Kukačky. Úspěšný televizní seriál nyní i v knižní podobě

Co má člověk v takovou chvíli udělat? Co je víc? Krev, nebo péče a láska, kterou jste dítěti už věnovali? Každý ze čtveřice rodičů má na řešení problému jiný názor. Postupem času nicméně u všech převáží přirozená touha poznat vlastní dítě. Seznámit se, být s ním, zároveň ale neublížit tomu druhému. Do hry však vstupují i dávné křivdy a nenávisti, které všechno ještě víc komplikují. Kukačky nejsou jen příběhem o záměně dětí v porodnici.

Přes úvodní silnou zápletku se vyprávění dostává k obecnějšímu tématu rodičovství. Všichni v příběhu se snaží dělat to nejlepší, co dokážou, aby jako rodiče uspěli. A i když ne vždy se to podaří, je zřejmé, že fungující rodina je to nejdůležitější.

Ukázka z knihy:
„To už se otevřely dveře třídy a učitelka je zve dál. Dovnitř vcházejí společně s Petrou, Ondřejem a jejich Dominikou.
U lavic sedí rodiče s dětmi, proti nim vždy jedna nebo dvě učitelky.
Pár dětí si hraje na koberci na zemi. Taky Tereza s Jakubem se posadí.
Učitelka se snaží navázat s Jakubem kontakt. „Ahoj… Řekneš mi, jak se jmenuješ?“
Jakub ji chvíli mlčky pozoruje a pak neochotně odpoví: „Jakub Kadlec.“
Učitelka se usměje. „Já jsem Monika.“ Podává mu ruku.
Ale Jakub nereaguje.
„A co rodiče? Povíš mi o nich něco?“
„Mamince je dvacet devět let, jedenáct měsíců a tři dny. Měří sto šedesát dva centimetrů, váží padesát jedna kilo. Krevní skupinu má A.“
Učitelka vypadá překvapeně. „Páni, co ty všechno nevíš! Tak ještě to jméno a máme kompletní popis.“
„Jaký jméno?“
„Přece tvojí maminky.“
„Maminka je maminka.“
Tereza se usměje a pohladí Jakuba po vlasech. Učitelka už dál nenaléhá.
Do třídy právě dorazil Martin. Spěšně se omlouvá, najít blízko školy místo na zaparkování nebylo snadné. Přinesl ale všechny potřebné doklady a pokládá je na lavici před učitelku. „Tak jak to jde?“ chce vědět.
Učitelka se nedá vyrušit a věnuje se dál Jakubovi. „A tatínek je tatínek, viď…“
„Táta se jmenuje Martin Kadlec,“ ožije Jakub, „je mu třicet jedna let, čtyři měsíce a jeden den. Měří sto sedmdesát šest centimetrů a váží sedmdesát šest kilo. Krev má stejnou jako máma, A.“
„Koukám, že dobře,“ konstatuje Martin a poplácá syna po zádech.
Jakub pokračuje: „Mně je pět let, jedenáct měsíců a dvacet pět dní. Měřím sto osmnáct centimetrů, vážím dvacet dva kilo. Krevní skupinu mám B. Do školky jsem nechodil, protože se mě ostatní děti bojí,“ řekne s ledovým klidem.
„Kubo, co to povídáš? Tak to přece není,“ ohradí se Tereza. Jako by všechno ostatní, co Jakub říkal, nevnímala.
„Proč by se tě, prosím tě, báli?“ přidá se Martin.
Ale Jakub trvá na svém. „Myslíš, že ze mě budou mít strach i tady?“ zeptá se učitelky.
Učitelka se k němu nakloní. „Jakube, za sebe můžu říct, že budu ráda, když tady budeš…“

Kniha byla minulý týden slavnostně pokřtěna v Paláci knih Luxor. Hosty křtu byli protagonisté stejnojmenného seriálu – Sabina Remundová, David Novotný, Marta Dancingerová,  Marek Adamczyk, Theo Schaefer a Viktor Sekanina. Knihu pokřtili i Lenka Filipová, Lenny a zástupci společnosti Dramedy Productions.
 

Knihu za zvýhodněnou cenu koupíte zde: https://www.luxor.cz/product/kukacky-moje-dite-neni-moje-zbo000408081