Poslední let raketoplánu. Atlantis vyrazil na svou závěrečnou misi před deseti lety
Raketoplán – kosmická loď s křídly, jež po prvním a jediném letu neskončí v muzeu. Přelomový stroj měl z dobrodružných kosmických letů udělat rutinu srovnatelnou s dopravními letadly. To se postupně ukázalo nad jeho možnosti, přesto Space Shuttle dobývání oběžné dráhy posunul o ohromný kus dopředu. Před deseti lety, po třech dekádách služby, naposledy odstartoval Atlantis, poslední z pětice raketoplánů. Psal se 8. červenec 2011.
„Raketoplán můžete brát jako vesmírný náklaďák, budujeme ho tak, aby do kosmu mohl vzít cokoli nebo kohokoli,“ popisoval v 70. letech Myron Malkin, ředitel programu Space Shuttle. Odtud i název - Space Shuttle můžeme přeložit jako vesmírný pendl či kyvadlová doprava. Měl kapacitu až osm členů posádky, potažmo mohl brát na oběžnou dráhu velké náklady - a také je vozit zpátky, což se ale stalo jen párkrát. Měl být univerzálním strojem, na jiné totiž NASA neměla finance.
Chystat se Space Shuttle začal už v roce 1968, než vůbec Apollo přistálo na Měsíci, ale byl to let na dlouhou trať. První stroj dostal jméno Columbia, poprvé do vesmíru startoval 12. dubna 1981, tedy na Mezinárodní den kosmonautiky, přesně dvacet let po letu Jurije Gagarina.
Po dvou dnech Columbii na ranveji Edwardsovy základny vítaly tisíce fanoušků a vlastenců, mezi nimi sci-fi režisér Steven Spielberg, který doufal, že se na palubě takového stroje jednou do vesmíru - samozřejmě s kamerou - také podívá. „Země na nás byla velice hrdá. Byl to vskutku jedinečný stroj. Nikdo dosud neviděl přistát vesmírnou loď na ranveji,“ uvedl Bob Crippen v dokumentu Challenger: Poslední let. Čtyři další stroje postupně následovaly: Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour.
Jako vykolejený vlak
Space Shuttle startoval podobně jako klasické rakety: ze svislé polohy z rampy. První dvě minuty od startu stroji pomáhaly dvě pomocné rakety (boostery) na tuhé palivo. „Jako být přivázaný k vykolejenému vlaku, který dál zrychluje, škubalo to se mnou všemi směry,“ popsal své pocity při prvním startu astronaut Scott Kelly ve své knize Endurance a dodal: „Z nuly jsme za méně než minutu překonali rychlost zvuku. Když (gravitační) zrychlení dosáhlo 3G, obtížně se dýchalo, padák a kyslíkové lahve na zádech mi tahaly za popruhy na prsou.“
Boostery se v 45kilometrové výšce odpojily a na padácích šplouchly do Atlantiku. Duté rakety plavaly, lodě je odtáhly zpátky ke kosmodromu a později opět startovaly. Raketoplán dál pokračoval tahem vlastních motorů, které čerpaly kapalný vodík a kyslík z externí nádrže. Tu odhodil osm a půl minuty po startu, asi ve 113 kilometrech nad zemí.
„Zaslechnete dvě exploze tlumené stěnami a nádrž je pryč, motory se vypnou a je po všem tak náhle, jako to začalo. Hlomoz ustane, třas ustane a je hrobové ticho. Vše okolo je přízračně nehybné. Jste ve vesmíru,“ popsal Mike Massimino v knize Spaceman.
Standardně se létalo na pár dní, maximálně dva týdny; nejdelší z misí trvala sedmnáct dní. Na jejich konci Space Shuttle pomocí manévrovacích motorů zamířil do atmosféry, o kterou se zbrzdil - z 25 tisíc km/h na přistávací rychlost 500. Veškeré manévrování musel velitel zvládat bez motorů, řídil v podstatě jen veliký a zatraceně rychlý kluzák.
Nesplněná očekávání
Když prezident Nixon dával projektu zelenou, měl vyjít na 5,5 miliardy dolarů. V roce 2011, po konci programu, se celkové náklady na vývoj i starty raketoplánů odhadovaly na 209 miliard. Plány nebyly realistické ani ekonomicky, ani technicky.
Počítalo se až s padesátkou startů ročně ze dvou kosmodromů. Jenže Space Shuttle nebyl letadlem, které přistane a brzy zase může startovat. Po každé misi bylo nutné zkontrolovat a obměnit keramickou izolaci, vyndat motory, důkladně prohlédnout každou ze šesti milionů (!) součástek. V hangárech tak každý raketoplán strávil tři čtyři měsíce, než mohl znovu letět. Rekord zaznamenal Atlantis, který na svou druhou misi letěl „pouhých" 50 dní po návratu z té první.
Každý raketoplán měl vydržet sto letů a deset let. Ve skutečnosti se všem prodlužovala životnost, zato letů ubylo: Discovery startoval 39krát a ostatní ještě méně, dohromady šlo o 135 misí. Také ovšem nebyly tolik potřeba, jako se původně předpokládalo. Vynášet družice stále bylo levnější obyčejnými raketami a budování Mezinárodní vesmírné stanice koncem 90. let se vleklo.
Atlantis byl z letky raketoplánů druhý nejnovější, poprvé byl ve vesmíru v říjnu 1985. A pak ještě dvaatřicetkrát. Za svou šestadvacetiletou kariéru oběhl 4848krát Zemi, „nalétáno" tak má 203 milionů kilometrů – jako 525 cest k Měsíci.
Jako první raketoplán do vesmíru vynesl meziplanetární sondu: Magellan roku 1989 po „odvozu“ na oběžnou dráhu odstartoval k Venuši; později se takto svezla sonda Galileo mířící k Jupiteru. Sedmkrát navštívil ruskou kosmickou stanici Mir, dvanáctkrát pak ISS, na jejíž stavbě se také podílel – dovezl například americkou laboratoř Destiny a evropskou Columbus.
O vlásek unikl katastrofě
Jedna z misí málem byla fatální: v prosinci 1988, při startu z Kennedyho vesmírného střediska, Atlantis ztratil část svého tepelného štítu, jehož úlomky pak poškodily spodek křídla. Inženýrům z NASA se to však jevilo jen jako kosmetická vada a nechali Atlantis po splnění mise v klidu přistát. Jenže poškození 700 dlaždiček keramické izolace nebylo jen kosmetickou vadou: při brždění o atmosféru se křídlo rozžhavilo a poškodilo.
„Umřeme tady,“ pomyslel si velitel Robert Gibson. Ale nakonec i s poškozeným strojem dokázal přistát. Až inspekce po přistání odhalila skutečný rozsah škod. Poučení to raketovým expertům NASA nepřineslo – předcházející dva roky strávili analyzováním katastrofy Challengeru, a tak zřejmě předpokládali, že všechny mouchy vychytali. Jenže stejné problémy, co teď měl Atlantis, pak vedly k tragédii Columbie roku 2003.
Po dvouleté pauze na analyzování a řešení rizik směly raketoplány létat jen k ISS, kde by posádka nouzově mohla počkat na jiný stroj. A také padlo rozhodnutí s dobudováním ISS ukončit program Space Shuttle. Naposledy vzlétl Atlantis 8. července 2011, vzal zásoby na ISS a vrátil se 21. července, na výročí prvního přistání na Měsíci, Apolla 11 (1969).
Devět let pak mohli Američané do kosmu jen v sojuzu, za desítky milionů dolarů za každou „letenku“, dokud v květnu 2020 konečně zase neodstartovala americká loď. Ta už ale byla soukromá: Dragon 2 společnosti SpaceX. Vyšlo to tak, že dragonu velel Doug Hurley, pilot posledního letu Atlantisu.
Soukromá loď od Elona Muska je modernější, úspornější, snad i bezpečnější, přesto se v některých ohledech astronautům stýská po raketoplánu. Například kvůli rozdílu v přistání, jak popisuje Shane Kimbrough, který může srovnávat: ve vesmíru byl s raketoplánem Endeavour, s ruskou lodí Sojuz a v dubnu na ISS odletěl jako velitel Dragonu rovněž pojmenovaného Endeavour.
„Ve SpaceX si mohli vybrat přistání na zemi, nebo ve vodě. S jejich byznys modelem, pro opětovné použití kapsle na mnoha dalších letech, je přistání ve vodě nejlepší," popsal v rozhovoru pro Blesk Zprávy astronaut Kimbrough. „Ale svým způsobem to je krok zpátky, líbilo by se nám přistávat na ranveji jako se Space Shuttlem, to bylo fantastické, a daleko menší nápor na tělo.“
Ze tří zbylých raketoplánů jsou nyní exponáty. Atlantis je k vidění v podstatě „doma" - v návštěvnickém komplexu Kennedyho vesmírného střediska na Floridě.
Co předcházelo a co následovalo po raketoplánu Space Shuttle? A čím triumfovala sovětská a ruská kosmonautika? Těmito tématy i řadou dalších se zaobírá kniha edice Blesk extra Gagarin a ti druzí aneb 60 let kosmonautiky. Přináší rozhovory se současnými kosmonauty ze sojuzů, raketoplánů i nového crew dragonu, velké srovnání kosmických lodí či ohlédnutí se za méně známými českými stopami ve vesmíru. 132 stran vydatného čtení jen za 59 Kč. Kupujte přes ikiosek.cz.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.