadvacátém století smysl“. Asi by mě úplně nenapadlo, že se dočkám hysterické reakce hraničící s útokem jiného pedagoga, z jehož úst si přítomní mohli vyslechnout nevybíravá slova o proradné levičácké ideologii, ničení tisícileté tradice nebo rovnou dogmatické tvrzení, že bez mistrovského modelu to zkrátka nepůjde. Komentář dalšího pedagoga, že vůbec nechápe, co s tím mistrovstvím dotyčné mají za problém, protože co on ví, tak mistr se tady říkalo tak akorát Karlu Gottovi, čímž ironicky shodil charakter celé jejich snahy o rovnoprávnost ve vedení ateliérů.

Onen mistrovský model je ustálený pojem pro takovou formu výuky umění, s jakou se setkáváme na všech našich vysokých uměleckých školách. Jedná se výuku organizovanou v ateliérech vedených jednotlivými osobnostmi, ve většině případů etablovanými umělci-muži. Je to v podstatě jediná možnost, jak u nás oficiálně studovat výtvarné umění (výjimku tvoří FAMU, kde je možné studovat intermediální tvorbu v Centru audiovizuálních studií formou dílen a modulové výuky). Tedy vybrat si svého mistra popřípadě mistrovou, což je ovšem situace, kdy se možnosti výběru zužují na ani ne počet prstů na jednom páru běžných končetin. Tento model výuky má kořeny ve středověkých cechovních organizacích a jejich hierarchickém systému mistrů a učedníků, který byl později označován jako problematický mimo jiné i z hlediska možných inovací anebo nerovného postavení zúčastněných. Na zmíněné rozpravě zazněl také názor, že ateliér jako takový implikuje mistrovství sám o sobě, a dokud bude probíhat takto organizovaná výuka, mistrovského odéru se nezbavíme.

Reorganizovat výuku na našich školách zrušením zavedeného systému ateliérů zřejmě působilo jako nepředstavitelný krok, který přítomným po předchozí vzrušené diskusi již nestál ani za reakci. Přitom za zamyšlení jistě stojí, jakou váhu má dnes ateliér vázaný na jednotlivá média, a když už tedy musíme ateliéry mít, zda by každý neměl být ze své podstaty intermediální. Nemyslím si, že je nezbytně nutné vymýšlet a zkoušet metodou pokus omyl zcela nový systém výuky umění. Možná by stačilo se pořádně rozhlédnout okolo. Na nedalekých zahraničních školách totiž fungují i jiné modely výuky včetně té ateliérové (například Akademie výtvarných umění ve Vídni). Jen prostě nestudujete pod jedním vedoucím čtyři až šest let. Jednotlivé ateliéry mají takových pedagožek třeba hned několik naráz nebo je ateliérová výuka zavedená pouze v bakalářském stupni studia (například KASK v Gentu). Jinde pracujete v rámci volitelné projektové výuky třeba každý semestr, nebo i měsíc s jinými vyučujícími (například Konstfack ve Stockholmu). Celkově mají studující více svobody a více možností v rozhodování, co, kdy a s kým se chtějí učit. Nevím, jak přesně by to mělo fungovat u nás, ale je jasné, že stávající model mistrovské školy neodpovídá současnosti, a vzdělávací instituce by na to měly reagovat. Ukazatelem, že to myslí vážně, je pak jejich schopnost vyhradit ve svých rozpočtech prostředky, které kýžené změny podpoří nejen progresivními teoriemi, ale umožní i jejich skutečnou realizaci.

Pohlídané konkurzy

Blížící se výběrové řízení na nové vedení brněnských Intermédií tak sleduji s velkým zájmem Jistě je to dáno speciálním vztahem, který jsem si k nim vybudovala v té nejširší rovině, ať už se jedná o nezapomenutelné zážitky, získané dovednosti, anebo bolístky, které jsem si ze svého studia v tomto místy až sektářském společenství odnesla. Pravděpodobně nebudu spokojená s žádným výsledkem bez ohledu na to, kdo vyhraje. Protože je už celkem jedno, jestli tuto pozici získá sebezajímavější žena s těmi nejlepšími úmysly nebo bude nové vedení pokračovat v duchu nastolené tradice Václava Stratila a Pavla Sterce. Status quo zůstane zachován. Výměna vedení nestačí. Jedna ze stávajících studentek tuto situaci glosovala slovy, že by jí přišlo nejlepší tenhle ateliér prostě zrušit. Také jsem zpočátku měla pochybnosti o tom, kdo by asi tak chtěl uklízet takový bordel po svém předchůdci, ale zdání klame. Takových uklízeček se jistě najde celá armáda. Na jednu stranu je to víc než pochopitelné. Získat job na hlavní pracovní poměr, jistoty a benefity z něj plynoucí je pro většinu z nás nedosažitelný vlhký sen. Na stranu druhou to ale považuji za promarněnou šanci posunout se o krok dál. À propos, opravdu chce být ještě dnes někdo vedoucí?

Studentokracie, jak počin studentek Ateliéru intermédií někteří nazývali, dává tušit obavy z narušení zavedených hierarchií v systému uměleckého vzdělávání. Pokud je tato hierarchie navíc maskována a vydávána za kolektivní praxi s konsensuálním rozhodováním, je to průšvih. Ale i průšvih, pokud je dostatečně reflektován, může přinést ledacos dobrého. V tomto případě třeba přispět k zavedení již zmíněné možnosti kolektivního vedení ateliéru. Jistě by nás to stálo nějaké úsilí a možná bychom museli prosadit i změnu v zákoně o vysokých školách. Možná by to šlo i bez toho, pokud by byla dostatečná vůle na úrovni vedení uměleckých škol. To ale nezjistíme, pokud se budeme pořád hlásit na pozice vedoucích ateliérů a vybírat si své asistentky. Tento krok jde ruku v ruce s přejmenováním pozic vedoucího a asistenta. Proč to prostě nemohou být dva nebo více vyučujících se stejnými pravomocemi a zodpovědností? Zodpovědnost koncentrovaná v jedné osobě, tedy v osobě vedoucího, je často uváděna jako institucionální nezbytnost, která mi ovšem nedává příliš smysl. A to zvlášť po zkušenosti, kterou obnažila Intermédia z FaVU. Naopak, pokud by ateliér spravovalo více lidí na stejné pozici, situace by se velmi pravděpodobně nikdy nemohla dostat do takového stádia.

Na závěr bych si dovolila zmínit myšlenku, která jde ještě o něco dál. Jak uvedl jiný absolvent, možná by nebylo od věci dokonat nastolený výukový experiment zavedením prvního institucionalizovaného ateliéru bez vedoucího spravovaného samotnými studujícími, kteří by volili, kam a jak chtějí ateliér směřovat, s kým chtějí konzultovat své práce, jak budou nakládat s přidělenými prostředky a jakých projektů se chtějí účastnit. Takový Ateliér intermédií bez vedoucího (AIBV) by se mohl stát nejen výkladní skříní pokrokovosti brněnské Fakulty výtvarného umění, ale také by mohl ukázat, zda je pozice vedoucího skutečně tak nezbytná pro vzdělávání v oblasti výtvarného umění. Já bych řekla, že není, a věřila bych více studujícím, že oni sami moc dobře vědí, co je pro ně ve věci jejich vzdělávání to důležité.


Ilustrační obrázky: Kristýna Gajdošová

Barbora Šimková | Barbora Šimková (*1989) absolvovala obor Intermediální a digitální tvorba na FaVU VUT v Brně. V současné době je doktorandkou na pražské AVU. Myslí si, že by lidé měli míň pracovat a dostávat víc zaplaceno. Je členkou odpočinkového kolektivu Lilky_60200.