Sdílej
Stabilní součástka slovenského rapového průmyslu o sobě dává vědět i letos. Vlastně při jeho pracovním nasazení bych se podivoval, kdyby se tomu tak nestalo. Momo je na coveru situován jak Tony Montana v podání Al Pacina v kultovní gangsterce Scarface. V tracklistu těží z bohatých zkušeností nejen z dob, kdy už nebylo o bankovky nouze. Můžeme se jen domnívat, zda všechny historky z kuloárů jsou založeny na pravdě, nicméně v pestré diskografii se objevuje hned celá řada zajímavých opisů, které by byly jen těžko vytvořeny na základě pouhé fantazie. Tak či onak, na věrohodnost se historie neptá. Tu mnohem více zajímá, zda si tvorba najde cestu ke koncovému zákazníkovi a zda se z něj stane dlouhodobou zálibou či jen spotřebním zbožím…
Momo už dávno není horkou hlavou, která by měla bez rozmyslu jen rudo před očima a oháněla se pěstmi. Jeho život už není tak docela jen o něm, neboť vnímá závazky vůči rodině, na kterou nedá dopustit. Minulost mu také několikrát jasně signalizovala, že zachování klidu a věcného vyhodnocení situací přináší kýžený efekt oproti úzkoprsému jednání poháněného vztekem. Postupem času se to začalo projevovat i v jeho hudební tvorbě, která neztrácí na kouzlu a síle, ale ubírá na agresi a nutnosti dávat na obdiv ego.
Hrdý patriot slovenské metropole uměl ode dne nula věcně, ale zároveň i barvitě vyprávět příběhy, které se dotýkají jeho posluchačů. Někteří zažívaly podobné okamžiky, jiní cítí motivaci v tvorbě, která vzešla z ulice, ale nyní si dopřává zaslouženého luxusu. Dlouhé roky si na jeho hudební cestě cením faktu, že si zachovala tvář a obsahovou stránku, zároveň neusnula na mrtvém bodě a vyvíjela se stejně jako žánr takový. Využívání nových postupů, technických retuší a vylepšení bylo vždy decentní a nestrhávalo na sebe negativní pozornost.
Po technické stránce je Momo opět přesný i na disku „MXI“, vykazuje pestrost v tracklistu a snaží se poukázat na svou schopnost osedlat si různě situované podmazy. Sázka na nové i zaběhlé tváře zafungovala asi tak na 50 %, neboť přítomnost Frayera Flexkinga rve uši, nejsilnější formu si taktéž nechal na horší časy Refew, ačkoliv jeho příspěvek rozhodně neurazí. Dobrou volbou bylo angažování Majka Spirita, Rytmuse či Paulie Garanada. Všichni přizvaní jsou zpestřením, ale nejedná se o zásadní momenty, které by definovaly něco nového a na dlouhé roky v mysli otisknutého.
Nečekej revoluční myšlenky či zpracování hodné básníka. Momo vsází na osobitý pohled na svět a vyzdvihování toho, na čem mu v životě záleží nejvíce. „MXI“ vsází na chytlavé, jednoduché a melodické refrény, ale často jsem se přistihl, že to bylo právě to, co ve mně vyvolávalo negaci. V obsahové stránce zde vnímám celou řadu momentů s vysokou výpovědní hodnotou a brilantním technickým zpracováním, ale zároveň cítím, že tomu vždy něco chybí. Nějaký poslední schod, který by to povznesl do vyšší pater, k dokonalosti. I proto s odstupem nabývám dojmu, že se rozhodně nejedná o špatnou desku, ale v diskografii Moma registruji i lepší.
6,5/10
