Erubescit: Ležatá osmička mlhavého ticha

neděle 25. července 2021

Erubescit (* 2004, vlastním jménem Klára Novotná). Momentálně studuje na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze, kde se poprvé dostala k černobílé fotografii. "Dnes už nedám z ruky digitál ani analog. Dál bych se pak ráda věnovala literatuře a filosofii, ale sama nevím, kam mě vítr zavane. Nejvíce času trávím v pražských divadlech, nebo na cestách vlakem po všech možných zapadlých nádražích," napsala o sobě. 


Básně dosud publikovala pouze ve školních časopisech a v rámci soutěže Hořovice Václava Hraběte. V nakladatelství Pointa jí po úspěšné crowdfundingové kampani vyjde 22. listopadu první básnická sbírka Naznak.

V Nedělní chvilce poezie.CZ přinášíme autorčiny básně i fotografie v kompletu připraveném přímo pro náš web.

Více informací o knížce a další ukázky z tvorby najdete na instagramovém profilu autorky Erubescit. A o připravované knize a celém projektu zde.










***


Unavená duše

Včerejšího života

Sedí schoulená pod mostem

Vědění

Ty jsi abonentem instantního štěstí

A s očima do tmy

Znásilňuješ tuhle představu
















***


Muž a žena

Táhlý sametový oblouk kolem ramen

Chci být mongolským pastevcem

Poslední solmizační slabikou

Stínem v šedi po setmění

A konečně posledním tahem

Týhle šachový partie


Chci být bezprostřední slovo

Fata morgana

Smysl na tripu
















***


K večeru smutek

K snídani rohlík s máslem

V poledne flašku vína


A na rozbitým talíři

Zbytky borůvkovýho koláče

Letní louky

A vybledlejch růží


Hledám tě potmě

Hledám v té sklenici vína

Ale u dveří nikdo není

A v komíně jen meluzína
















***


Kreslíme na skla

Mrazivý obrázky 

Plujeme tam a sem 

Tichým oceánem 

Neznáme konec ani začátek 


Jsme 

Ležatá osmička 

Vprostřed 

Mlhavého Ticha
















***


Stejně jako chodíme nazí

V noci, pouliční vrazi

Vodou laskáme si těla

Blahem aby celá se chvěla

Doufáme v zázraky

Když vytahujem mokrý tkaničky z kaluží

S nadějí a vírou

Přitom po kotníky ve vodě

Že nás ani holinky nezachrání

Malujem do písku vzkazy

O kterejch už ani generace po nás 

Nevzdechne

A tak to jediné co trvá věčně

Už dávno smyla voda
















***


Jako bílí koníci

Pasou se mraky na obloze

Pohledy upřené

Do všech luk světa

A na těle chmýří pampelišek

Co tu od jara

Létá



















***


Lehce kreslím na tvá záda

Obrázky, co slunce nespatří

Nad námi mlhavé nekonečno 

A my, konečné intervaly v něm



















***


Píšeme básně o ničem

Neboť naše schránky jsou prázdné

Myšlenky krátké a slova zbytečná 

Budeme soudit se s tímto světem 

Odteď už napořád

Dokud nevypadneme z koloběhu

Pořád opakujících se dní, postav, slov

A snů, co  snažíme se dospat

Hledáme v noci den a v životě smysl

A přitom to jediné zdá se jisté

Že srdce bijí, dokud bít nepřestanou
















***


V koutě přilepená na stěně

Sedím s nohama pod bradou

Na záda lepí se

Chlad stoletejch zdí


Rukama objímám 

Všechny dnešní nejistoty 

A pod dekou strachu 

Cvakám pravidelně zubama




















***


Znám tvoje oči

Pampelišky, kde fouká vítr

Tvoje ústa

Jako lišky v noře schované

Znám tvoje konečky prstů

Když jimi nervózně bubnuješ o stůl

Jako déšť o okenní tabulky