Odborník z Vojenského historického ústavu a spoluautor výpravné publikace „S bohem za císaře a vlasť! – čeští důstojníci ve válkách let 1848–1849“ také však říká, že v těchto debatách se často objevují ahistorické výklady.
Přitom dějiny jsou složitější, ve vztahu k oněm dvěma nepokojným rokům, během nichž Radecký uhájil pro Rakousko severní Itálii.
Podle čeho dnes hodnotit vojevůdce? Podle počtu vyhraných bitev? Jak se choval k vojákům? Jaký ohled bral na civilisty?
Takových kritérií existovala řada a mohla se v průběhu věků měnit. Mezi nejtradičnější patří počet vyhraných bitev, přičemž za vítěze bitvy byl zpravidla považován vojevůdce, který s vojskem ovládl bitevní pole. Chování vojevůdce k vojákům nebo civilistům bylo zpravidla determinováno dobou a geografickou lokací – jinak to vypadalo v sedmnáctém století a jinak ve století devatenáctém, stejně jako byl markantní rozdíl mezi například balkánským bojištěm a západní Evropou. Z dnešního hlediska by asi bylo nejrozumnější posuzovat kvality vojevůdce podle toho, zda dokázal naplňovat strategické cíle tažení, případně s jakými ztrátami tak činil.
