Brněnský Nabucco tentokrát na scéně a s diváky

Janáčkova opera v Brně v době covidu nezahálela a nastudovala inscenace, které streamovala, a proto zůstávala v kontaktu se svými diváky. A nyní přišla doba uvolnění, kdy už mohlo divadlo otevřít své brány očkovaným a bezinfekčním divákům a uvádí tedy tyto připravené inscenace na jeviště.

Jednou z nich je kultovní opera Nabucco, která se v Brně hraje v podstatě nepřetržitě a věrní diváci stále vzpomínají na působivou, romanticko-realistickou inscenaci režiséra Václava Věžníka. A samozřejmě, chodí se na „sbor Židů“, který vždy zabere, když jsou v sázce velké věci. Proto byla nová inscenace Nabucca, v režii Jiřího Heřmana a za hudebního nastudování Ondreje Olose, očekávána se zvědavostí. Tuto zvědavost podnítil ještě stream, neboť jak známo, na obrazovce je vidět jen něco a nikdy nemůže být zážitek celkový a autentický.

Proto premiéra v úterý 29. června nepostrádala napětí a očekávání. Zvedla se opona, ale tajemství zůstalo. Další, tentokrát mušelínová, opona zahalovala jeviště a dávala jen tušit, co je napsáno promítaným klínovým písmem, vše v tichu. Po chvíli spustil dirigent předehru a na jevišti se objevila prázdná scéna v modrém oparu s atributy, které provázely celou operu.

Scéna Tomáše Rusína je prázdná, tmavá a obrovská scéna Janáčkova divadla, která režiséru Jiřímu Heřmanovi nestačila. Rozdělil ji do tří segmentů: uprostřed světlá plocha hrací, po stranách dvě plochy tmavé, tajemné. Na obrovské scéně nejsou kulisy, je jen několik atributů, které jsou symbolické a váží se k nějaké akci. Je poněkud obtížné je postupně rozklíčovat, ale je důležité je pochopit. Snad se mi to podařilo?

Indigová, tmavě modrá barva = Asyřané. Barva královská, zde se jí hýří na kostýmech, na rekvizitách, světelné kužely se zmocňují všeho na scéně. Agresivita, tajemství, vlastnictví, nadřazenost. Kostýmy upjaté, vojenské dlouhé kabáty.
Bílá barva = Židé. Kostýmy (Zuzana Štefunková-Rusínová) jsou upjaté, dlouhé, ženy s turbany, Ismael v kalhotách a saku.
Černá barva = barva přerodu, je v ní oblečený Nabucco i Abigail, ale oba jen v situaci, kdy jsou „v postavení mimo hru“, nevládnou, ale dochází u nich ke změně.
Oválný velký prstenec = září, snáší se z provaziště a zpět nahoru, na střed: vymezuje centrální prostor, kam vstupuje Nabucco a Abigail při zásadních áriích – osvícení?
Schrána úmluvy = v zadní části jeviště: prostor, kam se nesmí.
Široký pás látky = zlatý, snášející se uprostřed jeviště z provaziště, nekonečně dlouhý: chrámová opona, korunovační plášť.
Stolička = modrá, pak zlatá: sedí na ní Nabucco i Abigail, symbol trůnu, moci.
Dětská stavebnice = Babylónská věž je i světelně vyznačená přes jeviště.

Věcí, které odkazují na další souvislosti, je daleko více, ale snad toto jsou ty nejdůležitější znaky. Režisér operu hluboce domýšlel a dal si záležet, aby zdůraznil to podstatné. Jenže to, co domyslel, v libretu není. Kdoví, jak by jeho výklad libretista, Temistocle Solera, přijal a pochopil.

A co je tedy v inscenaci jinak?

Nabucco: jiný je pohled režiséra na postavu Nabucca. Nevidí ho jako násilného dobyvatele a ničitele chrámu. Naopak. V této opeře je Nabucco filozof, myslitel a především architekt, stavitel Babylónské věže. Je to král, který hledá své poslání a opera je viděna jeho očima. Postava nesejde po celou operu z jeviště, jestliže nemá na jevišti akci, je v levém portálu a spolu s veleknězem Baala kreslí a staví model věže, který se stává tím podstatným nositelem královské moci. Model pak přebírá Abigail, když se zmocňuje trůnu. Logicky se tak navazuje na přerod Nabucca v závěru, kdy se obrací k Jehovovi „…ať povstane k tvému jménu nový chrám…“

Abigail: i její vývoj vidí režisér jinak. Nabubřelá mocichtivá dcera krále, strhává na sebe moc a rozhoduje o smrti sokyně. Díky neurčité nemoci se obrací a prosí všechny za odpuštění. Ale neumírá, naopak, svléká asyrský oděv, který ji až dosud hyzdí, zůstává v černých šatech jako čistá a silná bytost.

Sbor Židů: třetí hlavní rolí je v opeře sbor. Pracuje se s ním převážně v centru jeviště, což přispívá ke kompaktnosti zvuku a vyrovnanosti hlasů. Režisér má potřebu zmnožit populaci Židů a používá projekci sbíhajícího se lidu za horizontem, doplňuje počet i postavičkami z leporela, které jsou všude, dokonce lemují jeviště. Je jich „jako písku na poušti“, ale ve výsledku méně by bylo více, neobvyklá podívaná odvádí pozornost od samotné „hymny“ opery. „Leť myšlenko na zlatých křídlech“ najednou není v centru pozornosti diváka, přesto, že podání sboru je vycizelováním sbormistra Pavla Koňárka dopracované k dokonalosti.

Baal: postava boha Baala, kopie dochované sošky, je ztělesněna tanečníkem Lukášem Lepoldem v tyrkysovém trikotu se zlatou kuželovitou pokrývkou hlavy. Je stále na scéně, komentuje mimicky děj a posouvá ho.

Čas: základem inscenace je čas. Všechny akce i jednání postav jsou pomalé. Mezi hudebními čísly jsou pauzy, kdy se nic neděje. Opera se tak stává jakýmsi obřadem, atributem je přesívání písku, kterým se občas zabývají jednotlivé postavy.

Hudební nastudování i provedení je výborné, dirigent Ondrej Olos vede orchestr bezpečně a hudebníci hrají soustředěně a bezchybně. Bohatý a barevný zvuk je úderný a plný, dirigent dává citlivě prostor pěvcům, zejména když jsou v zadním plánu jeviště. Pěvecké obsazení ústřední dvojice bylo excelentní a mělo světové parametry. Představitel titulní postavy, slovenský barytonista Dalibor Jenis, je ideálním představitelem Nabucca. Hlasově byl dobře disponován, pracoval s technikou a šetřil si síly na stěžejní árie a duety. Jeho baryton je sytý, objemný, nosný a dobře ladil s hlasem představitelky Abigail. Tou byla brněnskému publiku dobře známá maďarská sopranistka Csilla Boross. Přesto v této roli překvapila. Hlas jí vyzrál, zmohutněl a zbarvil se do tmava, dobře zněla i spodní poloha. Jejich duet, souboj o moc, to byl souboj Titánů. Horší to bylo s exteriérem Abigail. Kostým Asyřanky, objemný a neohebný plášť, jí velmi přidal na objemu a vsedě na malé stoličce nebyla k poznání. Až když zůstala jen v černých šatech a bez závoje, stála na jevišti sošná, krásná žena. Její sokyně a sestra Fenena, jako Asyřanka v modré, jako konvertita v bílé, nemá příliš prostoru, ale Václava Krejčí Housková svoji pěveckou příležitost nepromarnila a dala do árie nosný hlas a vroucí výraz. Milence Ismaela zpíval italský tenorista Enrico Casari, jehož hlas je tvrdý a násilný, výšky zvládá s forzí a herecký projev je toporný, i při vší snaze nezapadal do kvality ostatních pěvců. Velká role Zachariáše byla svěřena Jiřímu Sulženkovi. Jeho výkon byl poctivě vypracovaný a přesvědčivý, bas je poněkud světlejší a nemá takovou nosnost, aby v roli přesvědčil. Kvalitní výkon jasným průrazným hlasem podala Daniela Straková–Šedrlová v roli Anny, stejně jako David Nykl jako Velekněz Baala a Petr Levíček jako Abdallo.

Inscenace Nabucca je objevná a překvapivá, ale minimalismus jejího provedení vede k roztříštěnosti, je obtížné vše vysledovat a pospojovat si do mozaiky. Závěr opery je rozpačitý a neukončený, chybí poslání, závěr, tečka. Doufejme, že divák bude schopen si domyslet a doplnit všechny souvislosti do komplexního celku, snad bude mít k tomu dostatek trpělivosti, aby pochopil výjimečnost režisérova přístupu. Nebo ji mít nebude a bude vzpomínat na realisticko-historickou podobu inscenací minulých?

Nabucco – Giuseppe Verdi
29. června 2021, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo

Obsazení:
Nabucco: Dalibor Jenis
Ismael: Enrico Casari
Zachariáš: Jiří Sulženko
Abigail: Csilla Boross
Fenena: Václava Krejčí Housková
Velekněz: David Nykl
Abdallo: Petr Levíček
Anna: Daniela Straková-Šedrlová

Inscenační tým:
Libreto: Temistocle Solera
Hudební nastudování, dirigent: Ondrej Olos
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová
Sbormistr: Pavel Koňárek
Pohybová spolupráce: Kateřina Nováčková
Videoprojekce: Tomáš Hrůza
Dramaturgie: Patricie Částková