Když Tokio porovnáte s Riem, jde o úplně jinou olympiádu?
Asi jo. Zvlášť v případě cyklistiky je to odvar. Myslím tím atmosféru. Už o Riu mi říkali, že nebylo tou pravou olympiádou, jak se většinou prožívá. Proto jsem se po Riu těšil, že pořádnou atmosféru zažiju v Tokiu. Jenže zatím si tu připadám, že jsem na normálním cyklistickém závodě.

Protože na hotelu u trati závodu bydlíte pouze s cyklisty?
Právě. Potkávám tu většinou jen kamarády cyklisty z jiných zemí. Jen v pátek jsem se kvůli zařizování věcí dostal do Tokia a přespal tam ve vesnici, protože jsem neměl jinou možnost. Takže pro mě zůstane asi největším zážitkem z téhle olympiády let z Frankfurtu do Tokia.

Let? Proč?
Protože ve Frankfurtu jsem viděl nastoupené všechny ty nejrůznější národnosti, sportovce z různých sportů celé natěšené, že letí na hry. Právě to jejich nadšení pro mě představovalo obraz skutečné, opravdové olympiády. Navíc jsem cestoval i s našimi tenistkami Karolínou Plíškovou a Bárou Krejčíkovou.

Při závodě jste si na rozdíl od jiných sportů mohl užít aspoň i divácké podpory.
Připadalo mi to až neuvěřitelné, úplně jsem se jich leknul. Vyjeli jsme z parku na neutrálním startu a já nechápal, kolik na nás najednou u silnice vybaflo lidí.

Organizátoři je vybízeli, ať ke trati z hygienických důvodů raději nechodí, jenže fanoušci neposlechli a přišli. Ovšem to bylo ještě v prefektuře Tokia. Když jste potom během závodu přejeli do prefektury Šizuoka, tam naopak hygienici dovolili divákům i sedět na tribunách. 
Jo takhle. To jsem vůbec nevěděl.

Panovalo velké vedro, peloton sužovala vysoká vlhkost. Neuvařil jste se v takových podmínkách?
Ani ne. Řekl bych, že to vedro nebylo dnes ze začátku až tak hrozné. Až když jsme najížděli na Mt. Fudži, silnice tam byla po předchozím dešti mokrá, pražilo do ní slunce a to mokro se vypařovalo, takže jsme se rázem ocitli v parní sauně. To však nebyl hlavní důvod, proč se mi závod nepovedl, jak jsem chtěl.

Rváč Kukrle. Izolace, trénink jen na ergometru, test v pět ráno. A pak únik

A jaký byl ten důvod?
Dlouho jsem si myslel, že se cítím celkem fajn. I při stoupání na Mt. Fudži jsem zůstával v balíku v klidu. Uviděl jsem ceduli pět kilometrů na vrchol a pomyslel si: Dobrý, to už v tomhle tempu přehoupnu, ke konci už ten kopec není až tak tvrdý. Plánoval jsem, že bych potom na autodromu zkusil s nějakou skupinou poodjet, abych si před stoupáním na poslední kopec vybudoval nějaký náskok.

Jenže nic takového se nestalo.
Najednou na Mt. Fudži nastoupil Ital Ciccone a začal jet takové tempo, že během 30 vteřin jsem hned odpadnul. Za normálních okolností bych ten kopec měl přejet. Jenže já cítil, že se začínám vařit a že mi chybí závodní kilometry, kterých mám letos (kvůli nemocem a zraněním) vážně málo. Když se podíváte na výsledkovku, v jejím popředí je většina lidí, kteří mají najetý objem z Tour.

Vy jste posléze vzdal. Kde přesně?
Asi 60 kilometrů před cílem. Projeli jsme na okruhu ještě jedno kolo a to další už nejeli.

Byla to hodně zvláštní olympijská zkušenost?
Hodně. Hlavně s tím, co jí předcházelo. Všichni z týmu byli v izolaci (Schlegel měl covid, Kukrle, trenér Konečný i mechanik museli coby blízké kontakty do izolace), tak jsem jel ve čtvrtek na trénink sám. Naštěstí jsem potkal Anglány, Thomase a spol., tak mi pomohli. V pátek jsem potom musel nejprve zajít pro čísla na závod, potvrdit naši přihlášku, odsouhlasit naše oblečení. Potom jsem objel trénink a pustil se sám do přípravy kola, s čímž mi pomohl aspoň mechanik z Quick-Stepu, který je tu s Belgičany, a později i mechanik Dánů.

Což zní až bláznivě.
No a pak mi volali, že musím zajet autem do Tokia do vesnice (100 kilometrů), takže jsem si zase všechno sbalil, že tam i přespím. Protože ostatní z týmu byli pořád zavření v izolaci, musel jsem do vesnice přivézt aspoň bidony, abychom je stihli připravit, kdyby Michala Kukrleho hygienici do závodu pustili. Do vesnice jsem dorazil v osm večer, zašel jsem na večeři, za pomoci lidí ze štábu dal všechno dohromady a šel se na pokoj vyspat, jenže jsem nemohl usnout. Když už se mi to povedlo, v půl čtvrté jsem se zase vzbudil a další dvě hodiny nespal. A pak už jsem jen čekal, jestli ostatní (Kukrle, trenér a mechanik) vůbec z jejich izolačního hotelu pojedou na závod.

Ani Pogačar, ani van Aert. Zlato z Tokia má Carapaz, Kukrle šlapal v úniku

Hygienici je nakonec pustili. Ale co kdyby ne...
Počítal jsem s nejhorší variantou, proto jsem si sám domlouval, kam si mohu dát rezervy a jestli by mi někdo připravil bidony. Zase se mi snažili pomoci jiní, Dánové, Belgičané, Irové a Slováci, ale já byl pořád v takové nejistotě.

V podstatě jste si sám sobě dělal vedoucího družstva.
A mechanika. S Kukrlem jsme si v pátek večer volali přes Zoom a já mu přes veloviewer nasdílel obrazovku a promítl trasu, na dálku jsme si takhle udělali schůzi a probrali trať. I startovní čísla jsem vyzvedával. Byla to opravdu zvláštní zkušenost.

Musíte vydržet tři roky do Paříže, tam už snad bude normální olympiáda.
Zatím mi nějak nepřeje, v Riu i tady jsem nedojel. Nevím, co se děje.

Říká se do třetice všeho dobrého.
Asi jo. Budu tomu tedy věřit.

Sledoval jste po svém odstoupení konec závodu? Jak byste okomentoval, co provedl Carapaz se soupeři?
Samozřejmě jsem koukal. Krásný závod, vážně nádherný! Hrozně dlouhý a moc těžký, i kvůli vedru a nastoupaným metrům. Takže vepředu potom zůstali jen ti nejsilnější lidé z Tour.

Však také mnozí předpovídali, že vítěz vzejde z aktérů Tour.
Když za to Carapaz na posledních pěti kilometrech vzal, bylo vidět, že je výborně připravený. Využil i toho momentu, kdy jeho a McNultyho (kterému později ujel) nechali další kluci odjet na 40 vteřin, načež všichni za ním koukali na Wouta van Aerta, který tu ztrátu sjížděl.

Jenže pak už van Aert nechtěl ve skupině pronásledovatelů tahat sám, začalo se taktizovat, a tento moment rozhodl.
Přesně tak. Kdyby van Aertovi někdo pomohl, vypadalo by to jinak. V tom měl Carapaz na čele i štěstí, že se hrála tahle taktická hra. Wout byl hodně aktivní, sjížděl ho a názorně ukazoval, že je ze skupiny nejsilnější a že si věří. Ale byl na to sám a Carapazovi se povedlo náskok udržet.  Rozhodně to není žádná náhoda, že vyhrál.

Do dvou dnů po závodě nyní musíte podle letošních pravidel hry opustit. Uvidíte aspoň jejich kousek?
V pondělí letím zpátky, čeká mě start na San Sebastianu. Mohl jsem letět už v neděli, ale když se pro mě rezervovala letenka, ještě jsem doufal, že se půjdu podívat na nějaké jiné sporty. Bohužel, teď je všechno zakázané. Proto mě mrzí, že nakonec neletím už v neděli, protože mám samozřejmě strach, abych tu taky někde nezůstal trčet v izolaci. Uvíznout tu na 14 dní zavřený, to by byl pro mě pomalu konec sezony. A já toho letos odzávodil strašně málo, potřebuju závodit.

Nominaci na Vueltu máte týmem potvrzenou?
Ne na 100 procent, ale na 90 procent ji mám jet.