Tragédie v havířovském Dole Dukla z roku 1961 inspirovala i filmaře

Těžba uhlí v ostravsko-karvinském revíru (OKR) znamenala nejen hospodářský rozmach regionu, který lákal nové podnikatele i dělníky a horníky, ale přinesla s sebou i řadu negativ. Kromě poškozeného životního prostředí provázely celou historii nyní pomalu končícího dolování také neštěstí, která si vyžádala životy mnoha havířů. Jen málokteré z nich ale bylo tak tragické jako požár na Dole Dukla v Havířově-Dolní Suché, který si 7. července 1961 vyžádal 108 lidských životů.

Začátek 60. let minulého století znamenal i v hornictví obrovský nástup techniky. V OKR se zaváděla elektrifikace, začínaly se používat dlouhé gumové dopravníky, ke slovu přicházely kombajny. Rozvoj industrializace v Československu vyžadoval stále větší potřebu surovin a energie a zajišťování uhlí bylo politický úkol. Hlavní bylo množství vytěžených tun a rekord střídal rekord. Vysokých výkonů ale horníci někdy dosahovali jen na úkor vlastní bezpečnosti. V květnu 1960 například výbuch na Dole Hlubina v Ostravě nepřežilo 54 horníků a dvě desítky obětí si vyžádal požár na Dole Václav Nosek v Tuchlovicích v září téhož roku.

Tragédii havířovského Dolu Dukla o deset měsíců později odstartovala náhodná událost ke konci ranní směny 7. července 1961. V jedenácté sloji třetího patra, kde se pracovalo na instalaci pásových souprav, procházející horník náhodou zachytil o spouštěcí mechanismus dopravníku a uvedl ho do provozu. Gumový pás běžel naprázdno, bez kontroly, třením nakonec zahořel a od něj se vznítila i dřevěná výztuž. Nikdo si toho ale nevšiml, a tak do dolu sfárala odpolední směna, kterou tvořilo 338 horníků. Zápach spálené gumy zaznamenali asi v půl čtvrté odpoledne na druhém patře, ale nikdo nic nehlásil a příčinu neprošetřil ani revírník.

Teprve krátce po páté hodině odpoledne dispečer hlášení o hustém kouři ve třetím a druhém patře a povolal záchranáře. Mezi tím se odvolávaly všechny osádky dolu, ale nebezpečí všichni podcenili. Později se zjistilo, že horníci v osmé sloji, jedné z nejvíce ohrožených, dokonce před odchodem ještě pečlivě uklízeli nářadí. Oheň se však rychle šířil a uzavíral lidem ústupové cesty. Do likvidace se zapojilo na 700 záchranářů, jejich práci ale ztěžovala vysoká teplota, hustý kouř a prakticky nulová viditelnost. Do 11. sloje se vůbec nedostali a v osmé sloji po dvou hodinách narazili už jen na mrtvé, udušené kolegy.

Katastrofální dopad požáru způsobil souhrn řady nepříznivých okolností, včetně nedostatečné větrní sítě dolu. Poté, co průzkumné čety zjistily, že není reálná naděje na záchranu postižených a navíc stále hrozilo nebezpečí výbuchu metanu, rozhodla havarijní komise ve 23:10 neprodyšně uzavřít ohroženou oblast sedmi výbuchuvzdornými hrázemi. Na jejich stavbu se spotřebovalo přes 30.000 pytlů s pískem. Aby se snížil obsah kyslíku, který podporoval hoření, byl do uzavřeného prostoru víc než měsíc napouštěn dusík. Přes všechnu snahu záchranář nakonec onoho červencového dne roku 1961 zemřelo 108 havířů, nejmladšímu nebylo ani 17 let, nejstaršímu pak 56 let.

Jedna z nejhorších důlních katastrof v českých dějinách zůstává i po šesti dekádách nesmazatelně zapsaná v povědomí obyvatel nejen Havířova, u památníku připomínajícího jména všech 108 obětí se každoročně koná vzpomínková akce. Letos poprvé to bude na novém místě v městské části Šumbark, kam se památník přestěhoval z areálu bývalého dolu, který se změnil v průmyslovou zónu. Tragédie se také stala námětem oceňovaného dvoudílného televizního filmu Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka z roku 2018. Snímek získal Českého lva pro nejlepší televizní film nebo minisérie a Martha Issová, představitelka ženy, která při neštěstí ztratila manžela a nejstaršího syna, dostala cenu za mimořádný počin v oblasti audiovize.

Požár na dole Dukla je nejtragičtějším důlním neštěstím na území dnešní České republiky po druhé světové válce, v minulosti se ovšem staly i katastrofy ještě s mnohem vyšším počtem obětí. Vůbec nejvíce horníků – 319 – zemřelo v květnu 1892 na dole Marie v Březových Horách u Příbrami, druhé nejtragičtější neštěstí (a nejhorší na Karvinsku) se stalo v červnu 1894, kdy při požáru na dolech Františka a Jan Karel zahynulo 235 havířů. Následuje výbuch a následný požár na dole Nelson III. v Oseku u Duchcova, při němž v lednu 1934 zemřelo 142 lidí. Životy 108 horníků si pak kromě tragédie z července 1961 vyžádal také výbuch v karvinském dole Jan Karel v březnu 1885.

Po roce 1945 se v podzemí udály i další katastrofy s desítkami obětí, žádná ale nebyla takového rozsahu jako na Dukle. V září 1981 při výbuchu uhelného prachu v hlubinném dole Pluto v Louce u Litvínova zahynulo 65 horníků, jiný výbuch, a to na Dole Hlubina v Ostravě v květnu 1960, nepřežilo 54 lidí. Čtvrtým nejtragičtějším poválečným důlním neštěstím byl výbuch na dole Staříč v prosinci 1976 se 43 oběťmi, na pátém místě je záplava dolu Dukla v Šardicích, při které se v červnu 1970 v podzemí utopilo 34 horníků. Následují výbuch na Dole ČSA z března 1977 (31 obětí) a nejhorší polistopadové důlní neštěstí, výbuch s následným požárem na Dole 1. máj v Karviné, které si v říjnu 1990 vyžádalo 30 obětí na životech.