Na Ondru a jeho úspěchy nežárlí, ví, že český olympionik byl už od útlých let na jiné úrovni než konkurence.

Hlásí se Tokio. Tribuna pro 10 tisíc i třináct hodin čekání na letišti

Jste o tři roky starší. Dělal jste Adamovi staršího bratra?
Neřekl bych, že úplně staršího bráchu, ale kamaráda. Známe se odmala. Šel jsem studovat na sportovní gymnázium do Brna, když mi bylo nějakých dvanáct let, a už rok nato se začala projevovat hvězdička jménem Adam Ondra. I když mu bylo teprve deset, tak o sobě dával vědět a začali jsme spolu trénovat. On mě dost rychle začal dohánět, až mě jednoho dne předběhl. 

Byl jste u jeho prvních velkých stěn?
Zažil jsem hlavně jeho první velké výlety za lezením do zahraničí. Adam jezdil na naše dětské závody, tak jsme se dostali do užšího kontaktu a jeho rodiče navíc brzy začali jezdit s Adamem po celé Evropě. Jelikož jsme si byli ze závodů blízcí, tak mi nabídli, že mě vezmou taky. Tam jsme se skamarádili ještě víc a začala naše vzájemná hecovačka.

Předpokládám, že se předháníte dodnes...
Jasně. Na skalách závodíme neustále. Od začátku jsme se museli přebíjet, co kdo udělá líp. Třeba když jsme vyráželi do Francie, tak jsme ještě před dojezdem vyhlásili soutěž, kdo vyleze více cest náročnějších než obtížnost 8a. Žádný jeden vrchol nebo jedna cesta, pěkně kdo jich dá víc. Na konci já měl dvacet a Adam přišel s dvaadvaceti. 

Oba máte soutěživost v krvi?
Rozhodně. My soutěžili ve všem a vytvářeli si i vlastní závody. Tehdy nás fascinovala severská kombinace a skoky na lyžích. Takže když jsme vyrazili do skal, byli jsme sportovci v kombinaci. Jeden byl Hannu Manninen, druhý Björn Kircheisen a místo toho, abychom v klidu došli do skal, abychom se neunavili, tak my běželi jako o život. Aby toho nebylo málo, ještě jsme si to stíhali komentovat: „Manninen uklouzl a Kircheisen tak jde v zatáčce před něj!“ (smích) Hrozně nás to bavilo. 

Lezení byla druhá disciplína?
To ne. Kdo si rychleji sbalil batůžek, tak skočil dál a mohl dříve vyrazit do skal. Prostě simulaci závodu jsme měli zmáknutou dokonale, běh je přece v kombinaci po skocích. Skála pak asi musela počkat... Přiběhli jsme úplně hotoví, zpocení a museli tři čtvrtě hodiny čekat, než jsme byli schopní lézt. 

Poznal jste moment, kdy vám Adam sportovně utekl? Kdy jste vše vylezli spolu, a pak byl najednou nahoře a vám už to nešlo?
Když mu bylo třináct let, stal se nejmladším lezcem, který zvládl obtížnost 9a. Mně bylo šestnáct a stále jsem to nedokázal. Už jsem na jeho zlepšení najednou nedovedl reagovat. Tehdy se i naše cesty začaly pomalu rozcházet. Adam dlouho zůstal u lezení na obtížnost na laně, já se přesunul hlavně k boulderingu. 

Přišlo i období, kdy vás štval tím, jak je dobrý?
Asi ne, protože jsem prostě viděl, že to není soupeř pro mě. Už tehdy odstartovalo období, kdy Adam dorazil na české závody, na které naštěstí často nejezdí. Ale když ano, bojuje se jen o druhé místo. 

Máte specialitu, kterou ho dokážete vždy dostat?
Jezdili jsme spolu v Brně do kampusu do posilovny, kde máme speciální sadu lišt, na kterých se cvičí úchopy a silová cvičení. Vymysleli jsme tedy – jak jinak – kampusový desetiboj, kde analogicky k atletice máme deset cviků, kdy poskakujeme a visíme na různých lištách a zkoušíme, kdo déle vydrží. V tomhle mám pořád maličko navrch a jsem schopný mu to nandat. (úsměv) Jenže na tom je hezky vidět, že lezení není jen o hrubé síle, ale o technice, o využití celého těla a pružnosti všech kloubů a končetin. Proto mě pak skoro vždycky přeleze. 

Spojovaly vás jen stěny a skály, nebo jste spolu trávili čas i mimo ně?
Byli jsme spolu hodně často. Chodil jsem k Adamovi domů a hráli jsme na počítači nebo chodili ven. 

Přesto musí mít přece i něco jiného, u čeho vypne lezení a baví se něčím jiným.
Když jsme byli menší, byly to ty počítačové hry. Milovali jsme právě skoky na lyžích, hráli jsme to pořád dokola, přitom taková kravina. U toho se ale mohla krásně projevit Adamova soutěživost. Radoval se z každého dlouhého skoku, řval při nepovedených. Křičel skoro jako dnes při lezení. 

Je takhle soutěživý třeba i při míčových sportech?
Jak je výborný lezec a sportovec, tak míčovky mu nikdy nešly. Je prostě trošku levej, takže když jsme hráli fotbal nebo si kopali hakisákem, tak rozhodně nezářil. Pamatuji si, jak na nějakých závodech jsme všichni hráli fotbal a Adam musel do branky.

To musí být hodně nepopulární pozice mezi lezci. Ruce jsou to nejcennější.
Přesně, prsty jsou náš život a co se nestalo... Míč mu při zákroku přirazil prst k tyčce. Tak to tam chvíli oplakával. Abych mu nekřivdil, trochu se zlepšil i v tom.

Adam Ondra je tedy kromě lezeckého mimozemšťana i normální člověk?
Může se to zdát neuvěřitelné, ale je to úplně normální kluk. Je ale extrémně zažraný do lezení, a proto je také tak dobrý. Je vidět, jak i mimo stěnu a skály nad tím pořád přemýšlí, dává tomu všechno, a pak je nejlepší. Bavit se s ním o lezení jde donekonečna, on je u toho spokojený. 

Nikdy dobrovolně neopouštěl své milované téma?
Vymysleli jsme třeba i lezecké kartičky. Kdysi byly populární kvartetové karty s auty nebo letadly, se kterými se dala hrát i „válka“, kdy se porovnávaly parametry jako rychlost, síla nebo délka. My takto sestavili slavné lezecké cesty, nakreslili kartičky a pak hráli válku. Obtížnější cesta brala snazší, delší přebíjela kratší a hráli jsme to pořád dokola. Krátili jsme si tak výjezdy. 

Lezení je ve vašem světě tedy zakořeněno ve všem?
Doslova. Adam měl plyšáky, které si vozil na delší cesty. Když jsme odpočívali, on si je vytáhl, přichytil je na nejbližší skálu a lezl s nimi. No a jak jinak, jejich lezeckou cestu řádně komentoval. Méďa tedy lezl přes převis a Adam radil, jak dále.

Adam se musel popasovat se svou neoblíbenou disciplínou v podobě lezení na rychlost, kterou nesnáší. Jak jste se s ní popasoval vy?
Jsem na tom podobně. Také jsem se chtěl probojovat na olympiádu, takže jsem rychlost chvíli trénoval, ale u nás je rychlostní cesta jen v Brně. Já jsem z Hradce, takže jsem absolvoval jen pár tréninků a dobrý v tom také nejsem. Nenaučil jsem se tu cestu pořádně zautomatizovat. Jednoduše řečeno, zase jsem pomalejší než Adam.

Jak to podle vás celé dopadne? Adam je velkou hvězdou, soutěžní karty, nikoliv jeho kvartetové, jsou ale spojením disciplín do trojboje proti němu.
V obtížnosti je téměř k neporažení. Za poslední dva roky neprohrál snad jediný závod. Tam je o kus dál než ostatní a jediný, kdo mu to může pokazit, je on sám. Na druhou stranu, je tam jen jeden pokus. Spadnete a jdete od stěny. Rozhodovat budou podle mě bouldery.

I to je jeho silná disciplína, pokud nebudou postavené vyloženě jemu proti srsti.
Je v nich opravdu dobrý, ale pokud mu stavitelé trati vymyslí v cestě například nějaký koordinační skok, tak třeba proti Japoncům v tomto ztrácí, i když na tom teď prý pracoval. V rychlosti pak prostě bude mezi posledními, tam asi může jen doufat v zaváhání soupeřů, aby jim to klouzalo.

Rychlostí se trojboj začne. Je to výhoda, že před ním budou jeho lepší disciplíny, a tak se bude moci posouvat místo strachování?
Zase bude mít špatnou startovní pozici do druhé a třetí disciplíny. Bude pod tlakem, že v boulderech a obtížnosti bude muset být první, ale je lepší lézt pořadím nahoru než odolávat.

Váš vztah k této kombinaci je jaký?
Bude to nesmírně zajímavé sledovat. Původně jsem si také myslel, že je to blbost, toto propojení, ale nakonec je to blbost jen kvůli tomu, že se to rozhodlo ze dne na den. Lezci se specializovali na jedno nebo na druhé už předtím. Kdybychom věděli, že bude trojboj na olympiádě už odmala, bylo by to v pohodě.

Kde a jak budete držet palce?
Ještě ani nevím, kdy se bude závod vysílat v televizi, protože posun s Japonskem je dost zásadní. Mělo by to ale vycházet na večerní hodiny tam, u nás dopoledne a krátce po poledni, takže pravděpodobně budu fandit z práce. Stejně si to ale nenechám ujít. Mám velkou radost, že je lezení na hrách a je jedno, v jaké podobě to je.

Je to velká reklama na lezení?
Je to úžasný sport pro všechny, zapojuje se při tom celé tělo a cest je nevyčerpatelné množství. Rosteme.