Česká média v průběhu posledních let předávají informace o britské královské rodině pravidelně a kvalita informací se liší podle různých kritérií, včetně specifik cílené skupiny. Zjednodušeně lze rozlišit, zda zveřejňují vyváženě informace různých pohledů či zveřejňují dogmata šiřitelů bludů a nenávisti.

Některá média informují obecně jen o viditelných jevech, jako je smrt či narození člena královské rodiny, jiná se pokoušejí o hlubší sondu do vztahů, a to především intimních souvislostí, které je možné prokázat pouze v obecné rovině a po dlouhodobém studiu různých vědních disciplín, například historie, politologie, sociologie a především psychologie.

Mediální prostor lze také doplnit statistickými údaji, které se zaměřují na postoje Britů ke královské rodině. Na rozdíl od informací zveřejňovaných bulvárními médii zjistíte, že pro dvě třetiny Britů je princ Charles nepřijatelných následníkem trůnu, devadesát procent Britů si neumí představit Charlesovu současnou manželku s královskou korunou a popularita empatické princezny Diany je čtyři desítky let větší než prince Charlese. Ve vztahu k Dianiným synům se britská veřejnost rozdělila na dva téměř vyrovnané tábory.

Ve srovnání s Českou republikou, kde si také vydržujeme dobrovolně velmi špatnou reprezentaci sídlící na Hradě, má královská rodina alespoň nějakou podporu. Současný český monarcha nedosahuje ani na minimální oblíbenost druhé manželky prince Charlese. A srovnávat pracovní nasazení britského monarchy a českého monarchy ani nelze.

Pokud učiníte pokus o zlepšení kvalit v šíření informací televizní stanice, která se tváří jako seriózní, a upozorníte, že opakovaně je k diskusi o královské rodině zván jedinec projevující dlouhodobě vůči některým členům královské rodiny hostilní postoje ignorující poznatky různých vědních disciplín včetně průzkumů postojů britské veřejnosti, neuspějete. Nejenže se o královské rodině nedozvíte žádnou informaci, která by postoj laika bez elementárních znalostí psychologie vyvrátila, ale televizní stanice opět odvysílá diskusi s jiným odborníkem, který ovšem zastává totožná stanoviska s urputným šiřitelem nenávisti a zla. Vyváženost o tématu britská královská rodina je v některých médiích nulová.

Co můžeme slyšet? Například tvrzení, že Meghan lže. Definice lži je velmi obecná, přesto lze popsat lhaní jako tvrzení něčeho, o němž mluvčí ví, že je nepravdivé. Pokud jsme sledovali nedávno odvysílaný rozhovor s manželkou prince Harryho, mohli jsme slyšet subjektivní popis emocionálního rozpoložení, které v době pobytu v královském paláci Meghan prožívala. Například neuspokojení potřeby bezpečí, která je motivačně nejnaléhavější pro každého jedince. To znamená, že při pocitech ohrožení jsme nuceni k aktivaci vedoucí k zajištění bezpečí. Například utíkáme. Nebo bojujeme. To děláme všichni bez výjimky.

Studium lži zahrnuje mnoho psychologických disciplín, například sociální psychologii, ale především je důležité rozumět kognitivním procesům jako paměť a emoce. Rozlišení vlastních emocí je pro dobře fungující osobnost nezbytné. A k tomu patří i schopnost diagnostikovat emoce, které znepříjemňují naše prožívání. Jen tak se vyvarujeme pozdějším psychickým potížím. Pokud už duševní potíže nastaly, diagnostika prožívaných emocí nám usnadní znovunabytí duševního zdraví.

Pokud se kdokoliv z nás dostane mezi skupinu lidí a necítí-li se mezi nimi dobře, což může vyvolat psychické potíže, je nejlepší, když takové prostředí opustí. Tvrdit, že někdo lže při popisu vlastního emocionálního prožívání, by bylo úsměvné, kdyby to nebylo pro skutečného odborníka diskvalifikační.

Každý z nás prožívá emoce v průběhu celého života, dokonce dříve, než se narodíme. Terapeut učí svého klienta správně identifikovat emoce a hledat cestu k nalezení pozitivního prožívání. Kdo tedy lže? Ten, kdo popisuje prožívané emoce či ten, kdo tvrdí, že popisující osoba to musí přece prožívat jinak?

Řada z nás špatně diagnostikuje vlastní emoce a důsledkem toho se zhoršuje náš imunitní systém i kvalita života. Pokud se jedinec ocitne v prostředí, které je nepřátelské, každý terapeut mu doporučí, aby prostředí, které ho ohrožuje na zdraví, opustil. A to Meghan udělala.

I laik chápe, že jedinec, v tomto případě mladší syn Diany, který po smrti matky emocionálně strádal ve své biologické rodině, bude i v dospělosti při kontaktu s příbuznými v nepřátelském prostředí znovu prožívat negativní emoce z doby dětství. I bez znalosti teorie o nezbytnosti vazby v raných fázích dětství lze pochopit, že Charles nikdy s nikým žádnou vazbu nemohl vytvořit. Tudíž v dospělosti, kdy je proces socializace natolik narušen, že náprava není možná, projevuje nejstarší syn britské královny i jeho další sourozenci nulovou empatii. Tudíž v britské královské rodině nelze empatii a soucit očekávat. Mezi námi žije velké množství lidí z podobných rodin, kteří z tohoto důvodu nedokáží navštívit své příbuzné včetně rodičů. Zvolili si útěk jako formu obranného mechanismu. Chrání tak svůj vlastní život. Totéž udělal Charlesův mladší syn.

Zapomněli jsme na to nejdůležitější. Zavádějící informace podprůměrných médií rozvíjí jen naši duševní bídu. Nezametli jsme si před vlastním prahem. Myslíme si, že jsme tak dobří a dokonalí, všechno zvládáme a k reprezentaci jsme si zvolili ve svobodných volbách ty nejlepší, že můžeme šířit naprosté bludy o komkoliv z kterékoliv cizí země. Někdo je šíří, někdo jim věří, někdo jen lhostejně přihlíží. Manželka prince, ještě k tomu Američanka a herečka, nic nedělá správně. Meghan přece může za všechno. Za znečištění planety. Za nelegální potratovou turistiku v Polsku. Za zvyšující se počet apatických dětí žijících rok v izolaci a nečinnosti. Když svobodně vybere jméno pro své děti, zase je to špatně. A nejspíš objednala i výbuch ve Vrběticích.