Nepíšu, protože mě nic netrápí. Nemám se z čeho vypsat, říká Petr Palarčík. Stál u vzniku nakladatelství Votobia

8. červenec 2021

Sundal si střevíc a s pokřikem svobodu, svobodu jím mlátil do stolu, vzpomíná básník, knižní grafik, fotograf a Petr Palarčík na Václava Stratila, který měl v listopadu 1989 vernisáž v narvané olomoucké Galerii pod loubím. Druhý den svoboda opravdu přišla. „Od té doby říkám, že revoluce začala u nás,“ usmívá se Palarčík. Jeho Vizitku moderoval Michal Bureš. 

Celkem šestkrát se olomoucký rodák Petr Palarčík hlásil na Akademii výtvarných umění nebo na UMPRUM. Nevzali ho ani jednou, a dost možná za to mohla i vrácená stranická knížka jeho otce, kterého poměry ve straně záhy po vstupu zklamaly. Palarčík proto nejprve pracoval v Moravských tiskařských závodech, na vojně pak dostal práci v tamní tiskárně. Měsíce, během kterých život jen smutně sledoval z poza plotu, vyplnil kreslením a psaním básní.

Čtěte také

Tiskárenská praxe se mu nicméně později hodila při práci v nakladatelství Votobia, u jehož vzniku po boku Rostislava Valušky, Jaroslava Friče či Jiřího Kuběny v roce 1991 stál. „Chtěli jsme vydávat nejen československé věci, ale i ty zahraniční. Vznikla například velice dobrá angloamerická řada,“ vzpomíná Petr Palarčík na dobu, kdy ve Votobii jako redaktor a editor působil například i básník Milan Kozelka. Během rozhovoru zazněly Palarčíkovy verše, dnes už se ale podle svých slov věnuje spíše grafické práci a také profesionálnímu fotografování. „Dělám grafiku, věnuju se rodině, nemám výraznější problémy. Proto nepíšu, nic mě netrápí, nemám se z čeho vypsat.“

Čtěte také

V osmdesátých letech se Palarčík spřátelil s celou řadou lidí, kteří se stejně jako on pohybovali v olomoucké šedé zóně. Chodil na akce, které pořádal psychiatr a kulturní hybatel Libor Gronský, který do Olomouce přivezl například skupinu Dunaj, Ivu Bittovou nebo Éčko Vladimíra Kokolii. V rozhovoru si nechal pustit The Plastic People of the Universe, spolu s DG 307 „klíčovou kapelu mládí“, k níž přidal historku. „Z kanceláře mi někdo ukradl kazetu a já žil ve strachu, že se mi to vymstí. Pak volali z vrátnice, že mám návštěvu, asi kapitán od policie. Šel jsem dolů, a jak se mi ulevilo, když jsem viděl, že tam stojí chechtající se kamarád.“ 

Spustit audio

Související