Kouzlo Nelsona Mandely: Jak v JAR dokázal přesvědčovat a získávat si rasistické tyrany?

Jednoho večera v říjnu 1993 šel Nelson Mandela otevřít, když kdosi zaklepal. Za dveřmi stál jeho nejnebezpečnější nepřítel: Generál Constand Viljoen, jedna z hlavních postav režimu apartheidu, brutálního systému, kterým po většinu 20. století jihoafričtí běloši vládli černochům.

Dřív Viljoen býval velitelem jihoafrické armády, která potlačovala protesty v černošských čtvrtích a podle některých i cíleně vraždila černošské aktivisty. Mandelu považoval za teroristu, který zasluhuje popravu.

„Á, zdravím, generále,“ uvítal ho aktivistický vůdce s velikým úsměvem. „Moc rád vás vidím. Tolik jsem toho o vás slyšel, moc děkuji, že jste přijal mé pozvání,“ pronesl.

Volby a konec apartheidu

Sotva se F. W. de Klerk stal roku 1989 prezidentem, začal připravovat konec rasistického režimu, pustil na svobodu Mandelu a další politické vězně a s černošským hnutím Africký národní kongres (ANC) i dalšími vyjednával budoucí podobu státního uspořádání.

Četní běloši se děsili, že v nadcházejících demokratických volbách (odehrály se v dubnu 1994) ztratí politickou moc. Politické frakce vraždily své oponenty na ulicích. Viljoena žádala aliance bílých rasistických skupin, aby se postavil do čela ozbrojeného povstání proti vládě.

Mandelovi Viljoen nevěřil, ale přijal jeho pozvání coby poslední možnost, jak zabránit válce. A přesně to se nad čajem podařilo. Viljoen nejen vyslyšel Mandelovu žádost, aby odvolal povstání; dokonce dokázal přesvědčit další bělochy, aby šli k volbám. Když byl Mandela příští rok inaugurován jako jihoafrický prezident, generál uprostřed nového parlamentu povstal a zasalutoval „největšímu z mužů“, jak ho později označil.

„Nikdo skutečně nepozná žádný stát, dokud nebyl v jeho věznicích. Stát se nemá posuzovat podle toho, jak se chová ke svým nejvyšším občanům, nýbrž k těm nejnižším.“

Jak se Mandelovi podařilo změnit postoj muže dříve označovaného za „ultimátního rasistu“? „Postavil se k politickému a rasovému rozdělení, jež byla daleko dál než dnes v USA, a dokázal postavit most,“ shrnuje Mandelovu kariéru novinář John Carlin, který se s ním spřátelil a napsal o něm tři knihy (podle jedné natočil Clint Eastwood film Invictus: Neporažený s Morganem Freemanem). „Pokud někdo chce v Americe budovat mosty přes stále se rozšiřující propasti, Mandela stojí za studium,“ řekl.

Běžný vysvětlením Mandelova úspěchu je, že odpustil svým věznitelům, nasadil široký úsměv a získal si je svou slušností a mravností. Pravda je složitější, jako byl i Mandela.

Jako útok na Kapitol

V jihoafrické historii 90. let a v dnešních USA lze najít docela blízké paralely. Dav ozbrojených bělošských občanů 25. června 1993 napadl Světové obchodní centrum v Kempton Parku, kde zástupci stran vyjednávali podobu budoucích voleb. Poklidný protest bělošských odmítačů voleb se zvrhl ve výtržnosti, posléze obrněným vozem vrazili do budovy, kde čmárali po zdech, močili po nábytku a vyhrožovali delegátům.

V lednu 2021 podobně ozbrojení zastánci Donalda Trumpa odmítající jeho volební prohru vpadli do Kapitolu, sídla federálního kongresu. Incident měl na rozdíl od toho jihoafrického pět obětí na životech, ale jinak bylo období apartheidu a jeho konce krvavější záležitostí. Běloši se ozbrojovali, političtí lídři popichovali k pouličnímu násilí, aby si získali jméno a zastánce…

Apartheid upíral 85 % obyvatel, těm s tmavou kůží, jakoukoli politickou moc. Černoši nemohli volit, nemohli soupeřit s bělochy o pracovní místa, nesměli používat stejné veřejné záchody, hromadnou dopravu či pláže a mnozí žili v bídě. Teď se země postavená na nadvládě bělochů měla stát multirasovou demokracií; mnozí pozorovatelé nevěřili, že se to podaří.

„Bílí Jihoafričané byli v 90. letech nejprivilegovanějšími lidmi na světě,“ zmínil Carlin a dodal: „I když jste byl jen běloch z pracující třídy někde z továrny, doma jste mohl mít dvě služky a bazén.“ 

Atentát na přítele

V této situaci musel Mandela k demokracii přivést lidi, kteří právě bez ní takto profitovali. A to i poté, co mu bílí radikálové vzali blízkého spojence a přítele Chrise Haniho: 10. dubna 1993 ho zavraždil polský imigrant Janusz Waluś. Tehdy Mandela dokázal překonat svůj hněv a naopak v rádiu volal po klidu.

„Dnes oslovuji každého jednoho Jihoafričana, černého i bílého, ze samé hloubi svého bytí. Bílý muž, plný předsudků a nenávisti, přišel do naší země a spáchal čin tak podlý, že celý náš národ vrávorá na pokraji pohromy. (…) Je čas pro všechny Jihoafričany, aby spolu stáli proti těm, kteří si, ať už odkudkoli,  přejí zničit to, za co Chris Hani dal svůj život – svobodu nás všech,“ řekl Mandela. A ještě při tom vyzdvihl odvahu bělošky, která coby svědkyně atentátu pomohla policii vraha vypátrat.

Bílým Afrikáncům toho mohl Mandela vyčítat daleko víc. Už roku 1964 ho odloučili od rodiny, když ho apartheidní režim odsoudil k doživotí (a to mu za sabotáže a další protirežimní činnost hrozil i trest smrti). Jeho blízké přátele režim skutečně zabil, ba mučil.

„Kdyby tam nebyl, země by se skutečně rozvrátila,“ vzpomíná na Mandelu arcibiskup Desmond Tutu, další významný demokratický aktivista té doby, v rozhovoru pro PBS.

Mandela a de Klerk na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 1992. | WEF

V dnešní politice bývá zvykem démonizovat politické oponenty. Mandela však udělal politickou zbraň z empatie. A to už v časech vězení, aby ho vůbec přežil. Spřátelil se se svým bílým věznitelem Christem Brandem natolik, že žalářník dokonce do jeho cely propašoval svého synka.

Pamětníci říkají, že zamlada byl Mandela horkokrevný, ale vězení ho změnilo. „Věznice ho utvrdila, zatímco jiné zlomila. To si uvědomoval, což ještě k jeho empatii přispělo. Nepovyšoval se nad nikoho, kdo vězení neunesl. Nikomu nevyčítal, že se vzdal,“ popisuje další Mandelův životopisec, Richard Stengel, pro NBC News. „Za ta léta si vyvinul radar a hluboké pochopení pro lidskou křehkost.“

Prodloužení hymny a boření pomníků

Když se 27. dubna 1994 stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem Jihoafrické republiky, čekaly ho i celou zemi další výzvy. Jeho empatický přístup se projevil třeba v otázce nové hymny. Lídři v jeho straně ANC odhlasovali, že se má dosavadní hymna Die Stem van Suid-Afrika (Hlas Jižní Afriky) zrušit, neboť oslavuje bělošské dobývání Afriky. Nahradit ji měla oduševnělá balada Nkosi Sikelel iAfrika (Pán žehnej Africe).

To však Mandela odmítl. „Omlouvám se, nechci být hrubý,“ oslovil spolustraníky. „Ta píseň, se kterou zacházíte tak lehkovážně, poutá emoce spousty lidí, které ještě nezastupujete. Jedním tahem pera byste zničili jediný základ, na němž stavíme: usmíření,“ prohlásil.

Místo toho navrhl, ať má země za nového režimu hymnu dvojitou, podobně jako Československo. Stará zůstala a přidala se nová, vedení ANC jeho řešení jednomyslně přijalo. Bylo to obtížné rozhodnutí, ale v procesu usmíření pomohlo, ujišťuje reverendka Nontombi Naomi Tutuová, lidskoprávní aktivistka a dcera arcibiskupa Desmonda Tutua. „Stále s tím zápasím,“ přiznává reverendka. „Když přijde část Die Stem, musím se zhluboka nadechnout, než začnu zpívat, ale uvědomuji si, že jde o snahu říci, že také patří k příběhu naší země,“ cituje ji CNN

Skandál premiéra Rusnoka: Ty vo*e, zemřel Mandela! Ty vo*e, kdo tam pojede?

Dnes se ve světě debatuje, zda neodstranit pomníky osobností s rasistickou či jinou minulostí. Mandela neprosazoval zachování všech pozůstatků apartheidní historie, ale uvědomoval si, že kulturní symboly Afrikánců (bílých Jihoafričanů, potomků zejména nizozemských osadníků) nejsou jen předmětem sporů, ale také mu nabízejí šanci, jak bílé spoluobčany oslovovat. Proto silně podporoval mistrovství světa v ragby – sportu, který byl pro Afrikánce málem náboženstvím, zatímco černochy nechával chladným. Po letech bojkotů směla JAR zase šampionát pořádat, a navzdory očekáváním ho i vyhrála.

A ze stejných důvodů často na začátku svých projevů pronesl pár vět afrikánštinou, jazykem utiskovatelů, který roky studoval ve vězení – stejně jako jejich poezii a historii. „Nemluvíte k jejich mozkům, mluvíte k jejich srdcím,“ vysvětloval později, jak si mnohé Afrikánce nakonec získal.

Včetně generála Viljoena, jak říká spisovatel Carlin. Afrikánsky mu argumentoval podobenstvími o afrikánských farmářích, kteří byli přísní, ale k černochům spravedliví. Také ale před Viljoenem neskrýval svůj hněv – věděl, že si Afrikánci cení přímosti.

Lidskost rasistů

Zároveň Mandela svou empatií, jak říká Carlin i další, dokázal ve svých politických oponentech probouzet lepší stránky jejich osobnosti. Nepřistupoval k nim jako ke světově odsuzovaným pohůnkům kriminálního režimu postaveného na rasismu, nýbrž jako k politickým představitelům, kteří se nemohou odpoutat od svého původu. Věděl, že si přinejmenším v hloubi duše nepřejí být vnímání jako monstra, a nabízel jim příležitosti ukazovat se v lepším světle.

„Politické postoje jsou jako oděv, ale pod ním se skrývá lidská bytost z masa a kostí. Když proniknete pod vnější vrstvy, najdete srdce a začnete promlouvat k jejich velkorysosti, sami ze sebe budou mít lepší pocit,“ říká Carlin. Sám to poznal, když se při přípravě článků a knih bavil s představiteli apartheidu. Jak přišla řeč na osobnost Nelsona Mandely, i mnozí z nejtvrdších zastánců rasismu se rozplakali.

Podle reverendky Tutuové si uvědomovali, že se oběťmi apartheidu v jistém smyslu stali i oni. „Dehumanizace černých Jihoafričanů vedla i k dehumanizaci bělochů. V systému, který dehumanizoval velkou většinu Jihoafričanů, se nemohli cítit lidsky.“

Zemřel král Zuluů (†72): Monarchu trápila cukrovka, zanechal šest vdov a třicet dětí

Někteří tyto Mandelovy dovednosti mohou považovat za politickou manipulaci, ale Carlin ujišťuje, že to je hlubší věc. Mandela se tak choval i v osobním životě, ke každému přistupoval s „obyčejným respektem“, jak prohlašoval.

A morální pevnost prokázal už v dobách věznění. Když roku 1985 režim začal pociťovat tlaky ze zahraničí na propuštění politických vězňů, učinil Mandelovi nabídku: Vzdejte se násilí coby taktiky boje proti apartheidu, respektujte bezpečnostní zákony, a propustíme vás.

Mandela odpověděl řečí, kterou přečetla jedna z jeho dcer na politickém shromáždění na stadionu. „Své svobody si velmi cením, ale ještě víc mi jde o vaši svobodu,“ argumentoval disident a dodával: „Neučiním žádný slib, dokud jsme, já i vy, lid, nesvobodní. Vaši a moji svobodu nelze oddělit.“

U stolu s nepřítelem

Právě Mandelovu čestnost pak generál Viljoen uvedl jako rozhodující faktor, proč se v čele desetitisíců ozbrojenců nepustil do násilného odporu proti politickým reformám. „Charakter vašeho oponenta – zda mu můžete důvěřovat, zda věříte, že mu upřímně jde o mír,“ řekl Viljoen Carlinovi pro jeho knihu Invictus. „Když se posadíte s nepřítelem a vyjednáváte, důležitý je charakter lidí na druhé straně stolu a zda mají podporu svých lidí. Mandela měl oboje,“ zmínil.

Jak Mandelu generál uctil na začátku jeho vlády, tak mu vzdal hold i na jejím konci. První černošský prezident JAR sloužil jen jedno období, do 16. června 1999 (ostatně mu už bylo 80 let). „Užijte si zasloužený odpočinek, pane prezidente,“ oslovil ho v parlamentu Viljoen Mandelovou rodnou řečí xhoštinou. „Jděte odpočívat domů, do stínu vysokého stromu.“

Nelson Mandela se narodil 18. 7. 1918 jako Rolihlahla Dalibhunga Mandela. Anglické jméno Nelson dostal v křesťanské škole, uvádí CNN. Na Jihoafrické univerzitě vystudoval práva, pomáhal založit Ligu mládeže Afrického národního kongresu, které pak předsedal. V rámci odporu proti apartheidu prosazoval stávky, sabotáže i ozbrojený boj.

Po 27 letech vězení ho představitelé rasistického režimu začali respektovat jako politického partnera. Roku 1993 dostal spolu s posledním bělošským prezidentem JAR, F. W. de Klerkem, Nobelovu cenu míru. Zemřel roku 2013 v 95 letech.

Fronty na benzín i jídlo. Při nepokojích zemřelo přes 70 lidí a narušily se dodávky v JAR

Co – spolu s dalšími spoluobčany – tehdy dokázal, dnes vypadá jako zázrak. Jejich zemi nadále sužují a rozdělují mnohé sociální a ekonomické problémy, často ještě pozůstatky apartheidu. Ale málokdo už mluví o ozbrojených povstáních a rozpadu země.

„Zato se takové scénáře ozývají v dnešních USA. Mnozí komentátoři říkají, že je země v politické a kulturní občanské válce. Ředitel FBI nedávno prohlásil, že bílí rasisté představují v zemi největší teroristickou hrozbu,“ uzavírá na webu CNN John Blake. „Budoucnost vypadá děsivě, jako kdysi vypadala v Jižní Africe. Příklad Nelsona Mandely potřebujeme víc než kdy dříve.“