Foto Galerie Display
Výstava Žen* – Růže – Píseň – Kost propojuje svět rostlin a umění s novými technologiemi a pokouší se zprostředkovat divácký zážitek na několika smyslových úrovních. Skrze zvuková díla, kresby, malbu, pohyblivý obraz a plastiky nechává rostliny vidět, slyšet a cítit v širších souvislostech. Kurátorka výstavy Hana Janečková se ve spolupráci se Sdružením pro výzkum a kolektivní praxi Display pokusila v galerii zprostředkovat interakce mezi rostlinným a lidským světem prostřednictvím různých uměleckých přístupů a médií. Skrze prohloubenou schopnost vnímání a subjektivního vcítění se do druhých výstava otevírá cestu, jak porozumět mimolidskému světu, aniž bychom vytvářeli vztahy založené na nerovnostech a polaritách.
Nejednostranné interakce
Výstava podporuje aspekt propojení, ať již mezinárodní, mezigenerační či mezidruhový, zároveň ale promlouvá o rostlinách bez rostlin. Ty jsou totiž přítomné vždy zprostředkovaně skrze umělecká média. Jejich fyzická absence v galerijním prostoru na jedné straně a velký prostor, který je rostlinám věnován v koncepční rovině, na straně druhé vyvolávají řadu otázek. Lze navázat dialog s mimolidským světem, aniž bychom ho kolonizovali lidskou řečí? Jak nechat květinu „promluvit“ a společně s tím prohloubit naše porozumění vůči jiným organismům? Tyto otázky vybízejí k zamyšlení nad tím, jestli je vůbec možné překročit práh antropocentrického vnímání a otevřít se interakcím, které nejsou pouze jednostranné.
Výstava přemýšlí o rostlinách jako o svébytných společenstvích a zároveň se snaží uchopit komplexní vztah mezi erotikou rostlin a tělesností.
V době antropocénu, kdy prakticky neexistuje žádná člověkem nepoznamenaná část Země, by bylo naivní si představovat, že vztah mezi lidským a nelidským světem je rovnocenný. Jsme i nejsme jedno. Jsme příroda, která se přijímá a zároveň vymezuje vůči sobě samé. Pokud není pro člověka možné překročit hranice lidského vnímání, je alespoň možné přiznat si svou specifickou pozici a subjektivní perspektivu, pokusit se překročit zažité způsoby vnímání a začít vidět květiny jinak než jako součásti zátiší nebo dekorace.
Jeden dýchající organismus
Výstava přemýšlí o rostlinách jako o svébytných společenstvích a zároveň se snaží uchopit komplexní vztah mezi erotikou rostlin a tělesností, přičemž se dotýká témat, jako je přirozenost a její kulturní a sociální konstruovanost. Pro řadu rostlin je například pro přežití nezbytný sexuální styk s nerostlinnými druhy. Nabízí se otázka, zda lze vnímat svět rostlin bez širšího propojení se světem zvířat či techniky. Představa jasně odděleného botanického světa se na výstavě rozplývá v polyfonii zpěvu ptáků, bzukotu včel a lidských hlasů z různých zvukových instalací. Témata propojenosti, prolínání a propletení jsou klíčová pro řadu vystavených děl. „A co když jsme všichni jeden dýchající organismus,“ zní ve zvukovém díle Before Day-is-moon-lit (2021), které speciálně pro výstavu vytvořila jedna z loňských finalistek Ceny Jindřicha Chalupeckého Marie Tučková. Prolínající se hlasy a tóny v díle vytvářejí dematerializovanou síť, která se melodicky prolíná s rytmickými kresbami výrazně starší představitelky art brut Anny Zemánkové. Ta v kresbách ze šedesátých a sedmdesátých let 20. století pracuje s polymorfními rostlinnými formami, abstrakcí a intuitivní tvorbou čerpající z nevědomí. Tučková se mimo jiné inspirovala konkrétními výtvarnými postupy Zemánkové a pracovala intuitivně v době mezi nocí a úsvitem. Její hudební instalace zní trochu jako nálada ze snu ráno po probuzení.
Práce s imaginací, nevědomím a tmou prostupuje také dílo A na vrcholu chodidla hory (2020) od Sin Wai Kin / Victoria Sin, které otevírá prostor pro jiné než vizuální vjemy a jiné než dominantní příběhy. Temný prostor sluchové instalace vybízí k naslouchání spekulativnímu vyprávění z říše rostlin: „A co když jsem byl*a vždycky jedna věc, ta, ze které jsi přišel*a, do které se vrátíš, ta jedna…“ Prostor pro spekulaci vytváří nové možnosti propojení, ale zároveň skrývá hrozbu, jež spočívá v redukování rostlinného světa na místo lidské projekce. Film Pteridophilia (od 2016) od Zheng Bo tematizuje mnohodruhovou živočišnost a queer identitu a zároveň zhmotňuje voyeurismus lidí, kteří přírodu pozorují a zároveň jsou pozorováni – přírodou a kamerou. Protagonisty snímku jsou nazí mladíci dotýkající se kapradin. Tato intimní interakce staví rostliny do rozporuplné pozice subjektu sexuálního aktu, stejně jako je objektivizuje ve fetiš, sloužící k uspokojení a ukojení lidských potřeb.
Za mezidruhovou komunikaci srozumitelnější
Další z vystavujících Špela Petřič nabourává zažité vnímání botanického světa skrze vědecké metodologie, které s jistou dávkou ironie rekonstruuje. Kritickým postojem k vědeckým postulátům se Petrič pokouší vytvořit prostor pro jiný než koloniálně zatížený přístup vědy k přírodě a přírodním zdrojům. Tento postoj je důležitý i pro dlouhodobé směřování sdružení Display a jeho úsilí o kolektivní praxi, založenou na vzájemné spolupráci a na možnostech uměleckého výzkumu, pro který jsou stejně důležité kritičnost i subjektivita a citlivost. Display se zároveň dlouhodobě pokouší vstupovat do veřejných diskusí a překračovat fyzické i pomyslné zdi galerie. Možná by se dala výstava dostat mimo galerii i jinak než doprovodným programem v nedaleké Botanické zahradě na Albertově. Podmínky pro expanzi směrem ven jsou čím dál lepší úměrně s tím, jak roste zájem o ekologická témata a naše vztahování se k přírodě.
Tematicky se vztahu umění a rostlin v minulých měsících věnovaly dvě výstavy v Karlin Studios – Bolševník velkolepý Ingely Ihrman a Pro lásku korálů Soniy Levy – a před dvěma roky také například výstava Céline Baumann Queer Nature v Galerii VI PER. O propojování umění se současnými ekologickými tématy se začínají zajímat i veřejnoprávní instituce (příkladem je nově vznikající dlouhodobý projekt Bio Troja – místo pro kompostování kultury, zaštítěný Galerií hlavního města Prahy).
Výstava bohužel zůstává těžce uchopitelná. Teoretický rámec výstavy je široký a míra propletenosti témat chtě nechtě ústí v nechtěné rozmělnění urgence začít se vztahovat k životnímu prostředí jinak než antropocentricky. Vztah lidského a mimolidského světa a hledání společné komunikace jsou nicméně v době současné klimatické krize důležité a umělecké přístupy mají možnost tato témata zprostředkovat na jiné než racionální a vědecké úrovni. Otázkou zůstává, jakou roli v tomto zprostředkování sehrávají umělecké instituce a jak rozšířit prostor galerie směrem ven. Jedna z cest by mohla vést skrze hledání srozumitelného jazyka, který by byl schopen komunikovat i komplikované vztahy a skutečnosti. Jinak totiž zůstane velká část témat i smyslu ztracena, a to nejen v těžce přeložitelném a významově přetíženém názvu výstavy Žen* – Růže – Píseň – Kost. Potřeba hledat srozumitelný jazyk pro vzájemnou mezidruhovou komunikaci je tak stejně aktuální jako nutnost najít společnou řeč v rámci lidské společnosti.
Autorka je teoretička umění.