Trénoval na terč a rozstřílel dvě dívenky: Emeritní vyšetřovatel Markovič o svém nejzáhadnějším případu

Ptát se vás, pane plukovníku, na váš nezapomenutelný případ, to je jako sedět na břehu řeky a lovit jednu rybu za druhou, samé metrákové kapry. Promiňte mi ten příměr.

„Víte, že opravdu rybář jsem? A těch případů mám snad opravdu pár. Třeba Prokopské údolí. Když jsem si ho tenkrát vyžadoval, upozorňovali mě, že na něm dělali už Jaroslav Zahrádka, Karel Kalivoda st., jedním slovem kriminalistické hvězdy. Já jim tehdy nesahal ani po kotníky. Říkal jsem si, ale zkusit to můžu. Tak jsem to zkusil. Pak během asi šesti měsíců byl případ, dvanáctiletý pomník, objasněn. Vrah František Z. dostal 25 let.“

Jak to tenkrát bylo?

„Byla to vražda dvou patnáctiletých děvčat v Prokopském údolí. Spadla zrovna do té blbé doby, kdy sem přišli Rusové. Zahrádka od toho couvnul, začala od toho couvat i kriminálka, takže případ zůstal 12 let viset. Ten Franta Z. tam byl sice podezřelý od samého začátku, jenže kolegové mě přesvědčovali, že má stoprocentní alibi. Dokonce ho tehdy přivedli na místo, on ukázal, odkud střílel, ale kolega Kalivoda st. rozhodl, že z toho místa střílet nemohl.“

Co se po dvanácti letech změnilo?

„Šel jsem po stopě, přizval jsem i šéfa soudního lékařství v Praze prof. Jaromíra Tesaře. Dokázali jsme, že přesně z toho místa, které ukazoval už dřív, skutečně Franta Z. střílel. Na tom se případ pak celý otočil. Našel se i bývalý manžel vrahovy sestry. On za ním tehdy jel do Běliny u Teplic. Tam mu ukázal pistoli a všechno ostatní. Udělal to těsně po vraždě, v roce 1968. Tento muž ale odmítl výpověď, protože v té době byl vrahův švagr, takže příbuzný. Pak se se sestrou Franty Z. rozvedl a on ztratil šanci nevypovídat.“

Šéf mordparty, Vetchý i usvědčený vrah: Kriminalista Markovič přijímá na chalupě návštěvy

Toho jste využil.

„Ano. Byl to případ dost náročný, ale vypátrali jsme i holky, s nimiž František Z. chodil. Když jsem si pro něj poslal, dal jsem pokyn, ať s ním nikdo ani cestou nemluví. On dělal na PSVB. Pistoli měl oficiální, ale jinou než tu, kterou vraždil. Dodnes si myslím, že ji měl od jednoho vysoce postaveného důstojníka policie, kterému pomáhal na zahradě.“

Jak se to tedy stalo?

„Střílel tehdy v Prokopském údolí na terč, který si tam na stůl postavil. Vylezla mu tam patnáctiletá dívka a on ji trefil do hlavy.“

V tom okamžiku to ale byla spíš nešťastná náhoda nebo maximálně zabití.

„Zmagořil. Za ní k terči vzápětí vylezla druhá. Znal ji, dva dny předtím spolu byli na koupališti. Potřeboval ji v té chvíli zlikvidovat, trefil ji taky a pak je obě dostřeloval, každé dal ještě dvě rány. Odtáhl je do křoví a tam dívky našli. Dokonce je našel jeden z rodičů.“

Dvanáct let ležela strašlivá smrt mladých dívek jako pomník. Ocenili jeho objasnění vaši velitelé?

„Za tuhle vraždu mě mimořádně povýšili. Kapitán byl pro mě do té doby ta nejkrásnější hodnost, kterou jsem si považoval. Dostal jsem majora. Když jsem to sdělil manželce, odpověděla mi takovým posmutnělým hlasem: 'No, víš ten kapitán, to je prostě chlap, ale ten major, to je pro mě člověk, kterej musí zadržovat moč a bez hole nepřejde Václavák…' Další hodnosti už jsem jí radši ani nekomentoval. Fakt je, že těch plukovníků, když jsem ho později dostal, v té době ještě moc nebylo, ale jak jsem řekl, moje žena měla svůj názor.“

7 vrahů, které vyšetřoval kriminalista Markovič: Několik jich poslal na šibenici

Pane plukovníku, jaký je vůbec život kriminalisty-detektiva?

„Zůstaneme u vyšetřovatele. Detektiv jsem nikdy nebyl! U vyšetřovatele je nejhorší administrativa, která tempo objasňování případu zabíjí. Jsou také vyšetřovatelé, kteří člověka vyslechnou na deset řádků, a jsou vyšetřovatelé, kteří se případu věnují seriózně.“

Jaký je v tom prakticky rozdíl?

„Na serióznosti jsem při práci obrovsky vydělával. S vyslýchaným jsem vždycky jednal jako rovný s rovným. To, že zavraždil, ještě neznamenalo, že to nebyl člověk. Celý vtip je v pochopení, proč to udělal, to je důležité. Nejde o to dělat ze sebe boha, který pachatele odsoudí. Já jsem ho neodsuzoval.“

Je normální člověk, který vraždí?

„Ve spoustě případů u »domácích zabijaček« je vrah naprosto normální. Já vím, že to je ošklivě řečeno, ale příklad: Pohádají se dva v kuchyni. To je nejhorší varianta pro řešení sporů. Žena drží nůž, muž udělá dva kroky k ní, rozhalí košili a křikne, tak mě bodni, v tom okamžiku se nakloní a má ho tam… A žena je vražedkyně… Kdyby neměla ten nůž, třeba by mu dala facku nebo ho bouchla do prsou… Nestalo by se nic, ale s nožem už to byla vražda. Z toho vyplývá, že lidi by se nikdy neměli hádat v kuchyni…“

U nálezu mrtvoly se vždycky zjišťuje cizí zavinění. To se pozná brzy?

„Právě na tom se vždycky pracuje. Nezastupitelnou roli hrají znalecké posudky. I proto jsem pravidelně chodil na pitvy. Tam se většinou všechno najisto prokáže. Pitva zjistí přesně, z jakého směru byla vražda spáchána, v jaké poloze oběť byla, ukážou se bodné rány, střelné rány, zjistí se, jakou zbraň vrah použil atd.“

Pane plukovníku, spletl jste se někdy?

(Úsměv.) „Mockrát. Například kdysi jsme měli vraždu novorozeněte. Je to hodně dávno, někdy v roce 1968. Našla se tehdy v popelnici mrtvolka dítěte. Získali jsme informace o tom, že měla porodit nějaká žena. Byla dokonce v porodnici, navštěvoval ji tam manžel. Ona mu pak po odchodu z nemocnice oznámila, že dítě potratila.“

Dětem uřežu hlavy a vystavím je manželce na televizi. Nejtěžší případ kriminalisty Markoviče

Tím určitě vyšetřování neskončilo.

„Vypravili jsme se za manželem. Ten nám kromě jiného sdělil, že na ženu nesměl dva měsíce sáhnout, protože se bála rizika. Paní jsme našli až v Krkonoších a přivezli ji do vinohradské nemocnice. Následovala lékařská prohlídka a všechny další náležitosti. Šok pro nás byl, když jsme zjistili, že ona žena nikdy nemohla rodit. Půl roku se vycpávala, předstírala těhotenství kvůli manželovi, protože on chtěl za každou cenu dítě. V »pokročilém stavu« potom odešla do vinohradské nemocnice, ale vůbec nešla do porodnice. Jen se tam chodila převlékat a přijímala tam manželovy návštěvy. Tak to byla »kauza« až neuvěřitelná…“

Co manžel, když se to od vás dozvěděl?

„Byl nepříčetný. Tenkrát jsem si ho pozval. Vysvětlil jsem mu, že to všechno dělala jen kvůli němu, bála se, aby ho neztratila. Za čas mi oba poslali společný dopis, že je všechno zase v pořádku.“

Pane plukovníku, zažil jste při své práci nejrůznější pocity, vážnost kolegů, jméno Jiří Markovič je v české kriminalistice pojem, kdy jste byl nejšťastnější?

„Když se mi narodily děti. Já mám opravdu děti! Dceru a syna. Dělají mi radost.“

Jiří Markovič k policii nastoupil v roce 1964, na oddělení vyšetřování přišel v roce 1966. Od ledna 1977 nastoupil na odbor vyšetřování hlavního města Prahy. V roce 1986 se stal šéfem jednoho ze dvou oddělení vražd pražské policie. Do důchodu odešel koncem roku 1999.