Církev všemocná: může se u nás stát totéž co v Polsku?
Petr JanyškaNový filmový dokument Víta Klusáka a Filipa Remundy ukazuje, jak temnou roli hraje katolická církev v životě polské společnosti. A nutí k zamyšlení, v jaké míře hrozí, že podobné škody bude páchat i u nás.
Dvojice špičkových dokumentaristů Filip Remunda a Vít Klusák uvedla na festivalu Jeden svět svůj nový film „Jak Bůh hledal Karla“. Jako vždy zajímavý, objevný, na netypické téma. Klade spousty naléhavých otázek a nutí k přemýšlení nad podstatným a aktuálním. Film, který se nedělá pro zábavu, ale pro mozek. A který svou silou působí jako výkřik Andersenova dítěte „Král je nahý“.
Tím králem je přebujelá instituce, sebejistá svou politickou i ekonomickou mocí, manipulující masami: polská katolická církev a její hierarchie. Lze jej v prvním plánu vnímat jako setkání údajného českého ateismu a masového polského katolicismu, jako paradox dvou protipólů ve věci víry, které přitom žijí na dvou stranách jedné hranice.
Ve skutečnosti nejde ale o Polsko, ale o nás všechny. Film je působivým obrazem toho, jak se chová církev, pokud je u moci. A může to být kdekoliv. Ukazuje, jak to vypadá, když tato instituce ovládá myšlení velké části národa a politiku, když disponuje ohromným bohatstvím.
Když církev formátuje člověka svým propracovaným způsobem od útlého dětství a když mu podle svých potřeb strukturuje celý další život. Když mu myšlení plní floskulemi, jež nevěřícímu připadají jako z jiné planety a věřící je bere za bernou minci.
Film ukazuje, jak polská církev pracuje s mechanismy, jež jí umožňují zmocnit se člověka na úrovni jednotlivce i davu či přitáhnout lidi na obří shromáždění na fotbalových stadionech, jež vypadají jako by z oka vypadla americkým předvolebním shromážděním. S předříkávači, slogany, předzpěváky, transparenty a vlajkami. Jak dovede využít potřeby člověka jako sociálního tvora být spolu s ostatními, dovede pracovat s davovou psychologií a se ztotožněním se s masou.
Kdyby šlo o jiná hesla a jiné rituální formy, mohl by mít divák klidně dojem, že se divá na reportáž ze sovětských končin, o tehdejších metodách indoktrinace a zpracování davu. Protože všechny ty gigantické sochy vztyčované jednomu muži, jenž vzhlíží vzhůru k nebesům jako vůdce národa či lidstva, všechny ty masové rituály, které člověku neponechají prostor na odstup a racionální uvažování, ale nutí ho křičet s davem, až po zpověď či soudružskou sebekritiku, si jsou tak podobné.
Včetně rozporu mezi hlásaným a skutečným, včetně pokrytectví, které světu ukazuje svatouškovskou lásku a dobrotu a přitom nechá hierarchii volnou ruku k opaku. Za podmínky, že se vše zametá pod koberec a o přestupcích členů instituce se mlčí.
Pedofilie kněží
Režisérské dvojici se podařilo vyhmátnou snad vše, co je dnes v Polsku ohledně katolické církve aktuální a podstatné. Pederastii kněží vůči dětem a mládeži, kterou tam církev léta tolerovala a toleruje a jejíž nositele stále kryje. Svědectví lidí, kteří byli oběťmi a byli ochotni vypovídat, podávají decentně, ale i to stačí, aby se člověku dělalo mdlo.
Právě pro to pokrytectví, s nímž to tolik kněží provádělo s pocitem beztrestnosti, a přitom na veřejnosti mělo ústa plná slov o lásce k bližnímu a roztomilosti a nezkaženosti dítěte. Často o jejich činech věděla spousta lidí, ale všichni se báli se ozvat. Protože sáhnout na kněze je v Polsku prakticky vyloučeno.
Mají za sebou mocnou instituci, která je kvůli svému image bude chránit a krýt. „Je to monstrum,“ řekl o knězi, který ho jako šestiletého zneužíval, jeden mladík, „ale církev kryje pedofily.“ Nikdo z kněží nebyl filmařům ochoten k tomu tématu cokoli říci, naopak, chtěli na ně zavolat policii.
Režisérům se také podařilo ukázat českému divákovi fenomén, jenž v Evropě nemá obdoby: mediální impérium kněze Tadeusze Rydzyka, který si nechá říkat otec Rydzyk. Je ředitelem rozhlasové stanice Radio Maryja a majitelem televizní sítě Trwam (Přetrvám), má vlastní školu mediálních studií, kde si připravuje redaktorský dorost. Snad na každém polském kostele, jichž jsou tisíce, je reklama na Radio Maryja, věřícím se doporučuje sledovat jen tento informační zdroj.
Rádio Maryja je útočné, ultrakonzervativní, otevřeně antisemitské. Často překračuje předpisy, jež má hlídat Rozhlasová a televizní rada. Je ale posvátnou krávou, na kterou si nikdo v Polsku netroufne, řekne ve filmu jeho kritik. Divák ve filmu uslyší z tohoto rádia: „Židé stojí v čele bezbožnosti. Propagují pornografii, podvádějí, obchodují s lidským zbožím“. Nebo: „My jsme vlastenci… a vlastenec se pozná podle toho, že je antisemita“.
Tadeusz Rydzyk je šikovný člověk: stará paní řekne, že mu každý měsíc posílá pravidelně peníze, protože je tak chudý, že mu jeptišky musejí stále látat starou sutanu. Je si tím chudák jista. My se ale dozvíme, že ten člověk patří k nejbohatším v zemi.
Pro církev patří Hello Kitty k démonům
Filmaři se dostanou do domácnosti jedné ženy, militantní katoličky, která je pravidelnou posluchačkou výlučně této stanice. Díky ní ví, jak se má chovat jako žena a matka a jak vychovávat svoje tři dcerky, jak hrdě prohlásí. Holčičky nedávno vyhodily aktovku s nápisem Hello Kitty, i plyšáky stejného druhu. Proč? „Očišťovaly dům od všeho, co by se nelíbilo Bohu“ a v brožurce, kterou doporučuje Radio Maryja přeci stálo, že Hello Kitty byla stvořena „jako díkůvzdání démonům“.
Připomíná to nedávný incident, kdy jeden polský kněz na veřejném prostranství před kostelem pálil knihy Harryho Pottera jako údajně černokněžnické. Z té brožurky holčičky před pyšnou maminkou překoktají seznam různých forem zla, kterého je třeba se vystříhat, třeba „gender“.
V jiné brožurce, tentokrát hříchů, se filmaři dočtou, že hříchem je třeba masturbace nebo umělé oplodnění. Polská církev léta brojí proti umělému oplodnění lidí, kteří jinak nemohou mít děti. Stalo se z toho v Polsku velké politikum.
Léta se běžně praktikovalo jako u nás, ale od doby, kdy před pěti lety přišla k moci strana Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského, dělá stát všechno pro to, aby mu zabránil a lidi, kteří je potřebují, stigmatizoval. Na přání církve. Jenže režisér Karel, hrdina filmu, právě takovéhle dítě má, celý šťastný. Takže zhřešil?
Aby toho ještě nebylo málo, dostanou se filmaři i ke knězi, který vymítá ďábla, k exorcistovi. Ano, v 21. století uprostřed Evropy. A ten jim s vážnou tváří říká, že ďábel regulérně existuje a má velkou moc, jen je neviditelný. A cituje případ dívky, která prý „podepsala čtyři pakty s ďáblem“ a kterou vymítal, a ukazuje několik velkých šroubů, které ta dívka prý spolu se slinami v záchvatu vyplivla. Jako materiální důkaz ďáblovy existence.
Potřebuje víc Rydzyk vládu, nebo naopak?
Tadeusz Rydzyk je mocný muž. Uvidíme ho sice jen z dálky, na plátně, jak vévodí davovému setkání posluchačů svého rádia. Davu skanduje, že jsou všichni Poláci a katolíci. Čímž chce říct, že dobrý Polák musí být katolík. A potom přečte seznam důležitých hostů, kteří se dostavili na jeho setkání: ministr vnitra, ministr dopravy, ministr sportu, a dokonce premiér Morawiecki.
V dnešním Polsku potřebuje premiér kněze Rydzyka a jeho mediální konglomerát stejně tak jako on vládu. Knězův politický vliv je velký a církev in fine může zamíchat volbami, jako už několikrát.
Film také zavítá do varšavského divadla Teatr Powszechny na „Prokletí“, avantgardní představení o církvi a Bohu. Za svou odvahu podívat se na téma kriticky měli mladí divadelníci v době natáčení na krku žalobu s možností trestu do dvou let, nemluvě o provokacích ultrapravicových bojůvek, které tam vnikly a házely na ně dýmovnice či pořvávaly před divadlem. Režisérem je Oliver Frljić.
Takové katolictví nemusí být jen v Polsku
Což nás vrací do Čech a Moravy. Je to tentýž režisér, který v Brně režíroval hru „Naše násilí a vaše násilí“, kam jako náhodou také pronikla skupinka provokatérů a snažila se představení rozbít. A kterou se kardinál Duka cítil tak uražen, že ač ji neviděl, podal na inscenaci žalobu.
Polský a český katolicismus není neprodyšně oddělen, naopak, jsou to spojité nádoby, jejichž propojení usnadňuje jazyková blízkost. Kardinál Duka a jeho okolí se polskou podobou křesťanství hodně inspirují. Není náhodou, že stejná témata, proti nimž brojí církev v Polsku, se objevují i v rétorice církve české.
Tak jako v Polsku, i ona odmítá Úmluvu o potírání násilí na ženách, kterou přitom podepsala česká vláda, ratifikovala půlka Evropy a která církvi na západ od nás nevadí. Tak jako v Polsku, i ona si projektuje do genderu nepřítele, i ona popírá práva homosexuálů. Což jsou opět záležitosti, které západním církvím ani dnešnímu papeži nevadí, avšak v Polsku ano. Tak jako v Polsku, i ona se snaží proniknout do rad veřejných médií. Je dobré vědět, že v českých kostelech působí kolem sto padesáti polských kněží, kteří k nám byli vysláni jako do misijní země.
I pro to všechno stojí za to Klusákův a Remundův film vidět. Je odvážný, vyhmátl citlivé, českému divákovi dosud skryté místo. Odhaluje věci, které existují a o nichž nemáme v našich končinách ponětí. A nikde není psáno, že takhle musí vypadat katolictví jen v Polsku. Stačí, když získá politickou a mediální moc.
Film je od minulého týdne v distribuci kin, promítal se už i v Polsku. Informace o projekcích a možnostech film zhlédnout jsou na webu filmu.
že se v ČR katolická církev snaží "proniknout do rad veřejných médií", by nebyl? To by se slušelo nějak doložit.
Taky bych očekával, že katolíci v ČR nejsou v názoru na Istanbulskou úmluvu jednotní.
jsou zde na žádost ČBK, aby pomohli v situaci citelného nedostatku českých kněží.
V této informaci už se myslím skrývá i odpověď na otázku z titulku článku, jestli se může u nás stát totéž co v Polsku.
A k tomu nelze nedodat: co horšího by se v Česku mělo ještě stát, než co už se stalo, a co se děje? A katolíci v tom jedou samozřejmě taky, ale jenom úměrně svému množství a své síle.
Nevím, zda by vůbec bylo možné generalizovat postoje věřících hlásících se ke katolické denominaci v ČR. Řekl bych, že se pohybují ve velice širokém spektru, které často bývá hodně vzdáleno od stanovisek reprezentace obce věřících.
Nicméně pokud se týče stanovisek katolického kléru, ten je v českých zemích ohledně Istanbulské smlouvy poměrně jednotný a dosti nešťastný.
„... ten jim s vážnou tváří říká, že ďábel regulérně existuje a má velkou moc...“
Moje určitá vina (například vina za problematický vztah s nějakým člověkem), kterou si neuvědomuji (vnitřně si ji odmítám přiznat) a přisuzuji ji někomu jinému - tedy externalizovaná nevědomá vina - tato (spolu)příčina našeho špatného vztahu samozřejmě regulérně existuje a má také samozřejmě i velkou moc - řekněme ale raději velký potenciál (aby to pro současného člověka znělo stravitelněji) - tato externalizovaná neuvědomovaná vina má tedy skutečně obrovský potenciál na to, aby zničila náš mezilidský vztah, aby ho zničila dokonce i přes to, že si to vlastně nikdo z nás nepřeje...
K externalizaci viny nedochází pouze v křesťanství, typické je to například i pro levicově progresivistické vidění světa.
V katolické církvi je jistě leccos hodné kritiky. Jenže pokud je kritika vyjadřována zjednodušujícím způsobem, jak se v článku píše, pak přináší jen zmatení.
Uvedu dvě konkrétnosti, o nichž je článku řeč.
Zaprvé: Ďábel existuje. Tvrzení o existenci ďábla je pevnou součástí křesťanského učení i víry. Kdo je vědomým křesťanem, ten o existenci ďábla nepochybuje. Ostatně i bez víry v Pána Boha můžeme dojít k závěru, že zlo v podobě válek, nenávisti, násilí, mamonu, žití jedněch na úkor druhých apod., které my lidé po tisíciletí pácháme, neboť se pro něj ve svém nitru rozhodujeme, musí mít někde svůj zdroj. A tím zdrojem je ďábel.
Zadruhé: O jakém popírání práv homosexuálů vlastně autor mluví? Jsou snad nějaká práva, která homosexuálové mají a nehomosexuálové nemají? Nebo jsou u nás snad nějaká práva, která jsou vyhrazena pouze nehomosexuálům a homosexuálům nikoliv?
Polská podoba katolické církve u nás v dohledné době určitě nehrozí. Jednak si česká katolická církev na rozdíl od té polské prošla hodně trnitými cestami a jednak se v Polsku účastní nedělních mší v katolických kostelech asi 40% obyvatelstva. U nás jsou ani ne 2%. To je rozdíl opravdu doslova gigantický. A ještě něco. I polští kněží, kteří u nás slouží, nezřídka přiznávají, že procentuelně je u nás daleko více vnitřně přesvědčených katolíků, než u nich doma v Polsku.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Ano, jsou práva, která homosexuálové oproti ostatním nemají. Např. právo adoptovat dítě svého partnera.
O situaci polských homosexuálů ani nemá smysl psát.
Je snad, pane Profante, při adopci dítěte zkoumána sexuální orientace žadatele?
Vážený pane Profante,
byl docela rád, kdybyste mi zde uvedl název konkrétního právního předpisu včetně citace příslušné pasáže.
Jiří Vyleťal
Domnívám se, že zkoumat u konkrétního člověka například jeho sexuální orientaci (nebo třeba barvu kůže) a pak k těmto skutečnostem - jako je sexuální orientace či barva kůže - přihlížet a posuzovat je jako předpoklad pro získání určitého práva - to by prostě bylo jednoznačně protiústavní, šlo by o diskriminaci.
Záleží samozřejmě na úhlu pohledu.
V současnosti je třeba ne úplně malá pozornost věnována také polyamorii - tedy intimnímu soužití více než dvou osob (propaguje ji například známá herečka, která účinkovala ve vzdělávacím - osvětovém filmu pro děti, doporučovaném Ministerstvem školství).
Z určitého úhlu pohledu jsou tedy diskriminováni lidé žijící v polyamorickém vztahu, protože (oproti třeba manželství muže a ženy) nemají právo adoptovat děti těch partnerů, se kterými žijí ve společném vztahu.
Zmínil to ostatně kdysi i Mikuláš Ferjenčík, ale teď už si na to „nepamatuje“.
Komentář mi připadá věčný. Občas se k roli církve v její současné historické podobě vracíme a vyslovujeme přání, aby se naučila žít v moderní demokratické a liberální společnosti.
Jen, prosím, opravte tu hrubku v mezititulku.
Pane Vyleťale, rád Vás tu po létech opět potkávám. Článek představuje sociální působení církve v Polsku, potenciálně kdekoli, zejména u nás. K jejímu sociálnímu působení patří i téma ďábla. Ďábla, kterého charakterizujeme jako zdroj zla.
V oficiálním učení církve to tak není, ale vypadá to na dvě centrální mocnosti Boha jako dobrá a ďábla jako zla. A následně rozdělení lidí na lidi Boží a lidí ďábelské. Na hodné odměny a hodné trestu.
K tomu patří monopol církve na eventuální vymanění z ďábelské moci. Jedině poslušností instituce máme šanci na věčnou blaženost. Jinak nám Bůh určil věčné sadistické mučení.
To se může někomu jevit jako standardní obsah křesťanské víry, ale je to nauka nebezpečná. Potenciálně totalitní.
Pan Štampach, pokud jsem to dobře pochopil, s článkem souhlasí, ale zároveň píše „vypadá to na dvě centrální mocnosti Boha a ďábla...“ Nevím, jestli toto je jeho vlastní názor, pokud ano, pak není logické souhlasit s článkem, který by zároveň kritizoval jeho vlastní mínění - tedy to přesvědčení o existenci ďábla. Zároveň ale zase pan Štampach píše, že to přesvědčení o dvojici centrálních mocností (Bohu a ďáblu) samozřejmě vůbec nepatří k učení církve, přesto však za to církev kritizuje - čili, já panu Štampachovi trochu nerozumím.
Vážený pane Vyleťále,
nerad bych Vám zůstal dlužen odpověď. Ale musím předeslat, že nerad odpovídám právě v této diskusi, protože oproti postoji k Istanbulské smlouvě, který není právě vizitkou vysoké intelektuální a morální úrovně českého kléru, považuji obtíže s odpovídající úpravou partnerství dvou osob stejného pohlaví hlavně za vinu části našich politiků.
Zkuste se podívat na
Nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016 sp. zn. Pl. ÚS 7/15 ve věci návrhu na zrušení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů
a zvláště na § 800 občanského zákoníku:
„(1) Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči. (2) Osvojují-li manželé, podávají návrh na osvojení společně jako společní osvojitelé.“
Přeloženo do lidštiny a do praxe
-- pokud adoptuje jeden z partnerů v registrovaném partnerství dítě, musí být adopce vždy individuální, druhý partner nesmí mít k dítěti formální vztah.
V praxi to znamená riziko například při smrtelné nehodě partnera --osvojitele, protože dítě vychovávané oběma partnery prožívá kromě traumatu ze ztráty adoptivního rodiče ještě odtržení od druhého člověka, který o něj ve společné domácnosti pečoval a vychovával ho.
Osobně sice předpokládám, že žít ve stabilní homosexuální domácnosti (respektive "v domácnosti tvořené dvěma partnery a dítětem či dětmi, o které tito partneři pečují rodičovským způsobem") dává statisticky větší šanci na šťastné dětství a úspěšný rozvoj než žít ve formálně úplné rodině alkoholika a týrané ženy či jiných nefunkčních formách rodinného soužití, ale v případě výše zmíněného právního vztahu nejde o statistickou šanci, jedná se o ochranu zájmu dítěte a event. pozůstalého.
Jenom pokud jde o ty případy rodiny alkoholika a týrané ženy: postupoval bych nekompromisně podle skandinávského vzoru - děti bych odebíral, a umisťoval je do náhradních pěstounských (adoptivních) rodin.
Pak bychom mohli diskutovat, kterým zájemcům z řad potenciálních adoptivních rodičů dávat přednost - v případě, že by zájemců bylo více.
To by opravdu bylo na jinou diskusi, jak v konkrétních případech pomáhat dětem. A kdy už jen dětem, protože vše ostatní selhalo a kdy ještě rodinám (úplným, neúplným).
Uváděl jsem jen konkrétní příklad selhání, které se odehrává v rámci "přirozené" rodiny.
Myslel jsem, že ta doba, ve které když člověk nesouhlasil s nějakým oficiálním dokumentem a s jiným neoficiálním naopak třeba zase souhlasil, tak byl pak prohlášen za člověka mdlého rozumu a nízké morální úrovně - myslel jsem si, že tahle doba je už dávno pryč. Teď se ale zdá, že pryč bohužel není, nebo že se už zase vrací.
S Istanbulskou úmluvou samozřejmě můžeme souhlasit či nesouhlasit a pokaždé k tomu můžeme mít dobré důvody, které s inteligencí či morální úrovní nijak nesouvisejí.
V článku 28 Istanbulské úmluvy, který má nadpis „Oznamování ze strany odborníků“, se třeba píše:
„Smluvní strany přijmou taková nezbytná opatření, kterými zajistí, aby jim zásady
mlčenlivosti, které vnitrostátní právo ukládá některým profesním skupinám [viz např. paragraf 368/3 trestního zákoníku], nebránily v možnosti za vhodných podmínek podat oznámení příslušným organizacím nebo úřadům, pokud mají oprávněný důvod se domnívat, že byl spáchán závažný násilný čin spadající do působnosti této Úmluvy...“
Nejen advokáti jsou tím zneklidněni - mohlo by se totiž snadno stát, že v souladu s tímto článkem 28 Istanbulské úmluvy by pak museli donášet na své klienty - jako kdysi v těch nejtemnějších dobách totality. Zcela by to samozřejmě narušilo důvěru mezi klientem a advokátem (ale i třeba mezi klientem a jeho psychologem apod.) a (nejen) advokátní praxi by to vlastně mohlo téměř pohřbít. Pokud mě paměť neklame, advokátní komora se proto k ratifikaci Istanbulské úmluvy vyjádřila velmi kriticky, což ovšem podle některých lidí zde zase znamená, že to „není právě vizitkou vysoké intelektuální a morální úrovně českých advokátů“.
Mdlým rozumem a pochybnou morální úrovní tedy kromě kléru trpí nejspíš i ti advokáti - totiž nejen advokáti a klérus, ale vlastně úplně každý, kdo má vůči Istanbulské úmluvě nějaké závažnější výhrady. To je ovšem zase ta stará mentalita profesorů marxismu-leninismu...
teď jste si trochu odpověděl na otázku, která Vás pálila výše v souvislosti s příspěvkem I. Štampacha.
Ono je nejen pro pitomce, ale i pro část inteligentních lidí neobyčejně pohodlné, rozdělit lidstvo na ty dobré a zlé a nepřemýšlet. Prostě spolehnout se na princip boje dobra a zla.
Občas tomuto pokušení podlehne každý, ale důležité je vědět, že je to podlehnutí.
No a Vy víte, že Istanbulská úmluva je špatná a proto papouškujete výhrady několika advokátů -- včetně té pitomosti o fízlování. Podívat se do příslušných sněmovních materiálů, odkazů na Úřadu vlády, do doprovodných materiálů ke smlouvě -- prostě opatřit si alespoň elementární znalosti dříve, než plácnete pitomost, to nemáte zapotřebí. Proč také? Ta výhrada stvrzuje Vaše předem zaujaté stanovisko a nebudete ji oslabovat přemýšlením.
Kdysi mě maminka učila, že nemá smysl diskutovat se zaťatými lidmi, protože ze své zaťatosti nejen sami hloupnou, ale hloupneme z té diskuse i my. Proto mi odpusťte, budu ctít její ponaučení a na Vaše další nesmysly nebudu reagovat.
S přátelským pozdravem
Martin Profant
Pane Profante, asi jste si toho vůbec nevšiml, ale v příspěvku, na který reagujete, jsem napsal toto:
„S Istanbulskou úmluvou samozřejmě můžeme souhlasit či nesouhlasit a pokaždé k tomu můžeme mít dobré důvody, které s inteligencí či morální úrovní nijak nesouvisejí.“
Pro Vás je ovšem každý, kdo má vůči Vašemu předem zaujatému stanovisku (v tomto konkrétním případě stanovisku k Istanbulské úmluvě), prostě a jednoduše pitomec s pochybnou morálkou a Vy přece nebudete tuto svoji pohodlnou pozici nad všemi těmi pitomci nějak oslabovat a zpochybňovat třeba přemýšlením, že ano.
Také posílám přátelský pozdrav a přeji Vám hlavně hodně odvahy k přemýšlení (nikoliv samozřejmě k předstírání této činnosti). Přemýšlení totiž odvahu vyžaduje, je nebezpečné, neboť často boří zažité obrazy světa - obrazy sebe sama v tomto světě; boří obrazy, ve kterých se sice můžeme cítit velmi bezpečně, ale jsou často velmi nepravdivé.
Jeho příspěvek samozřejmě vůbec není o církvi.
Je prostě o Štampachovi, tak jako všechny jeho příspěvky a články. Tak je třeba na to pohlížet, a držet se rady M. Profanta, že "nemá smysl diskutovat se zaťatými lidmi".
mohou být dobré důvody, proč nesouhlasit s Istanbulskou úmluvou -- a také řada zcela idiotských.
Panu Profantovi
Pokud naše současná představa světa spočívá v tom, že - zjednodušeně řečeno - osvícenský rozum prostě zaujme to uprázdněné místo po Bohu, pak samozřejmě všechny ty původně (z Božího hlediska) buď dobré nebo špatné věci budou nyní dobré nebo špatné už ne z hlediska Božího, ale z hlediska rozumu.
Takže ano, pane Profante, některé důvody pak budou (z hlediska rozumu) dobré a jiné zase idiotské. Ta změna na trůnu vládce (vládnoucího Boha nahradil vládnoucí rozum) proběhla - jak se domnívám - asi hlavně proto, že směřování [intencionalita] rozumu se (nejméně alespoň z počátku) - oproti onomu hledání „jak být v souladu s Boží vůlí“ - že tedy to směřování rozumu se zdálo méně podléhat subjektivním výkladům, méně nežli subjektivním výkladům podléhá to hledání „jak být v souladu s Boží vůlí“ (jinak se to dá říct třeba také „jak být v souladu souladu s dějinnou nutností“, aby to pro ucho ateisty znělo trochu přijatelněji).
Zdálo se prostě, že rozum je univerzální, že když někdo opravdu poctivě přemýšlí, měl by dojít k naprosto stejnému výsledku se všemi těmi lidmi, kteří poctivě přemýšlejí také. Předpokládejme tedy teď na chvíli, že to tak skutečně je. Takový předpoklad ovšem znamená, že jsme ztratili svobodu. Už nemůžeme chtít to, co chceme, můžeme chtít jenom to, co je rozumné...
Vážený pane Profante,
omlouváme se Vám, že jsem neodpověděl dříve, ale byl jsem mimo domov, takže se k odpovědi dostávám až teď.
Především děkuji, že jste si dal tu práci a na moji žádost jste našel právní dokument, z něhož vyvozujete, že homosexuálové jsou u nás diskriminováni.
Já jsem si také dal tu práci a příslušné části Vámi zmiňovaných právních dokumentů si přečetl. Možná se na věc budu dívat trochu z jiné strany, než jste se v odpovědi na můj komentář díval Vy. Budu vycházet z Vámi uvedeného nálezu Ústavního soudu, který ovšem nakonec vedl ke zrušení odst. (2), §13 Zákona o registrovaném partnerství
Když dovolíte, začal bych tím, co se pojmem „diskriminace“ myslí. Vynecháme-li všelijak účelově vytvořené definice pojmu „diskriminace“, zbudou nám dvě, které jsou nejvíce vypovídající.
Ta první říká, že „diskriminace je odpírání určitého práva někomu, kdo ze zákona toto právo má.“ Příkladem může být např. odmítnutí ošetření, případně poslání na konec fronty, někoho, kdo se ošetřujícímu personálu svým vzhledem či čímkoli jiným nelíbí.
Druhá definice diskriminace mluví o tom, že sám zákon je diskriminační. Že totiž někomu upírá právo k něčemu, k čemu jiným právo zaručuje, ačkoliv oba (jak ten, jemuž je právo upíráno, tak i ten, jemuž je právo zaručováno) mají stejné předpoklady k naplňování tohoto práva.
Právě k této druhé definici diskriminace se vztahuje pane Profante Vaše tvrzení, že existoval právní předpis, který homosexuály diskriminoval. Konkrétně se odvoláváte na někdejší odst. (2), §13 Zákona o registrovaném partnerství, který byl našimi zákonodárci zrušen. Jeho zrušení tedy pokládáte za odstranění právní úpravy, která do té doby byla diskriminační.
Ocituji zde onen zrušený odstavec (2): „Trvající partnerství (myšleno registrované partnerství – moje poznámka) brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.“
Je tvrzení odst. (2) diskriminační? Pokusme se o odpověď.
V odst. (1), §13 výše zmíněného zákona stojí (opět cituji): „Existence partnerství není překážkou výkonu rodičovské zodpovědnosti partnera vůči jeho dítěti ani překážkou svěření jeho dítěte do jeho výchovy. Partner, který je rodičem, je povinen zajistit vývoj dítěte a důsledně chránit jeho zájmy při použití přiměřených výchovných prostředků, tak aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a ohroženo jeho zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj.“
Tento odstavec říká, že, je-li někomu po rozvedeném manželském vztahu (nebo jen ukončeném vztahu přítel-přítelkyně) svěřeno dítě do výchovy, může i tento rodič žít v registrovaném partnerství (tedy v homosexuálním vztahu), avšak musí přitom zajistit takovou výchovu dítěte, aby nebyl ohrožen jeho citový, rozumový a mravní vývoj.
Zákonodárci, kteří odstavec (1) v zákoně nechali, byli patrně vedeni myšlenkou, že když už někdo má své vlastní dítě a je schopen se o něj řádně starat, je lepší jej u tohoto rodiče ponechat, byť tento rodič bude žít v registrovaném partnerství, než dávat dítě do ústavní péče. Jde tu o cosi na způsob menšího zla, byť o takovém zdravém citovém, rozumovém a mravním vývoj v prostředí registrovaného partnerství si musím myslet své.
A nyní ke zrušenému odst. (2). Ten říkal, že „Trvající partnerství (myšleno registrované partnerství – moje poznámka) brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.“ Takovou právní úpravu já ovšem pokládám za správnou a rozhodně bych jí nerušil. Protože je rozhodně horší, když do prostředí utvářeného homosexuálním vztahem, který ve svém základu popírá princip rodiny, vstupuje dítě bez rodičovské vazby ke komukoliv z registrovaných partnerů, než když dítě takovou vazbu již má.
O diskriminaci v duchu druhé definice (jak uvedeno výše), jak by mohl být odst. (2) vykládán, tu rozhodně nejde. Protože homosexuální pár nemá stejné podmínky pro naplňování práva osvojení dítěte jako pár manželský (resp. pár žena-muž). Vždyť právo na osvojení s sebou nese také povinnost dítě zdravě vychovat také v oblasti citové (viz odst.1, §13). A to homosexuální příklad neumožňuje.
Jiří Vyleťal
Pan Profant se v této diskusi výše (v souvislosti s Istanbulskou úmluvou) zmínil o důvodech (argumentech) dobrých (tedy „racionálních“) a také ale i o „řadě zcela idiotských“ (neracionálních, které prostě sice reprezentují jakousi svobodu záměru, ale nikoliv už racionalitu, na kterou by se snad chtěly odvolávat). Podívejme se tedy na některé z nich. Třeba zde:
„Osobně předpokládám, že žít ve stabilní homosexuální domácnosti (respektive ‚v domácnosti tvořené dvěma partnery a dítětem či dětmi, o které tito partneři pečují rodičovským způsobem‘) dává statisticky větší šanci na šťastné dětství a úspěšný rozvoj, než žít ve formálně úplné rodině alkoholika a týrané ženy či jiných nefunkčních formách rodinného soužití...“ objevilo se v této diskusi výše.
Pokud bychom takové tvrzení chtěli použít jako racionální argument pro adopce dětí stejnopohlavními páry - pokud bychom ho tedy nechtěli použít jen jako argument emotivní, ale jako argument skutečně racionální, bylo by třeba doložit ten nevyslovený předpoklad takovéhoto argumentu, totiž že páry homosexuální jsou více stabilní než páry heterosexuální a že alkoholismus se v prostředí homosexuálního páru vyskytuje méně často, než v prostředí páru heterosexuálního (a proto tedy by pak ty uvažované adopce dětí těmito homosexuálními páry byly pro děti přínosem), neboli dávaly by „statisticky větší šanci na šťastné dětství a úspěšný rozvoj“ (jak píše pan Profant).
Protože ale takovou skutečnost doložit nelze, nejedná se o argument racionální, nýbrž o argument působící pouze emotivně, jehož účelem je prosadit v našem vědomí přijatelnost té změny, kdy adoptovat děti by mohly páry homosexuální.
V případě tohoto argumentu pana Profanta se tedy nejedná o žádný diktát (univerzálně platného) rozumu, ale prostě o prosazování toho, co pan Profant prosadit chce. Jinými slovy: nemůžeme se v případě tohoto argumentu pana Profanta odvolávat na univerzalitu rozumu (každý jsme přemýšlením - tedy použitím rozumu - došli k jinému výsledku), ale spíše prostě na svobodu vlastního rozhodnutí chtít co chci.
Abychom se nechytali za slova. Ano, krátil jsem svoji první odpověď o kousek. Moje chyba, návyk z diskusí, ve kterých se dnes tato vynechávka bere jako samozřejmá.
Tedy přesně -- právní stav v České republice je takový, že v konkrétních životních situacích jsou homosexuálové znevýhodněni, a to traumatizujícím způsobem, oproti ostatním občanům.
Říká se tomu nepřímá diskriminace, pojem je v české legislativě definovaný, ale pro pochopení věci zbytečný. Proto jsem jej také nepoužil.
Nemám potřebu spekulovat o záměru zákonodárců, stačí mi dopady jejich rozhodnutí. Ty jsem popsal a nemám na tom, co měnit.