Zubří 1944: dětství uprostřed násilí konce války

/ /
  • „Stála jsem u maminky a říkám: ,Mami, co s námi budou dělat?’ Maminka mi tvrdě odpověděla: ,Zeptej se táty.’ Tak jsem se došourala k tatínkovi, on mě stiskl mezi koleny, neřekl nic, sklonil hlavu, držel mě v objetí a neodpověděl. Ani jsme nebrečeli, nevěděli jsme... Trvalo to tak půl hodiny. Pak nás seřadili a šli jsme do měšťanky. Došli jsme naproti baráku, kde bývala maminčina sestra a její tatínek. Oni byli venku. Maminka zavolala: ,Táto, sbohem!’ A ti vojáci do nich žďuchli kvérem a: ,Ruhe,’ jakože mají být ticho. Došli jsme do měšťanky, tam nás posadili do kreslírny, každého na židli, před námi po každé straně vojáci, a odvedli tatínka. Tak za dvacet minut přišel, sednul, neřekl ani slovo, protože jsme nesměli mluvit. A jak přicházel ten tatínek, asi třikrát odešel k tomu výslechu, a jak se vrátil naposledy, tak přišli druhými dveřmi vojáci, mezi nimi byl zuberský starosta a teď přečetli ortel. Řekli, že se máme rozloučit, že tatínek propadl hrdlem a že se s námi mají rozloučit, že už nás neuvidí. No a pak nastala chvíle, kdy jsme se loučili. Byl křik, odcházeli jsme a na mě volala maminka: ,Se mnou se nerozloučíš?’ A já zpátky do té tatínkovy náruče. Pak nás odvedli na fojtství – se tomu říkalo –, a když jsme vyšli z té školy, tak jsme viděli zář, ohromnou zář. Nevěděli jsme, co to je. Dovedli nás na to fojtství a paní starostová, manželka starosty Pernice, nám uvařila čaj. Oni šli ven se dívat."

Po podzimních operacích partyzánů okolo Zubří u Valašského Meziříčí následovaly odplaty nacistů. Rodačky Milena Urbanová, roz. Holišová (1933), a Eliška Pečenková, roz. Němcová (1930) to násilí viděly. Jejich vzpomínky vykreslují hořkou kapitolu historie města. 

Partyzánský granát a zeměměřič. Říjen 1944...

V noci 15. října 1944 partyzáni naoko přepadli zuberskou četnickou stanici. Tyto fingované loupeže nebyly ve válečných dobách v Zubří ojedinělé. „Tatínek měl obchod a oni to partyzánům vždycky nachystali. Partyzáni potřebovali třeba cigarety, tak přišli, přebrali si to a bylo to jako přepadení. Ale všechno bylo předem domluvené,“ vyprávěla pro Paměť národa Milena Urbanová. Podle ní partyzáni měli mezi tamními obyvateli velkou podporu. 

Ne všichni ale viděli v zuberských odbojářích hrdiny. „S těmi partyzány to tady bylo sporné. Aby se uživili, museli něco vykrádat, různé věci jim nosili lidi, bylo to takové dost divné. Těm, co bývali v Pasekách, lidi nosili třeba nějaké jídlo, ale  často i něco ukradli,“ uvedla další pamětnice Eliška Pečenková.

Eliška Pečenková v roce 2021. Zdroj: Post Bellum
Eliška Pečenková v roce 2021. Zdroj: Post Bellum

Téže noci, kdy došlo k přepadení četnické stanice, partyzáni hodili granát do domu  Karla Haraschina. Ačkoliv útok doprovázela i střelba, obešel se bez zranění.[1] Karl Haraschin, zuberský zeměměřič, byl údajně jediným tamním občanem, který se hlásil k německé národnosti. „Víte co? On to byl člověk neškodný. Češi mu posílali ledasjaká udání, soused na souseda. A on je nikdy nepoužil, nikdy žádné nepředal. Bylo vidět, že s takovým jednáním nesouhlasil,“ vzpomíná Milena Urbanová. „Chodil tak tyrolácky oblečený, byl to Němec, ale – a to říkala i moje vrstevnice, té je jednadevadesát roků – nikomu neškodil. Nebyl to nějaký udavač. Nevím, jestli měl děti, ale potom ho jakožto Němce odsunuli,“ dodává Eliška Pečenková.

Zatímco obě pamětnice shodně vzpomínají na Karla Haraschina v dobrém, ve skutečnosti na svých rukou s největší pravděpodobností krev měl. Dle historika Tomáše Baletky šlo o člena jednotek SA, konfidenta nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst a udavače oddaného ideologii třetí říše. Navzdory vzpomínkám Elišky Pečenkové Karl Harashin nebyl  po válce odsunut, ale odsouzen na 12 let těžkého žaláře.[2

Tři tajemní muži

Otec Josef Holiš. Zdroj: Archiv pamětnice
Otec Josef Holiš. Zdroj: Archiv pamětnice

Ve dnech 28. až 29. října 1944, dva týdny po přepadení četnické stanice a útoku na Karla Haraschina [3], tři muži vydávající se za partyzány požádali Josefa Holiše, otce Mileny Urbanové, o nocleh. „Dovedl je k nám soused [Jan Fabián], bylo to v sobotu. Přišel, zaklepal a tatínkovi říkal: ,Josefe, přivedl jsem ti tři partyzány, já je nemůžu doma ubytovat.’ Tak prý jestli by nemohli přenocovat u otce. Pak podle vyprávění maminky šli do stodoly, tam jsme měli seno, tak je uložili tam. Rodiče jim dali nějaké jídlo a oni přenocovali. Ráno jim pak uvařili kafe, dali chleba, ti muži se sebrali a šli.“

 Podle Mileny Urbanové šlo o konfidenty gestapa, dva Němce a jednoho Čecha. Tehdy se s nimi ale nesetkala a celou událost zná pouze z vyprávění. „Byl večer, už jsme leželi. Nevěděli jsme, že u nás někdo byl.“ O tomto tajném noclehu netušila ani o měsíc později, když si nacisté přišli vyřídit účty. Skutečná identita těchto tří mužů zůstává neznámá. Publicista Richard Sobotka pracuje s touto verzí o falešných partyzánech. Jedním z mužů měl být konfident Karel Kendík[4] z Chlumce nad Cidlinou, kterého skuteční odbojáři 15. listopadu 1944 zastřelili. Sobotkův článek[5] se opírá o výpovědi partyzána Sopucha, velitele hasičů Pšenici a výpověď strážmistra Pospíšila.

Milena Urbanová v roce 2021. zdroj: Paměť národa
Milena Urbanová v roce 2021. zdroj: Paměť národa

Pojetí historika Oldřicha Sládka je však odlišné. Jedním z nocležníků byl podle něj sedmnáctiletý (skutečný) partyzán s iniciálami J. L. z Moravské Loděnice, byl členem 2. čs. brigády M. R. Štefánika a později i 1. čs. brigády Jana Žižky. Byl zatčen 20. listopadu 1944 a gestapácké praktiky výslechů pak loděnického partyzána donutily promluvit. Historik Sládek ve své publikaci[6] čerpá z dodnes dochované poválečné soudní výpovědi z 29. listopadu 1945, ve které se loděnický partyzán J. L. doznává, že gestapu osobně ukázal dům Holišových, kde o měsíc dříve přespal.

Nevěřte sousedovi. Listopad 1944...

Otec Josef Holiš na ocenění in memoriam za statečnost. zdroj: Archiv pamětnice
Otec Josef Holiš na ocenění in memoriam za statečnost. zdroj: Archiv pamětnice

Nejasnosti onoho listopadu roku 1944 dokreslují vzpomínky Mileny Urbanové, 24. listopadu byl zatčen její otec Josef Holiš. „K tatínkovi přišel civilista s nějakými vojáky a ptal se, jestli ho poznává. Tatínek říkal: ,V životě jsem vás neviděl.’ A on: ,Před měsícem jsme tady byli tři, ubytoval jste nás, dali jste nám najíst a ještě jídlo na cestu. Přiznáváte se?’ Tak se táta přiznal...“ Tímto civilistou tak mohl být loděnický partyzán J. L., nikoliv však tou dobou již mrtvý konfident Karel Kendík.

V neposlední řadě také nevíme, jestli nějakou roli v událostech sehrál zmíněný spolupracovník nacistického Sicherheitsdienstu Haraschin nebo soused Jan Fabián, který partyzány k Holišovým tehdy přivedl. Fabián měl totiž údajně spolubydlícího, který „(...) přišel jednou za maminkou a říkal: ,Františko, ty bys to měla nahlásit, nevěřte Janovi [Fabiánovi], ať z toho není zle,“ zmiňuje Milena Urbanová. Nikdo z manželů Holišových však nic nehlásil a nacistická odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Dodejme, že po válce soused Fabián unikl jen se štěstím partyzánské oprátce, byť se možná skutečně ničím neprovinil. 

„Všichni chtěli vzít moc do svých rukou. Chtěli oběsit našeho souseda za to, že k nám partyzány dovedl. Přišli si pro maminčin souhlas. Ale maminka řekla, že pomsta patří Bohu, ne jí.“ Maminka Mileny Urbanové tak patrně Janu Fabiánovi zachránila život.

Chystejte bedny a provazy

V říjnu 1944 zasáhli do dění partyzáni, následující měsíc si vzali slovo nacisté. Nejprve 5. listopadu, kdy přijelo do obce gestapo. Dle historika Vladimíra Černého šlo o přímou odplatu za říjnové přepadení četnické stanice.[7] Svým životem tehdy zaplatil dvaadvacetiletý Václav Sedlák a o deset let starší Václav Procházka. „Shodou okolností moje nevlastní maminka na četnické stanici uklízela. Byl tam gestapák a vrchní, pan Rychlík, volal na starostu – na četnické stanici totiž neměli takové věci – ať nachystá dva provazy a dvě bedny a ať to dopraví na stanici. Maminka to slyšela, a když sešla ze schodů, viděla, že v autě sedí ti dva mladí hoši. Přišla s pláčem domů a říkala, že to bylo něco strašného. Oni tam seděli, nevěděli, co se bude dít, a přitom už jim chystali provazy a bedny,“ vypráví Eliška Pečenková. Veřejná poprava proběhla na břehu Hodorfského potoka. 

„Procházku pověsili, ale Sedlák měl sílu, snad roztrhl ta pouta, a chtěl utéct. Stejně by neutekl, ale jeden z těch četníků ho chytil a zastřelili ho. A Procházka tam visel dva dny pro výstrahu.“

Zubří, okres Vsetín, kostel svaté Kateřiny. Zdroj: Wikipedia, CC BY 3.0
Zubří, okres Vsetín, kostel svaté Kateřiny. Zdroj: Wikipedia, CC BY 3.0

„Já jsem chodila kolem, protože mi bylo čtrnáct roků, už jsem měla školu za sebou, a abych nebyla doma, tak jsem chodila jedné paní pomáhat šít jako švadlena. Chodila jsem večer domů, ona měla muže zavřeného v koncentráku, a říkala: ,Neboj se, mrtvý ti neublíží.‘ Visel tam na stromě dva dny. Bylo to hrozné,“ vzpomíná Eliška Pečenková. Místo popravy i jména obou zavražděných dodnes připomíná pomník.[8]

Největší protipartyzánskou nacistickou odplatou v Zubří se stala operace Tetřívek. Ta probíhala paralelně se známější velkou pátrací akcí Tetřev a byla cílena na obce Zubří a Zašová. V pátek 24. listopadu 1944 vtrhlo do obce nacistické Jagdkommando. „Přišli sem, všechny muže odvedli do školy, ti tam byli celý den,“ uvádí Eliška Pečenková. Dle dochovaného písemného svědectví[9] tehdejšího starosty Aloise Pernici nacisté nahnali do školy odhadem 850 obyvatel Zubří, byli to téměř všichni muži starší 16 let. Obec byla uzavřena a obklíčena.

Přišla chvíle, ve které jsme se loučili. 24. listopad...

Milena Urbanová v 60. letech. Zdroj: Archiv pamětnice
Milena Urbanová v 60. letech. Zdroj: Archiv pamětnice

V odpoledních hodinách si Hitlerovi muži přišli pro otce Mileny Urbanové k nim domů. „Viděla jsem, jak z aut vyskákali vojáci. Přišla jsem sem na ulici, ta byla plná vojáků. Ve dvoře všude plno vojáků. Došla jsem do kuchyně za tatínkem, tam byly proti oknům namířené zbraně, já jsem stála u tatínka. Říkali nám, že se máme teple obléct, že si máme vzít jenom to nejnutnější a že půjdeme pryč. Začali jsme křičet, mezitím vyvedli tatínka. Tatínek šel první, vojáci stáli z druhé strany proti nám a proti každému namířený kvér. Říkala jsem mamince: ,Co s námi budou dělat?’ Odpověděla mi stručně: ,Zeptej se táty.’ Já jsem se došourala k němu, on mě stiskl mezi koleny a neřekl nic, jenom sklonil hlavu, držel mě v objetí, neodpověděl. Ani jsme nebrečeli.“

V měšťance následovala nekonečná série výslechů. „Pak přečetli ortel. Řekli, že se máme s tatínkem rozloučit, že ho popraví, že už nás neuvidí. Nastala chvíle, kdy jsme se loučili, byla provázená křikem. Pak nás odvedli na fojtství, a když jsme vyšli ze školy, viděli jsme záři, ohromnou záři. Nevěděla jsem, co to je.“ To zjistila Milena až nazítří. Tou dobou už byli oba její rodiče drženi ve věznici v Rožnově pod Radhoštěm. „S bratrem maminky jsme šli k našemu domu, nevěděli jsme, že barák je úplně vypálený.“ 

„Přišli jsme, dům nikde, jen hromada popela. Měli jsme doma černé uhlí, takže ta hromada byla ještě žhavá, ještě to hořelo. Na stromě mňoukala kočka, dívali jsme se, kde je pes. Ten ležel spálený tam, kde bývala bouda.“

Matka Františka Holišová v 60. letech. Zdroj: Archiv pamětnice
Matka Františka Holišová v 60. letech. Zdroj: Archiv pamětnice

Na celou akci tehdy osobně dohlížel protektorátní ministr Karl Hermann Frank. „Viděla jsem ho přímo tady u nás. Měla jsem tu ,čest‘ ho vidět,“ vzpomíná Milena Urbanová. Její matka Františka Holišová pak strávila následujících pět měsíců za mřížemi dnešních Kounicových kolejí v Brně, otce Josefa Holiše nacisté popravili 12. ledna 1945 na Pankráci gilotinou. Jeho jméno dodnes připomíná pamětní deska[10] na budově zuberské základní školy, ve které tehdy Frank rozhodl o jeho smrti.

Do konce války Milena Urbanová zůstala bez rodičů a domova. Po návratu matky Františky z vězení starosta přidělil pozůstalým nový dům. „To byla změna! Tam bylo zařízení, tam bylo všechno. A my jsme se tam dostali z našeho malého baráku . Tam nám začal nový život.“ Šlo o dům odsouzeného zeměměřiče Karla Haraschina, a zůstává tak temnou ironií, že tehdy jedenáctileté Mileně Urbanové, které nacisté popravili otce, věznili matku a srovnali její domov se zemí, lepší život konečně začal v domě nacistického udavače.

Každá zkušenost bolí jinak. Únor 1948...

Poúnorové dění znamenalo další strádání. Komunisté oběma rodinám vzali pole a dostali je do finančních nesnází. Po zátahu nacistů měla maminka Mileny Urbanové rozpůjčované peníze na stavbu nového domu, půjčky se kvůli měnové reformě staly velkým problémem. Rodinu Elišky Pečenkové zase potrestali za pracovitost a spořivost otce Dominika Němce. Ten byl v letech 1913 až 1928 v Chicagu, odkud se do prvorepublikového Československa vrátil náležitě zaopatřen. „Říkal: ,Já jsem do smrti obstaraný, budu žít jenom z úroků.‘ Tenkrát byly úroky až deset procent! Byl šetrný, zbytečně nerozhazoval peníze. Jenomže přišla válka, pak přišla měna. Takže přišel, o co mohl. Z Ameriky mu nezůstalo nic,“ vzpomíná jeho dcera.

Zubří, okres Vsetín, kostel svaté Kateřiny. Zdroj: Wikipedia, CC BY 3.0
Zubří, okres Vsetín, kostel svaté Kateřiny. Zdroj: Wikipedia, CC BY 3.0

Svoje pohnuté osudy Milena Urbanová shrnuje: „To se nedá zapomenout. Každá ta zkušenost bolí jinak. Nás bolelo, že jsme zůstali bez rodičů, jiné zase bolelo, že zůstali bez majetku.“ Dodejme, že obě dámy spojuje krom trpkých vzpomínek i odvaha. V dospělosti se nevyhnuly tlaku ke vstupu do KSČ, obě však soudruhy hrdě odpálkovaly. „Říkala jsem, že mě nepřesvědčí nikdy v životě, že prostě ne,“ dodává Milena Urbanová. Elišku Pečenkovou za její vzdor potrestali – z třetího poschodí budovy rožnovské Tesly ji přestěhovali do sklepa. O to sladší příchuť pro obě zuberské rodačky měl listopad 1989. „Z toho jsme měli velkou radost, to bylo něco. Kamila Moučková vysílala a my jsme u televize brečeli,“ vzpomíná Milena Urbanová.

Stopy minulosti zůstávají nejen ve vzpomínkách, ale i v podobě míst, ve kterých obě pamětnice žijí. V roce 2021, kdy vyprávěly své příběhy pro Paměť národa, žila Eliška Pečenková v domě, který její otec stihl koupit za peníze dovezené z Chicaga – stihl to dříve, než o zbytek úspor přišel. Milena Urbanová v témže roce obývala dům, který nechala postavit její maminka počátkem 50. let – stojí na stejném místě, kde rodina žila, než přijel K. H. Frank.

---

[1] k 21. 5. 2021 dostupné z: http://img.aktualne.centrum.cz/25/2/250216m-zs-zubri-mrtev-kdo-zapomenut.pdf

[2] k 20. 5. 2021 dostupné z: http://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/ostatni/valassko_36_web.pdf

[3] Dle některých pramenů (viz pozn. č. 1 a 5) došlo k události 29. 10. 1944, pamětnice však uvádí, že byla sobota, zatímco zmíněné datum připadá na neděli.

[4] V některých pramenech uváděn též jako Kendlík

[5] Sobotkův článek s názvem Neslavný konec konfidenta Kendíka v měsíčníku Chlumecké listy dostupný z: https://adoc.pub/slovo-starosty-lide-kolem-nas-tte-na-str.html (k 21. 5. 2021).

[6] Sládek, O. (1991). Ve znamení smrtihlava: nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944-1945. Praha: Naše vojsko.

[7] dle disertační práce Vladimíra Černého. K 20. 5. 2021 dostupné z: https://is.muni.cz/th/uwb5y/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf

[8] https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/3908-zubri/Rožnovská/

[9] dostupné z: k 20. 5. 2021 dostupné z: https://is.muni.cz/th/uwb5y/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf 

[10] k 20. 5. 2021 dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/12493-pametni-deska-josef-holis/#12493-pametni-deska-josef-holis