628. schůzka: Otec a syn a dva bratři

22. červenec 2021

„Při hodnocení skladatelů českého původu 18. století bylo často konstatováno, že z českých zemí odešli vynikající skladatelé a doma zůstali – až na výjimky – jen autoři druhého a třetího řádu. Příkrost tohoto soudu zvětšuje skutečnost, že přínos skladatelů českého původu působících v zahraničí do vývoje evropské hudby byl velmi podstatný - jak svým počtem, tak svou úrovní nemá pravděpodobně v celých dějinách české hudby obdoby.“

„Osobnosti jako Stamic, Bendové, Mysliveček, Richter, Dusík a ještě mnozí další přispěly výrazně k vývoji evropského klasicismu. Do utváření žádného jiného evropského hudebního stylu nezasáhli skladatelé z českých zemí takto bezprostředně a v takovém počtu. Ve srovnání s tím zdá mít tvorba, která tehdy vznikala na českém území, značně nižší uměleckou hodnotu."

Poněkud příkrý soud. Zakládá se na pravdě? Je třeba brát v potaz, že zahraničí tehdy skýtalo skutečně lepší podmínky k plnému rozvinutí talentu. Díky existenci kvalitních a početných těles získalo mnoho hudebníků z českých zemí v cizině plné existenční zajištění a tím i možnost zcela se soustředit jenom na svou hudební činnost. Výrazný skladatelský talent tu měl daleko větší možnosti rozvoje, ale i publicity: četná nakladatelství napomáhala rychlému šíření děl, bohaté residence, početné kapely a rozvíjející se veřejný koncertní život nabízely příležitosti, jak uplatnit velké množství skladeb. Je nutné předpokládat, že mnohý talent z těch, které se v domácích podmínkách plně nerozvinuly, by byl za odlišných okolností vyzrál a došel i širší známosti. Například skladby Františka Xavera Brixiho, i když ani jediná nevyšla tiskem, byly v té době rozšířeny ve střední Evropě víc než hojně.

A máme tu první z opravdu silné baterie muzikantských jmen: František Xaver Brixi. Spolu s ním však musíme vyslovit i jméno jeho o něco méně známého otce: Šimon Brixi. O jejich životních osudech toho nevíme dnes o mnoho víc, než napsal před dvěma staletími autor Lexikonu umělců, strahovský premonstrát Bohumír Jan Dlabač: „Rodina, ze které František Xaver pocházel, byla obdařena výjimečným nadáním hudebním. Jeho otec, Šimon Brixi, kantor svatomartinský, byl skladatel. Měl bratra Václava, jenž byl otcem skladatele Viktorina Brixiho a matka slavných Bendů byla sestrou Šimonovou.“ Šimon Brixi se narodil 28. října 1693. roku ve Vlkavě u Nymburka. „Studoval filosofii a stal se magistrem svobodných umění,“ tvrdí životopisec Dlabač, ale nejspíš to pravdě neodpovídá, neboť v seznamu imatrikulovaných studujících filosofie jeho jméno schází, zato se nachází mezi posluchači práv. Pro studium se rozhodl dost pozdě – měl už sedmadvacet let – a taky se zdá, že se právům dále nevěnoval a že se zabýval výhradně hudbou. Základy získal zřejmě od některého u řeholníků z řádu servitů (Brixi byl jejich poddaným).

Roku 1722 byly poprvé provedeny jeho skladby při lodním procesí, pořádaném každoročně v předvečer slavnosti svatojanské z křížovnického kostela na Starém Městě pražském ke světcově soše pod Karlovým mostem. Zřejmě se uvedl dobře, protože pro tuto slavnost psal Šimon Brixi i v následujících letech. Pak se oženil a po této události následovaly i další, pro něj významné – narození prvního syna, propuštění z poddanství servitů a udělení práva měšťanského na Starém Městě pražském. Městská rada ho vzápětí jmenovala kantorem a ředitelem kůru kostela svatého Martina ve zdi na Starém Městě. Po dceři následoval další syn, a tím už byl František Xaver Brixi. „Šimonu Briximu poskytovaly jeho funkce hojně příležitostí, aby uplatnil své umění,“ praví se v knize Otakara Kampera o rodině Brixiů. „O rozsahu jeho tvorby nemáme představy, ježto největší část těchto skladeb, jež se pravděpodobně nacházely v majetku klášterů u sv. Michala, sv. Kříže a kostela sv. Martina zmizela úplně, nejspíše prodána do stoupy při zrušení kostelů. Ničení během dvou století unikla jen hrstka menších skladeb.“

I z toho mála, co zbylo, lze usoudit, že Šimonu Briximu šlo o to, aby dosáhl silného zvukového účinku.To se mu dařilo díky spíše plnou harmonií sboru než polyfonickou spletí jednotlivých hlasů. Podobně si skladatel počínal i v orchestrální části: na zdejší poměry používal silné obsazení – kromě smyčců a doposud neobvyklých hobojů a flétny nasazoval celé skupiny žesťových nástrojů, mezi nimi také lesní rohy. Ty začlenil do orchestru jako vůbec první český skladatel. Psal skladby nejenom na latinská, ale i na česká slova – například sborovou parafrázi písně Narodil se Kristus Pán, rorátní píseň Vesele zpívejme, a ofertorium Slyš pak, ty národe.

„Dílo Šimona Brixiho je sympatické srdečností a bodrostí. V dávno zašlé doby, v prostředí, ve kterém kdysi zněly, přenesou nás tyto skladby; jakoby stíny těch, kteří před staletími odešli, jimi přivolány se vracely do kostelíka svatomartinského, kde za podzimního podvečera o svátku patrona chrámu při slavných nešporách setmělými prostorami hlaholí fuga energického pohybu, zakončující velebné Magnificat a rozjásá se Te Deum, pronášející díky srdečnou mluvou, jež rozlévá v duši shromážděných světlo a mír. Na prejzových střechách Starého Města se zachycuje první sníh...“

Chlapec František Xaver se otci Šimonovi narodil jako druhorozený, a to 2. lednový den roku 1732 v Praze. Měl tři roky, když mu tatínek zemřel. Byl sotva dvaačtyřicetiletý. Mladý František měl hudební nadání, ale to bylo zřejmě více ovlivněno dědičností, než bezprostředním vlivem rodinného prostředí. O Františka se postaral kněz řádu piaristů, který umožnil chlapci studovat na řádovém gymnasiu. Pokud se věnoval nějakému studiu, tak to bylo studium hudby. Na jeho vynikající talent byli upozorněni jezuité, kteří propagovali v hudbě stejně jako ve výtvarném umění nejmodernější směry a jejichž mocné ochrany Brixi i v budoucnu užíval. Z majetku jejich koleje u svatého Mikuláše na Malé Straně pochází nejstarší zachovaná skladba Brixiho – tu napsal jako varhaník právě dokončeného chrámu. Jako sedmadvacetiletý byl jmenován kapelníkem v metropolitním chrámu svatého Víta. „V tomto mladému věku získal nejvýznamnější hudební postavení v tehdejších Čechách. Už v této době byl zřejmě již považován za velmi dobrého skladatele a tedy musel mít za sebou větší počet kompozic, které kolovaly v opisech po českých kůrech.“

V literatuře se uvádí, že Brixi složil snad až 500 skladeb. Z toho nejpočetnější skupinu představují mešní ordinária, je jich téměř 100. Kromě mešních ordinárií však komponoval takřka všechny útvary liturgické i neliturgické katolické hudby. Je zachováno rovněž několik oratorií a oslavných kantát. Dochovalo se i několik jeho instrumentálních skladeb – symfonií, koncertů, či skladby pro sólový klavír a varhany. Mešní ordinária asi nejlépe charakterizují Brixiho tvorbu – najdeme mezi nimi jak krátké, tak i velmi rozsáhlé útvary. Jeho tvorba byla rozšířena v mnoha opisech. I když snad nikdy nepřekročil české hranice, dosáhly jeho skladby značné proslulosti i v zahraničí. Kromě Rakouska a Polska byly provozovány hlavně v Německu. Mnichovští jezuité od něho několik let objednávali hudbu k duchovním dramatům. Podobně jako jeho otec psal lodní hudby (říkalo se jim musica navalis). Provozovaly se při každoročních svatojanských slavnostech, pořádaných na Vltavě u Karlova mostu. Jeho hudba je jadrná, svěží, zpěvná a rytmická, oproštěná od patetické barokní monumentality. Neustálým kombinováním nejrůznějších rytmických útvarů, nepravidelnostmi a přesahy se vyhýbal jednotvárnosti. Právem bývá označován za předchůdce Wolfganga Amadea Mozarta. Rodu Brixiů nebyla vlastní dlouhověkost. František Xaver se dožil ještě nižšího počtu let než jeho otec. Zemřel v 39 letech – pravděpodobně na tuberkulózu.

Pavel Vranický. Rodák z Nové Říše přišel na svět 30. prosince 1756. Základy vzdělání získával ve zdejší latinské nižší klášterní škole – do tohoto období spadají i počátky jeho hudebního vzdělání. Po ukončení nižších tříd latinské školy se osudy dvou bratří Vranických – staršího Pavla a o pět let mladšího Antonína – na několik let rozdělily. Jako v každé měšťanské rodině ( Nová Říše měla tehdy postavení města, potvrzené králi a její svobodní občané se honosili označením „měšťan“) i v rodině Vranických byla přítomna ctižádost, aby nejstarší synové získali vzdělání zaručující společenský vzestup rodu. Takže Pavel byl předurčen pro teologii, a proto byl poslán na jezuitské gymnasium do Jihlavy, kde studoval poetiku a rétoriku, což byla pátá a šestá třída latinské školy. Pak odchází do Olomouce a na tamní universitě se zapisuje na filosofii, jejíž absolutorium bylo (podle nařízení Marie Terezie) podmínkou pro zahájení studia teologie (a také medicíny).

Jako dvacetiletý se dostává do Vídně a teologii začíná skutečně studovat. V té době se však seznamuje s dvorním kapelníkem a později ředitelem opery ve Stockholmu Krausem, který v mladém klerikovi poznává mimořádný talent. Začíná ho vyučovat hudební teorii a kompozici a současně naléhavě přemlouvat, aby teologii opustil a věnoval se výhradně hudbě. Přes nesporné úspěchy, které jako hudebník měl nejen v kněžském semináři (byl zde jmenován seminárním ředitelem hudby), ale také ve vídeňské společnosti (byl vyhledávaným dirigentem) těmto lákadlům příliš nevěřil a studia teologie zanechal až skoro před závěrem. Na poslední chvíli. To bylo v roce 1780, kdy jako 24letý byl přijat na místo houslisty v kapele knížete Mikuláše Esterházyho v Eisenstadtu. Což něco znamenalo, protože v čele esterházyovské zámecké kapely nestál nikdo jiný než sám Josef Haydn a ten kolem sebe soustředil pouze prvotřídní hudebníky.

Tento soubor, v jehož řadách hrálo nemalé množství Čechů, náležel v tehdejším rakouském mocnářství k těm nejvěhlasnějším. Kníže Esterházy byl na svoje hudebníky patřičně hrdý. Volba Pavla Vranického mezi zajištěnou existencí příslušníka duchovního stavu a nejistým živobytím profesionálního hudebníka představuje zajímavou a doposud nevysvětlenou kapitolu jeho života. Zdá se, že vášeň k hudbě sama o sobě tento jistě odvážný krok (udál se ještě za života otcova) nedokáže uspokojivě vysvětlit. Obojí bylo totiž velmi dobře slučitelné a nebyl by prvním ani posledním úspěšným hudebníkem-knězem. Důvody byly jistě jiné a ležely spíše v mimohudební oblasti. O Pavlovi víme, že byl zednářem a to dosti významným. Spolu s Wolfgangem Amadeem Mozartem byl členem jedné z předních vídeňských zednářských lóží a k principům zednářského hnutí se hlásil také svou tvorbou. Není proto vyloučeno, že duchem tehdy módního volnomyšlenkářství byl zasažen už v průběhu teologických studií a že zásady nového uspořádání a fungování světa imponovaly budoucímu knězi více než perspektiva života v podmínkách tuhé disciplíny. Smysl pro nekázeň a nedbání společenských ohledů stojí ostatně i za jinými Pavlovými životními situacemi. Byl bezesporu silnou osobností a tento povahový rys sehrál při rozhodování o změně životní orientace jistě nezanedbatelnou roli.

Po pěti letech je Vranický (ve věku devětadvaceti let) jmenován ředitelem obou dvorních divadel ve Vídni. Tím pádem se ocitl v čele první operní scény v tehdejším rakouském mocnářství. Tuto funkci zastával plná 23 léta až do své smrti. Hrál důležitou roli ve vídeňském hudebním životě. Haydn i Beethoven mu svěřovali řízení svých děl. Vranický dirigoval premiéru první Beethovenovy symfonie. Ve svých jevištních dílech, singspielech a baletech a v orchestrálních quodlibetech používal melodií z populárních zpěvoher. Uměleckým vrcholem Vranického tvorby se stal singspiel Oberon, král elfů. Dílo bylo po vídeňské premiéře v roce 1789 provedeno při slavnostech ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl korunován Leopold II. Skladba získala velký obdiv, který sdílel i Johann Wolfgang Goethe. Požádal dokonce Vranického, aby komponoval na jeho text další jevištní dílo, dále rozvíjející děj Mozartovy Kouzelné flétny. Goethe napsal Vranickému dva dopisy. Dochoval se jeden a v něm tato lichotivá slova:

„Z přiložené stati poznáte, co možno od textu opery, na nějž se ptáte, očekávat. Přeji si brzkou zprávu od Vás, jestli jsou ředitelství divadla moje podmínky vítány. Potom bych zařídil, abych práci brzy dokončil. Bylo by mi příjemné, abych se tím spojil s mužem tak dovedným. Snažil jsem se, abych skladateli poskytl nejširší pole a abych se propletl všemi básnickými způsoby od nejvyššího pocitu k nejlehčímu žertu. Zatím Vám přeji vše nejlepší.“

Pozoruhodné jsou Vranického pokusy v symfonické hudbě, jako například jeho Velká symfonie na počest míru s Francouzskou republikou. S oblibou komponoval také komorní zpěvní hříčky na žertovné texty, obvykle formou kánonu. Bývají dvou až čtyřhlasé a mnohé z nich jsou hádankovité, začínají otázkou: Co je to? Určitě nestačil jen hudební talent. Musel být všestranně rozvinutou a silnou osobností. Byl také velmi pracovitým tvůrcem, což je pochopitelné, uvědomíme-li si zdejší nesmlouvavě konkurenční prostředí. Napsal nejméně osm oper, 22 symfonie, 58 smyčcových kvartet a řadu dalších děl. Vídeňské prostředí této doby bylo velmi plodné a stávalo se skutečným světovým hudebním centrem. Dnes si nedovedeme ani představit, jak se mohla šířit hudba bez pomoci nejrůznějších elektronických médií, ale skutečně to fungovalo a velmi rychle.

Pavel Vranický byl ženatý. Oženil se však poměrně pozdě, až ve svých 37 letech. Není známo, že by s manželkou Annou Marií měli děti (s největší pravděpodobností nikoli). Zemřel v necelých dvaapadesáti letech 26. září 1808 ve Vídni.

V hudbě vynikl i Pavlův bratr Antonín Vranický. Jeho životní osudy se vyvíjely pod nesporným vlivem staršího bratra. Na rozdíl od Pavla se však v Antonínově životopise vyskytuje více bílých míst a méně pevných bodů. To platí hlavně o první fázi jeho života. Také on navštěvoval nižší třídy latinské klášterní školy v Nové Říši, avšak na rozdíl od Pavla nevíme, kde absolvoval další třídy. V Jihlavě asi ne, protože jezuitský řád byl v roce 1773 zrušen a spolu s ním také jeho školská zařízení. Antonínovu stopu zachycujeme až v Olomouci, kde se zapisuje na zdejší universitě. Ta pak byla na několik let přestěhována do Brna – i s Antonínem. Dal se na práva a byl studentem poctivým a pilným, protože jeho výkony u zkoušek byly oceňovány nejvyšší známkou. Nato se objevuje ve Vídni a (snad na bratrův popud) je rozhodnut věnovat se výhradně hudbě. Základy hry na housle získal od Pavla – už ve dvanácti letech (tedy ještě doma v Nové Říši) byl velmi zručným houslistou. Ve Vídni se dal nejenom na dráhu hudebnickou, ale i učitelskou. Napsal houslovou školu a jako učitel vychoval celou řadu vynikajících virtuosů. V jedenatřiceti letech se Antonín oženil s Annou Marií (ale jinou, než byla jeho švagrová), a to je prakticky vše, co o jeho životě víme až do doby, kdy byl jmenován maestrem zámecké kapely knížete Maxmiliána z Lobkovic. V této funkci setrval až do své smrti v roce 1820. Se svým zaměstnavatelem, který zastával u císařského dvora řadu vysokých funkcí, se pravidelně pohyboval mezi Vídní, hlavním lobkovickým sídlem Roudnicí nad Labem, Prahou, Bílinou v Čechách a zámkem Jezeře, kde měl koupený domek.

Nejvýznamnější z tvorby Antonína Vranického byla hudba nástrojová – komorní a orchestrální. To vyplývalo z jeho funkce, protože jako zámecký kapelník měl povinnost psát hudbu pro domácí potřebu, tedy především pro muzicírování členů knížecí rodiny, pro různé společenské příležitosti (jako byly svátky a narozeniny příslušníků knížecí rodiny, svatby, zasnoubení, lovy a podobně). Pro tyto účely hudbu nacvičoval a provozoval. Nepřekvapuje, že převládá hudba komorní: klavírní skladby, dueta a tria, desítky smyčcových kvartetů. Napsal však také 14 symfonií, stejný počet koncertů pro housle a pro další smyčcové nástroje, hudbu taneční, lovecké pochody pro dechové nástroje a dokonce i hudbu ke kolotoči. Na rozdíl od svého staršího bratra Pavla nenapsal žádnou operu, ale složil několik skladeb církevního charakteru, z nichž vynikají dvě orchestrální mše. Měl početnou rodinu a jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval – není proto divu, že měl starosti jak se zabezpečením rodiny, tak o budoucnost svých dětí. Všechny však zaopatřil dobře - staly se významnými hudebníky – synové byli virtuosy na violoncello a housle a dcery se staly proslavenými zpěvačkami. (Navíc byly velmi krásné.) Ke konci svého života byl Antonín Vranický jmenován ředitelem orchestru dvorní opery a vedl c. k. hudební nakladatelství dvorního divadla. Zemřel 6. srpna 1820 v lobkovickém domě ve Vídni.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.