Olga Richterová. Foto Česká pirátská strana/ Petr Zewlakk Vrabec
V Česku se nedávno otevřelo téma nenávistných zpráv a výhrůžek, kterým čelí ženy ve vrcholné politice. Násilí vůči političkám bylo tematizováno především v souvislosti s kyberšikanou místopředsedkyně Pirátů Olgy Richterové. O svých zkušenostech s verbálním napadáním a anonymními výhrůžkami promluvily ale i další ženy napříč politickým spektrem, například předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, poslankyně za ODS a starostka Prahy 2 Jana Černochová nebo komunistická europoslankyně Kateřina Konečná.
Politika je ze své podstaty konfliktní sférou a projevy nesouhlasu, které často vyústí v nenávistné projevy či násilí, k ní neodmyslitelně patří. Tradičně se přirovnává k válce. Ať už považujeme válku za pokračování politiky jinými prostředky, nebo – foucaultovsky – naopak politiku za pokračování války jinými prostředky, je evidentní, že jádrem politiky je spor, který může nabývat vyostřené podoby. Koneckonců v době před americkou občanskou válkou ve washingtonském Kongresu končily některé politické spory ozbrojenými souboji.
V kombinaci s emocemi, které politika přirozeně vzbuzuje a často je strategicky využívá, se urážlivé komentáře a činy vyskytují poměrně často. Muži politici mají bezpochyby také bohaté zkušenosti s ostrými komentáři a výpady. Z výpovědí političek a z dostupného politologického výzkumu na toto téma je ale zřejmé, že nenávist mířená na ženy je samostatnou a zcela specifickou kategorií.
„V politice nemáš co dělat“
Samy političky uvádějí, že se s těmito projevy setkávají častěji než jejich mužští kolegové a že obtěžující zprávy často obsahují sexuální podtext a výhrůžky znásilněním nebo útočí na jejich rodiny. Jedná se o projev násilí na ženách, které není motivováno čistě politicky a nemíří výhradně na politické přesvědčení političek. Je motivováno do značné míry genderově. Cílí kromě politických názorů také (někdy i výhradně) na genderovou identitu političek, kterým signalizuje, že v politice nemají co dělat. Jeho účelem je umlčení politicky aktivních žen a jejich vytlačení z veřejného prostoru. Jde o závažný jev, který útočí na politickou participaci významné demografické skupiny.
V Česku je politické prostředí vůči ženám nepřátelské dlouhodobě. Stačí si vzpomenout na tzv. kauzu Olovo – plánovanou diskreditační kampaň proti jedné z prvních výrazných českých političek Petře Buzkové.
Zároveň jde o velmi rozšířený, globální problém. V roce 2018 se jím zabývala expertní skupina spoluorganizovaná vysokým komisařem OSN pro lidská práva a zvláštní zpravodajkou OSN pro násilí na ženách a označila ho za porušování lidských práv. Za klíčový krok bylo prohlášeno pojmenování tohoto problému, pro nějž celá řada politicky aktivních žen nemá osvojené termíny a nedokáže jej definovat. Jako jednu z priorit pak stanovila prolomení dlouholetého mlčení o zkušenostech žen v politice, tedy základní předpoklad pro vytvoření vzájemné solidarity a společnou obranu političek proti nenávistným praktikám.
Jako kterýkoliv jiný typ násilí přitom může mít i toto celou řadu podob. Nemusí se jednat vysloveně o násilí fyzické, jako je fyzický útok, zastrašování nebo přímo atentát. I takové případy však ze světa známe. Nejde přitom pouze o nám vzdálené země, jako je Pákistán, kde byla v roce 2007 zavražděna bývalá premiérka Bénazír Bhutto, první ženská lídryně muslimské země. Geograficky i v čase bližším příkladem může být vražda britské labouristické poslankyně Jo Cox, kterou před pěti lety zastřelil britský nacionalista během kampaně před referendem o Brexitu.
Násilí na ženách v politice nicméně většinou nabývá méně extrémních, avšak více rozšířených, podob. Politoložka z americké Rutgers University Mona Lena Krook rozlišuje kromě fyzického ještě násilí psychologické, sexuální, ekonomické a násilí sémiotické. Pod psychologické násilí spadají právě výhrůžky smrtí nebo znásilněním, o kterých již dnes hovoří i české političky. Sexuální a sexualizované násilí zahrnuje znásilnění, sexuální útoky a obtěžování. Ekonomické násilí je spojeno například s vandalismem, poškozováním či krádežemi majetku političek. Poslední kategorií je pak násilí sémiotické, které se týká toho, jak používáme jazyk a symboly v souvislosti s ženami v politice.
„Takhle nám to vyšlo“
Také sémiotické násilí nabývá mnoha forem. Paradoxně se jedná například o situace, kdy jsou ženy z debaty zcela vynechány a ignorovány. Krook uvádí velmi ilustrativní příklad, kdy americká firma vyrábějící hračky během primárek demokratické strany před prezidentskými volbami v roce 2020 vydala edici figurek znázorňujících prezidentské kandidáty Beta O‘Rourkea, Bernieho Sanderse, Joea Bidena, Petea Buttigiega i Coryho Bookera. Figurky Elizabeth Warren, Kamaly Harris, Amy Klobuchar nebo Kirsten Gillibrand chyběly. Podle oficiálního vysvětlení společnosti k tomuto opomenutí došlo proto, že společnost neměla k dispozici model ženských vlasů vhodný pro tento typ figurek. Kromě ignorace žen ve veřejném prostoru, kterou známe velmi dobře právě z českých médií nebo odborných konferencí, jsou dalšími formami sémiotického násilí i umlčování političek, urážky, tzv. slut-shaming nebo sexuální objektivizace.
Mix těchto typů urážek a obtěžování znají političky po celém světě. V nedávno zveřejněné studii NATO byly analyzovány nenávistné online komentáře namířené na členy a členky finské vlády, přičemž se ukázalo, že ženy včetně premiérky musí čelit výrazně většímu množství nenávistných zpráv než jejich mužští kolegové. Výzkum navíc ukázal, že online obtěžování na Twitteru mířené proti ženám ve finské vládě používá misogynní, sexualizovaný a objektivizující jazyk a jeho cílem je ponížení či zastrašení. Zjištění jsou překvapivá především proto, že ani v zemi s vysokou míru reprezentace žen v nejvyšších politických patrech a tradiční kulturou genderové rovnosti není tento typ násilí vzácností.
Na problém koneckonců ukazují i další dostupná data. Po výše zmíněné vraždě Jo Cox byl v Británii zřízen policejní tým, který měl posílit bezpečnost poslanců a poslankyň. Vyšetřování incidentů, které mohly potenciálně ohrozit britské zákonodárce, se z 60 procent týkalo žen, ačkoliv v té době tvořily pouze 32 procent dolní komory parlamentu. Po volbách v roce 2017 byl proveden průzkum mezi nově zvolenými poslanci a poslankyněmi, který měl zmapovat míru násilí a obtěžování během předvolebních kampaní. Z výsledků vyplývá, že politici a političky napříč celým politickým spektrem byli vystavěni nějaké formě násilí, od sexistických komentářů na sítích po výhrůžky smrtí a fyzické útoky. Ve větší míře reportovali zkušenosti s výhrůžkami během kampaně poslanci a poslankyně z Konzervativní strany. Výhrůžkám, násilí a obtěžování byly nicméně vystaveny převážně ženy, především pak židovky a muslimky. V následujících volbách v roce 2019 se míra násilí ještě zvýšila. Analýza komentářů pod tweety britských politiků odhalila, že ačkoliv i muži čelili obtěžujícím útokům, nejčastěji byly motivovány politicky a z velké míry i rasisticky. Ženy naopak čelily hlavně obtěžování se sexistickým podtextem. Tyto volby byly specifické tím, že řada stávajících poslankyň se rozhodla, že nebude znovu kandidovat právě kvůli vysokému stupni agresivity, kterou zažívaly v souvislosti s působením v parlamentu.
Specifickému typu násilných komentářů a výhrůžek čelí především političky příslušící k etnickým menšinám. Analýza obsahu tweetů před volbami do britského parlamentu v roce 2017 odhalila, že adresátkou téměř celé poloviny nenávistných komentářů byla Diane Abbott, první britská poslankyně tmavé pleti. Abbott samotná tuto zkušenost komentovala slovy: „Vyhrožovali mi smrtí. Prý by mě měli pověsit, pokud by se našel strom dost velký na to, aby unesl takovou tlustou krávu. Vyhrožovali mi znásilněním, nadávali do negrů… pořád dokola.“ Po vyčlenění Abbott ze souboru dat však další analýza ukázala, že kandidátkám tmavé pleti a také političkám asijského původu bylo adresováno celkem o 35 procent více obtěžujících tweetů než poslankyním bílé pleti.
O zkušenosti s misogynní a rasistickou nenávistí na sítích se na svém Facebooku před nedávnem podělila také předsedkyně strany Progresívne Slovensko Irena Bihariová. Zveřejnila některé komentáře útočící na její vzhled a romský původ s vlastním zhodnocením, že mnozí lidé na Slovensku nezvládají konfrontaci s vysokoškolsky vzdělanou Romkou.
„Tebe bych znásilnit nechtěl“
V roce 2018 provedla Meziparlamentní unie výzkum mezi političkami a asistentkami politiků a političek z celkem 45 evropských zemí. Vyplývá z něj, že celkem 85 procent zúčastněných poslankyň zažilo během svého působení v parlamentu psychologické násilí, 47 procent respondentek obdrželo výhrůžky smrtí, znásilněním nebo fyzickým napadením. Se sexistickými útoky na internetu mělo zkušenost téměř 68 procent respondentek a 25 procent jich zažilo dokonce sexuální násilí. Podobná čísla reportují také ženy pracující pro poslance a poslankyně v pozici asistentek, manažerek nebo administrativních pracovnic.
Útočníkem přitom nemusí být jenom anonymní internetová masa. Často se ženy setkávají s nevhodným chováním přímo z řad svých kolegů, ať už z konkurenčních politických stran nebo i spolustraníků. První italská ministryně tmavé pleti Cécile Kyenge musela čelit mnoha nevhodným a rasistickým urážkám z řad italských politiků. Italský europoslanec z Ligy Severu Mario Borghezio například označil jmenování Kyenge do funkce ministryně pro integraci jako „debilní rozhodnutí“ učiněné „bongo-bongo vládou“, mimo proto, že prý „má obličej jako hospodyně“. Britská poslankyně Jess Phillips dlouhodobě čelí velkému množství výhrůžek znásilněním a online sexualizovanému obtěžování. Dle vlastního vyjádření jí za jednu noc přišlo přes 600 výhrůžek znásilněním.
V roce 2019 pak britská policie začala vyšetřovat online komunikaci neúspěšného kandidáta do Evropského parlamentu za stranu UKIP Carla Benjamina, který v roce 2016 na tweet Jess Phillips odpověděl, že ji by „ani neznásilnil… feminismus je rakovina“. Později k tomu dodal, že by na znásilnění mohl přistoupit pod tlakem. Omluvu za své vyjádření odmítl s tím, že šlo o vtip. Násilí a obtěžování ze strany politických kolegů není žádnou výjimkou. V již zmíněném výzkumu Meziparlamentní unie poslankyně uváděly, že k sexuálnímu násilí a obtěžování, se kterým se během svého mandátu setkaly, nezřídka došlo ze strany kolegů, ve 34 procentech reportovaných případů pak přímo na parlamentní půdě.
„Genderové ideologii je třeba se bránit“
Zajímavou charakteristikou násilí na ženách v politice je, že k němu dochází napříč politickým spektrem. Toto potvrzuje i výzkum provedený v Izraeli v roce 2017, podle nějž přes pět procent tweetů zmiňujících političky levicových stran mělo nenávistný obsah. Totéž v menší míře platilo i pro političky pravicových stran. Nejméně nenávistných tweetů se týkalo žen z politického středu. Přesto však velmi často různým formám násilí musí čelit ženy, které prosazují progresivní politiku a hájí témata spojená s ženskými právy a genderovou rovností obecně. V těchto případech násilí na ženách v politice často splývá s širší negativní odezvou vůči narůstající genderové rovnosti vedenou z konzervativních pozic. Ta přitom není mířena pouze na politicky aktivní ženy, ale i proti změnám v nastavení stávajících společenských struktur, případně na zrušení některých již zavedených emancipačních opatření. Oba fenomény přitom často splývají.
Příkladem může být Brazílie. První brazilská prezidentka Dilma Rousseff během svého období v úřadu prosazovala emancipační politiku, podporovala genderovou rovnost, řešení problematiky domácího násilí a ekonomické samostatnosti žen. Do svého kabinetu jmenovala nejvyšší počet žen v historii a dokonce zřídila ministerstvo pro ženské záležitosti. Její odvolání z funkce v roce 2016, které bylo fakticky založeno na porušování rozpočtových pravidel ze strany prezidentky, bývá často interpretováno jako projev misogynie v brazilské politice. Rousseff jako prezidentka prosazující ženská témata a genderovou rovnost byla chápána vlivnou konzervativní částí politické sféry jako nelegitimní prvek, který bylo nutné odstranit.
Její nástupce Michel Temer poprvé od konce vojenské diktatury v Brazílii jmenoval kabinet složený výhradně z bílých mužů a také rychle zrušil všechna opatření podporující brazilské ženy, jež prosadila jeho předchůdkyně. Tento konzervativní backlash proti progresivní a emancipační politice rámovaný bojem proti „genderové ideologii“ provází velmi nepřátelská atmosféra, která dále vytváří půdu pro násilí mířené na politicky aktivní ženy. Rok po impeachementu Dilmy Rousseff byla zavražděna Marielle Franco, městská zastupitelka v Riu de Jainero a lidskoprávní aktivistka.
„Živila se prostitucí a týrá své dítě“
V Česku je politické prostředí vůči ženám nepřátelské dlouhodobě. Nejde pouze o projevy anonymní veřejnosti, které se objevily s rozmachem sociálních sítí a související dostupností politických osobností a personalizací jejich komunikace. Stačí si vzpomenout na tzv. kauzu Olovo, která vyšla na světlo v roce 2000. Jednalo se o plánovanou diskreditační kampaň proti jedné z prvních výrazných českých političek, Petře Buzkové, tehdejší místopředsedkyni Poslanecké sněmovny a vnitrostranické oponentce premiéra Miloše Zemana. Dokument, který vznikl v bezprostředním okolí premiéra a unikl do médií, obsahoval mimo jiné pomluvy, podle kterých se měla Petra Buzková v minulosti živit prostitucí, měla spolupracovat s StB nebo týrat své dítě. Autorství dokumentu se podařilo vystopovat k poradci premiéra Zemana Vratislavu Šímovi.
Nejvyšší kruhy tehdejší vlády tedy plánovaly útok na významnou političku z řad vlastní strany s cílem uškodit jí ve veřejném mínění a vyštvat ji z politiky. Jednalo se o bezprecedentní plán útočící nikoliv na veřejné vystupování či politické názory, ale na osobní integritu a rodinu Buzkové. Pro celý kontext násilí na ženách v české politice je důležité také to, že po odhalení celé kauzy se de facto nestalo nic. Premiér vše popřel a jediný, kdo opustil svůj post, byl Zdeněk Šarapatka, jiný tehdejší premiérův poradce, který informaci o operaci Olovo předal novinářům. Tento incident jako by nastavil zrcadlo českému politickému prostředí, v němž podobný typ zacházení s ženskými kolegyněmi není v podstatě nijak problematický.
„Skočte mi pro kávu“
I v debatě mladých českých političek z různých politických stran, kterou před nedávnem pořádalo Centrum politických studií a spolek Polis, zaznělo, že se samy setkávají s nenávistí na sítích a výhrůžkami znásilněním. Mladé ženy na začátku svých politických kariér také sdílely zkušenosti s každodenními projevy přezíravosti ze strany mužských kolegů. Na politických jednáních jsou běžně posílány, aby udělaly přítomným mužům kávu. Zastupitelka Ústeckého kraje za Piráty Kateřina Stojanová popisovala, jaké to je, když kolegové záměrně ignorují její názory a promluvy.
Právě takovéto praxe, tedy zneviditelňování a znevažování žen v politickém prostředí, jsou projevy sémiotického násilí. Ačkoliv nezahrnují fyzické násilí ani výhrůžky, vytvářejí toxické prostředí, v němž se ženám hůře pracuje. Mladé političky, které by teoreticky měly být nadějí na zvyšování participace žen v politice do budoucna, musejí od počátku překonávat obtíže spjaté s tím, že se jako ženy rozhodly aktivně vstoupit do institucionalizované politiky. Výše citovaný výzkum Meziparlamentní unie dokládá, že právě mládí je jedním z faktorů, které u žen v politice zvyšují pravděpodobnost zkušeností s některou z forem násilí.
Při hledání příčin nízkého zastoupení žen v politice na vyšší než komunální úrovni často zaznívá argument, že je politika agresivní a tvrdé prostředí, kterému se ženy přirozeně vyhýbají. Do určité míry tomu tak skutečně je – politika je konfliktní sférou lidské činnosti. Nicméně míra agresivity, s níž se setkávají právě ženy, je mnohdy neúměrně vysoká. Nejedná se přitom o několik individuálních případů, o nichž několik političek promluvilo v médiích. Naopak, jde o sdílenou zkušenost s téměř univerzální platností napříč společenskými i politickými kontexty.
Autorka je politoložka a členka Výboru pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích, poradního orgánu Rady vlády pro rovnost žen a mužů.