Karel Barták: Nord Stream 2 prohlubuje rozpory uvnitř EU a zvyšuje nedůvěru Ukrajiny

Na prvním místě je zajisté zvýšení evropské závislosti na dodávkách ruské energie, na druhém pak ukrajinský pocit zrady, protože tranzit plynu přes území Ukrajiny se stane víceméně zbytečným, nebo aspoň zbytným. Ze stejného důvodu žehrá na americko-německou dohodu i Polsko a nelíbí se formálně ani Evropské unii.

Čtěte také

Robert Schuster: Rozlučka Angely Merkelové v Bílém domě posun u Nord Stream 2 nebo Číny nepřinesla

Americký odpor byl hlavní překážkou dokončení projektu. Za prezidenta Donalda Trumpa měl poněkud jiný nádech, vypadal spíš jako diktát, když Amerika postihovala firmy zapojené do projektu a přitom dávala najevo, že jí jde hlavně o to prodávat do Evropy místo ruského raději americký zkapalněný plyn.

Joe Biden nyní otočil. Kvůli přátelství vůči Německu, ale také tváří v tvář realitě, protože plynovod je skoro hotov a Němci by ho byli asi dokončili tak jako tak. A tak je lépe předvádět světu shodu než rozpory, a to navzdory pokračujícímu značnému odporu části amerického establishmentu.

Obnovitelné zdroje nejsou samospásou

Merkelová se s Bidenem dohodla, že Nord Stream 2 nesmí být dostavěn a nesmí fungovat na úkor Ukrajiny, která musí zůstat tranzitní zemí pro ruský plyn. Německo vyhlásilo, že jmenuje zvláštního zmocněnce, který to bude zajišťovat – má dokonce Moskvu přesvědčit, aby prodloužila tranzitní dohodu s Ukrajinou do roku 2034 a zavázala se za tu dobu Ukrajině vyplatit 20 miliard eur.

Čtěte také

Adam Černý: Jak vytrhnout Nord Streamu 2 stoličku

Merkelová volala prezidentu Vladimiru Putinovi a říkala mu právě toto. Nikdo však neví, co jí na to šéf Kremlu odpověděl. Nemusel říct vůbec nic – Rusko v této věci drží v ruce silnější karty než všichni ostatní hráči. Vůči Ukrajině, která už hodně doplatila na svou prozápadní inklinaci, to rozhodně není fér.

Tím spíš, pokud si uvědomíme, že německý hlad po ruském plynu je do značné míry vlastně důsledkem nekonzistentní energetické politiky Berlína – uzavírání jaderných elektráren vede k nárůstu výkonu těch uhelných, což je v naprostém rozporu se všemi imperativy evropské zelené dohody.

Obnovitelné zdroje nejsou samospásou, a tak Německo spoléhá na plyn jako na přechodný zdroj energie zejména pro výrobu elektřiny či vytápění. Ostatně podobně jako Česko.

Celou aféru netřeba přeceňovat, nemá zas tak zásadní geopolitický význam, jak se z některých výroků může zdát. Zůstane po ní však nepříjemný pocit, že se Rusům zase podařilo Západ rozdělit a Ukrajinu oškubat, přičemž toho škubání se tentokrát ujali její němečtí přátelé.

Karel Barták|foto:Radko Kubičko, Český rozhlas

Ministři zahraničí Ukrajiny a Polska uhodili hřebík na hlavičku, když prohlásili, že washingtonská dohoda „umocnila politickou, vojenskou a energetickou hrozbu pro Ukrajinu a střední Evropu, posílila ruský potenciál destabilizovat bezpečnostní situaci v Evropě a prohloubila vnitřní rozpory mezi členskými státy NATO a Evropské unie“. Bohužel.

Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu