Letní gala londýnského Royal Ballet

Netradiční divadelní sezonu 2020/2021 zahájil londýnský The Royal Ballet velkolepým gala představením a stejně ji rovněž 9. července zakončil. V eklektickém výběru nabídl divákům nejen v sále opery v Covent Garden, ale rovněž doma u obrazovek internetového streamu náhled do širokého repertoáru souboru včetně grandiózního 3. jednání Spící krasavice, baletu, který v roce 1946 otevřel londýnský operní dům divákům po válečných letech.

Tělo programu tvořily převážně duety z dílny autorů, jejichž tvorba je s Royal Ballet silně spjatá. Dramatické loučení Máši s podplukovníkem Veršininem (Laura Morera a Ryoichi Hirano) zachycuje duet z jednoaktového baletu Winter Dreams Kennetha MacMillana s hudbou Petra Iljiče Čajkovského (Romance z Šesti skladeb pro klavír op. 51, známá rovněž z duetu Taťány s knížetem Greminem z Crankova Oněgina), vytržen z kontextu díla však v rámci gala představení působil poněkud přepjatě a zbytečně pateticky, nadto se nedá říct, že by chemie mezi tanečníky zvláště fungovala. Naopak rozverná miniatura Voices of Spring Fredericka Ashtona vykouzlila svou bezstarostností a rozhazovanými okvětními plátky růží úsměv na tváři a díky interpretům, zlatíčkům souboru Anně Rose O’Sullivan a Marcelinovi Sambé bylo možné i na chvíli zapomenout na cukrkandlově přeslazený, naivní doprovod stejnojmenného valčíku Johanna Strausse mladšího.

Na opačném konci emočního spektra se nacházel Morgen, překvapivě něžný duet Wayna McGregora, jenž vznikl na konci loňské sezony jako opatrný, nadějeplný pohled do budoucna a návratu umělců a nás všech do normálu. Jeho původní interprety, Francescu Hayward a Cesara Corralese, jimž McGregor tvořil na tělo, tentokrát vystřídal pár Yasmine Naghdi a Joseph Sissens, což se ve výsledku ukázalo jako nejlepší možné řešení. Především Sissensovi totiž McGregorův plastický pohybový slovník sedí mnohem přirozeněji a dojem z kratičké choreografie byl tentokrát mnohem silnější, o co jemněji a intimněji působil.

Obdobně křehký, snad až bolestně dojemný a hluboce procítěný byl i After the Rain Christophera Wheeldona, v němž se vedle Reece Clarka představila a se svým publikem současně loučila Beatriz Stix-Brunnel, která jen několik dní před avizovaným představením oznámila ukončení taneční kariéry, a naopak počátek té akademické na americkém Stanfordu. Hudební doprovod minimalisty Arvo Pärta chvílemi až bolel u srdce, zatímco se tanečnice nehmotně vznášela prostorem v atmosféře melancholického smíření.

Internetový stream doplnilo rovněž Agnus Dei Arthura Pity natočené na scéně Michaelem Nunnem a Williamem Trevittem. Sólo pro Leo Dixona v tmavě šedém obleku pohybujícího se ve světlem úzce vymezeném obdélníku scény v sobě skrývalo bezvýchodnost i určité napětí mezi křesťanským textem a orientálně znějící hudbou a zlomeným hlasem Rufuse Wainwrighta, z něhož tanečník nakonec nalezl únik pádem do prázdného orchestřiště, aby byl následně vyzvednut do nadpozemských výšin.

Komorní střed programu objímaly z obou stran na počet tanečníků i čas objemnější kusy. Večer otevírala novinka Anemoi od prvního sólisty souboru Valentina Zucchettiho pro mladé členy souboru, kteří tak dostali možnost zazářit a upoutat na sebe pozornost. Zucchettiho taneční slovník sebejistě pluje ve vodách baletní neoklasiky, opírá se o precizní výkony a techniku interpretů a v partnerských pasážích si hraje s propletenými liniemi ne nepodobnými těm z děl Kennetha MacMillana. Sledujete-li však Zucchettiho choreografii, nic v ní nenaznačuje, že vznikla ve 21. století, tvůrce v ní nepřináší pranic nového, svěžího či osobního, výsledek sice není nutně zastarale zatuchlý, jen poněkud neimaginativní a bez většího nápadu. Výjimkou budiž poslední věta, v níž centrální dvojici doplňuje na horizontu sbor nenasvícených siluet tanečníků, kteří vyvolávají dojem stínohry. Autorovi je třeba přiznat k dobru jednak nezaleknutí se větší sborové práce, jednak pravidelný lov ve vodách klasické hudby a cit pro výběr objektivně kvalitních autorů a skladeb, otázkou však je, zda to stačí a zda si s hudebními výzvami vždy dovede úspěšně poradit, či jeho muzikalita kolísá mezi skutečně povedenými a následně mírně nahluchlými, klopýtavými momenty.

Závěr gala poté patřil finálnímu 3. jednání baletu Spící krasavice se vší září a parádou kostýmů, Čajkovského triumfální hudby a na Petipu odkazující klasickou choreografií. Z nespočetného ballabile pohádkových postav svými výkony zaujala především trojice Calvin Richardson, Claire Calvert a Isabella Gasparini, kteří v inscenaci Královského baletu vystupují jako Florestan a jeho sestry namísto tradičních Drahých kamenů, naopak nepříliš jiskřivý dojem zanechala princezna Florina s Modrým ptákem Meaghan Grace Hinkis a James Hay, kdy především tanečnici chybělo ono potřebné hvězdné charisma i skálopevná technika. O tu se naopak nebylo třeba strachovat v případě ústřední dvojice princezny Aurory a prince Florimunda (původně Désiré) v podání Marianely Núñez a Vadima Muntagirova. Sledovat primabalerínu, kterak si se svými variacemi hraje, každý detail modeluje do nejmenší drobnosti a jak se se svou rolí láskyplně mazlí, je nekonečná radost, zejména když si její spontánní aura zanechává po celou dobu svou nenucenost a přirozenost, nikdy nesklouzávajíc do naučené manýry a křeče. Vadimu Muntagirovi pak po technické stránce není možné vytknout naprosto nic – od výšky a lehkosti skoků, po přesnosti dopadů a suverenitu piruet. Stojí-li však vedle tanečnice kalibru Núñez, nemohu se u něj nikdy ubránit pocitu, že charismatu a hlubšího promyšlení role (ano, i obyčejného prince ve Spící krasavici a možná právě u něj) se mi zhusta nedostává.

Londýnský Royal Ballet byl v letošní sezóně bezpochyby jedním z nejaktivnějších souborů na planetě, využívaje veškerých prostředků k šíření svých inscenací a rozmazluje své diváky pravidelnými online streamy. Ten poslední je v přepočtu za zhruba 400 korun k dispozici na jejich webu až do 8. srpna, pakliže se vám uprostřed prázdnin zasteskne po kultuře, máte možnost svůj deficit naplnit.

Beauty Mixed Programme

Anemoi
Choreografie: Valentino Zucchetti
Hudba: Sergej Rachmaninov
Kostýmy: Jean-Marc Puissant
Světelný design: Simon Bennison
Tančí: Mariko Sasaki, Lukas Bjorneboe Braendsrod, Leticia Dias, Taisuke Nakao, Sophie Allnatt, Ashley Dean, Hannah Grennell, Bomin Kim, Sae Maeda, Yu Hang, Liam Boswell, Harry Churches, Leo Dixon, Joonhyuk Jun, Harrison Lee, Giacomo Rovero

Agnus Dei
Choreografie: Arthur Pita
Hudba: Rufus Wainwright
Kostýmy: Yann Seabra
Světelný design: Simon Bennison
Tančí: Leo Dixon
Film: Michael Nunn, William Trevitt

Morgen
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Richard Strauss
Světelný design: Simon Bennison
Tančí: Yasmine Naghdi, Joseph Sissens
Soprán: Anita Watson
Housle: Vasko Vassilev

Winter Dreams
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Peter Farmer
Světelný design: John B. Read
Tančí: Laura Morera, Ryoichi Hirano
Klavír: Robert Clark

After the Rain
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Arvo Pärt
Kostýmy: Holly Hynes
Tančí: Beatriz Stix-Brunell, Reece Clarke
Housle: Vasko Vassilev
Klavír: Kate Shipway

Voices of Spring
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Johann Strauss ml.
Kostýmy: Julia Trevelyan Oman
Světelný design: John B. Read
Tančí: Anna Rose O’Sullivan, Marcelino Sambé

Spící krasavice – 3. jednání
Choreografie: Marius Petipa, Frederick Ahston, Anthony Dowell
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Inscenace: Monica Mason, Christopher Newton podle Ninette de Valois a Nikolaje Sergejeva
Scéna a kostýmy: Oliver Messel, Peter Farmer
Světelný design: Mark Jonathan
Princezna Aurora: Marianela Núñez
Princ Florimund: Vadim Muntagirov
Král Florestan: Gary Avis
Královna: Christina Arestis
Catalabutte: Thomas Whitehead
Šeříková víla: Annette Buvoli
Florestan a jeho sestry: Calvin Richardson, Isabella Gasparini, Claire Calvert
Kocour v botách a Bílá kočka: David Yudes, Ashley Dean
Princezna Florina a Modrý pták: Meaghan Grace Hinkis, James Hay
Červená Karkulka a vlk: Sophie Allnatt, Tomas Mock