STARÁ ŠUMAVA: O senoseči
Seno bylo vždy součástí nejedné usedlosti a neméně vážené jako obilí. Senoseč počínala všeobecně dnem svátku Jana Křtitele, 24. června. Dříve neopovážil se nikdo z rolníků louku sekat, leda tu, která byla pode vsí položena a vytékající močůvkou dobře hnojená, takže tráva na mnoha místech předčasně polehla a tím posečení vyžadovala, neboť polehnutím tráva podhnívá, tím seno na hodnotě ztrácí a drn zároveň trpí tak, že druhá tráva, otava, špatně obráží.
Sekáči na vsi již na týdny před senosečí připravovali své kosy a byli nedočkaví, kdy hospodář na louku je zavolá. Obyčejně měl hospodář zjednány na sečení louky ony sekáče, kteří mu sekali obilí ve žních. Namnoze sloučilo se několik sekáčů v »partu« o 4 až 5 mužích, aby jím bylo veseleji a větší parcely luk aby byly dříve pokoseny, při čemž hospodář měl tu výhodu, že celý kus louky stejněji mohl sušit.
Za časného jitra, jakmile na východě svítat počínalo, a sice pravidelně ve dvě hodiny ráno sekáč vstával, aby nejdéle ve tři hodiny byl na místě a sekat začínal. Vždyť se mu za rosy mnohem lehčeji seklo, zvláště na lukách sušších, namnoze krtinami posetých. Děti školou povinné těšily se na sbírání kmínu na lukách za sekáči. Vedle dětí hospodářových bylo dovoleno kmín sbírati tolika dětem sekáčů, kteří louku sekli. Strava byla z obyčejných pokrmů, jaké se v tu dobu v hospodářství vařily, avšak oběd sestával obyčejné z jahelníku na pekáči pečeného, na němž pod škraloupem musela být řídká kaše, důkaz to, že hospodyně použila dobrého, nesbíraného mléka. Maso, vyjma někdy domácího uzeného, se sekáčům nevařilo. K ranní posnídávce přinesl hospodář sekáčům nezbytnou flašku kořalky.
Na sušení sena se každý těšil a každý hospodář staral se, aby seno dokonale usušil. Seno na lukách se obracelo jedině ručními hráběmi, tehdáž ještě jedině hustých hřebíků, a také seno do kup se snášelo a skládalo výhradně hráběmi, při čemž dělník hrst náležitě hráběmi na drnu urovnal a na kupu tak položil, aby jedna hrst podél druhé kolem dokola se rovnala, čímž kupa se srovnala v kuželovitou formu; při ohrabování kupy se hrst s takto rovnané kupy nikdy nevykulila. Louka se musela jen ručními hráběmi shrabat a to při prvém i každém následujícím kupení sena. Hospodář dbal o to, aby se dělaly ne příliš široké, ale štíhlé, vysoké kupy. Toliko hráběmi nedosažitelné vrchy kup byly vidlemi upraveny. Takové úzké a vysoké kupy sena vzdorovaly promokání a snadněji se vypařovaly.
Hospodáři po většině dbali, aby seno luční, zvláště jetelové, když se již zdálo usušeno, složili do řádných nepromokavých kup a nechali je po několik dnů na louce stát, aby se dobře vypařilo. Postačilo potom za slunného dne seno v kupách zapařené jen na krátký čas rozhodit a obrátit a bylo náležitě dosušeno, nabylo náležité hodnoty a aromatické vůně. V těch časech se sušení sena na lukách věnovala veliká péče, poněvadž bylo luční seno vzácné a sena bývalo málo, protože tehdáž se jetel na poli špatně dařil, obyčejně všechen za zelena se zkrmil a na usušení nezbývalo buď nic anebo málo. Proto ve všech hospodářstvích při krmení senem se šetřilo a k jaru se ještě obyčejně sena nedostalo. I k senu se váže nejedna tradice.
Například bývalo zvykem, že mládenci dívky, které šli na první sečení trávy v roce, polévali vodou, aby nebyly lenivé. Seno, které bylo sečeno na konci května bylo velmi ceněno a přisuzovala se mu léčivá síla a dávala se dobytku jako lék. Kdo sekal trávu o Svatodušní svátky, tomu vypadalo tolik vlasů, kolik posekal stébel. S trávou se také čarovalo. Utrhl -li soused sousedovi z louky nebo zahrady hrst trávy na svátek svatého Jana Křtitele ( 24.6), a poté vešel po kolena do studené vody a trávu hodil za sebe, přetáhnul tím veškeré štěstí a užitek sousedova domu a hospodářství k sobě. Končící senoseč byla znamením na nadcházející žně.
O selském břemenu jeleního sena: Poslanec Johann Kaim, bojovník za selská práva a zrušení břemene “jeleního sena”, vystoupil s projevem v pátek 11. srpna 1848 na 19. schůzi Ústavodárného rakouského říšského sněmu: Předložil jsem ten návrh, aby došlo k odstranění “jeleního sena”. Před několika lety nás doma vrchnost požádala, že máme dodávat seno pro jeleny, poněvadž nám bude zdarma odpuštěno placení daně (nazývané tu “činžovní krejcar”). Později přišla vrchnost s tím, že platit se má dál a “jelení seno” dlužno dodávat také. Jsme už teď za to trestáni prací navíc – musíme to seno vázat, ve vsi shromažďovat a odvážet, a když je uznáno za mokré či prašné, není přijato a musíme ho vézt zase zpátky domů a dodat jiné. Jde nám to do výdajů a žádáme proto, aby to břemeno bylo zrušeno.
A ještě na závěr maličkost…když při první sklizni přišla bouře, při prvním zahřměním lehali si všichni na zem, aby je nebolelo celý rok v kříži.
Zdroj: Jitka Čížová Böhmerwäldler Jahrbuch 1967, s. 764 Johann Baptist Puchinger autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Digitální parlamentní knihovna. – Z pamětí starého českého sedláka 1932
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora