RECENZE: Poleháváme, nesnášíme se. Patnáct videí ukáže, jak se čeká na smrt

Mezi umíráním a smrtí je ještě spousta času, hlásí cynicky zatím poslední novinka Duchové jsou taky jenom lidi, kterou Národní divadlo zpracovalo filmovou formou. Úvodní motto rozhodně není jediné zaznamenáníhodné.

Kus, který režisérka Kamila Polívková připravila na základě předlohy Katji Brunnerové, totiž takovými promluvami jen hýří. V patnácti různě dlouhých, speciální kamerou snímaných videích se divák přesune do útrob domova důchodců a života tamního osazenstva.

10 fotografií

„Poleháváme, nesnášíme se, čekáme na smrt...“ „... jako zlovolné, neobjektivní, líné, už jen stěží prokrvené kostry vysávající úspory sociálního státu.“ Radka Fidlerová, Johana Tesařová či Zoja Oubramová podávají role sugestivně nejen kvůli působivé předloze švýcarské autorky. Už pro jejich výkony je škoda, že se originální představení nehraje živě.

Tísnivou atmosféru doslova podbarvují scéna Antonína Šilara a světelný design Daniela Tesaře. Výsledné rozkouskování díla do krátkých videí působí zpočátku neprakticky, ve výsledku ale pomáhá divákovi pochopit onen leckdy roztříštěný svět našich nejstarších, kde se aktuální realita velmi pracně snoubí s převládajícími vzpomínkami.

Duchové jsou taky jenom lidi 75 % Národní divadlo premiéra 17. června 2021 režie: Kamila Polívková hrají: Pavlína Štorková, Johanna Tesařová, Jan Bidlas, Vladimír Javorský, Alois Švehlík, Radka Fidlerová, Zoja Oubramová, Miloslav Mejzlík

Z jednotlivých výstupů zaujme Alois Švehlík láteřící, že si oblíbenou cigaretu může dopřát jen v kuřárně a pod dozorem. „Prosklená kostka, předpeklí,“ vrčí. Atmosféru zařízení doplňuje i pohled z druhé strany v podání zřízenců Pavlíny Štorkové a Jana Bidlase. „Darovala jsem jí diagnózu demence,“ popisuje herečka a počítá, kolik nehtů musí jednou týdně ostříhat.

Divák novinky Duchové jsou taky jenom lidi asi tuší, do čeho jde. Polívkové inscenace před ním tedy ani tak neotvírá nová témata, dokáže ovšem navodit atmosféru, o které ani sám netušil.