Komentáře

(Ne)závislost státního zastupitelství?

Publikováno: 8. 7. 2021
Autor: Renata Vesecká
Foto: Foto Shutterstock. com a archiv Renaty Vesecké
logo Sdílet článek

Je to volební heslo, nebo realita? Nezávislost státního zastupitelství je pojem, který je skloňován více politiky než samotnými státními zástupci. Zejména pak vždy v předvolebním období, jako je tomu i nyní. Většinou si autoři „nových myšlenek a hesel“ o tom, že je třeba bojovat a zajistit nezávislost státních zástupců, ani neuvědomují, v čem nezávislost tkví a co ji skutečně ohrožuje.

Nezávislost spočívá jednoduše řečeno v tom, že nikdo nesmí neoprávněně zasahovat do výkonu pravomocí státního zastupitelství. Tento postulát je zajišťován Ústavou České republiky. Pravomoci státního zastupitelství jsou definovány rovněž zákonem, a to zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Z právní úpravy je tedy z naprosto zřejmé, že žádný zásah zvnějšku zákon nepřipouští.

Jistota v zákonech

Jistoty státních zástupců jsou pak definovány opět ve shora zmiňovaném zákonu. Jsou zde vymezeny podmínky pro možnost stát se státním zástupcem, ale též způsoby, jak o tuto funkci přijít – a to nejen vedoucího státního zástupce, ale i řadového. Kromě splnění těchto poměrně taxativně vyjmenovaných podmínek (např. kárné provinění, dlouhodobá neschopnost vykonávat funkci, smrt) nelze státního zástupce odvolat.

Není mu ani možné sáhnout na platové ohodnocení (dané přesně rovněž právním předpisem), opět vyjma kárného potrestání, o němž rozhoduje senát Nejvyššího správního soudu. Možnost ovlivnit řešení kauzy přidělené konkrétnímu státnímu zástupci je eliminována systémem dozoru a dohledu obsaženým v zákoně o státním zastupitelství.

Důležitá je v tomto směru i zákonná možnost každého státního zástupce odepřít pokyn, který je v rozporu se zákonem. Tomu, kdo takový pokyn učinil, nezbývá, než si věc atrahovat a rozhodnout sám, nemá jakoukoli možnost nátlaku na rozhodování jiných. Možnost závazných pokynů nadřízených tak nelze vnímat jako průnik do nezávislosti. Koneckonců, i v soudní soustavě je zcela běžné, že odvolací stupeň ukládá svými závaznými pokyny soudu prvního stupně povinnost provést konkrétní kroky. Nikdo v tomto směru nezávislost soudu nezpochybňuje.

Co je tedy opravdovou hrozbou nezávislosti státních zástupců? Je to neodbornost, strach a nechuť rozhodovat a přehnané osobní ambice. Problém tedy netkví v soustavě, ale v jednotlivcích, kteří se chovají tak, že někteří pomýlení politici neváhají boj za nezávislost státního zastupitelství prohlásit za stěžejní téma voleb.

Co nelze akceptovat

Přestože se již dlouhou dobu volá po řešení odpovědnosti za chybné postupy a rozhodnutí státních zástupců, které na náhradách škod představují stále více a více peněz daňových poplatníků, nikdo ze zodpovědných se tímto nezabývá. Přece ale není v pořádku, pokud konkrétní státní zástupce opakovaně se svými rozhodnutími naráží na nesouhlasná rozhodnutí nadřízených stupňů či soudů a je konstatováno, že jeho verdikty či postupy nejsou v souladu se zákonem. Nelze se donekonečna hájit pouze odlišným právním názorem.

Nelze rovněž akceptovat mnoholetá trestní řízení, kdy státní zástupce není schopen nebo ochoten „jít s kůží na trh“ a rozhodnout třeba o zastavení trestního řízení, protože ví, že nálada veřejného mínění ani médií není takovému rozhodnutí nakloněna. Přitom by rozhodnutí mělo být vázáno toliko na skutečnost, zda existují usvědčující důkazy, či nikoliv. Je to prosté. Tito státní zástupci ale stále vlastní rozhodnutí oddalují spolu se svou odpovědností. Stejně jako projevy neodbornosti a strachu nést odpovědnost, je pro vnímání nezávislosti státního zastupitelství nebezpečná i přehnaná osobní ambicióznost. Snaha „ukázat se“ vede k posilování přesvědčení, že čím více trestně stíhaných osob, tím větší je spravedlnost, čím více odsouzených, tím lépe je společnost chráněna.

Úvahy, které zmiňuji v tomto článku, mne tedy vedou k závěru, že paradoxně sami někteří politici hlásáním neobsažných a matoucích proklamací na adresu státního zastupitelství podporují ty, co jsou neodborní, bojí se, či mají přehnané ambice a v závislosti na tom pak rozhodují. Důležité je tuto jednoznačnou menšinu státních zástupců nenechat dominovat, protože jejich přístup poškozuje dobré jméno nejen všech ostatních státních zástupců, ale i celé soustavy.

O AUTORCE

Renata Vesecká (narodila se 27. března 1960 v Praze) je advokátka a bývalá nejvyšší státní zástupkyně.

Absolvovala Právnickou fakultu UK, v roce 1984 začala pracovat na prokuratuře. Po složení závěrečné zkoušky působila jako vyšetřovatelka Okresní prokuratury v Pardubicích a od roku 1988 vykonávala funkci náměstkyně okresního prokurátora (a později okresního státního zástupce) v Havlíčkově Brodě.

V 90. letech absolvovala dlouhodobé stáže na Vrchním státním zastupitelství v Praze a Nejvyšším státním zastupitelství.

V roce 2000 se stala krajskou státní zástupkyní v Hradci Králové. Od 30. září 2005 byla vládou pověřena řízením Nejvyššího státního zastupitelství, 9. listopadu pak byla jmenována nejvyšší státní zástupkyní. Na tento post 28. února 2011 rezignovala. Funkce jí zanikla ke konci dubna 2011, poté začala půspbit jako advokátka. Od listopadu 2014 do června 2015 byla místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu.


reklama

https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků