Úspěch mi dojde později, teď se připravuji na Wimbledon a olympiádu, nepolevuje Krejčíková
České tenistce se podařil historický výkon, když vyhrála Roland Garros ve dvouhře i čtyřhře. „Lidi se mnou chtějí mluvit, vyfotit se. Jsem v půlce sezóny a nemám čas. Musím je odmítat a to nerada dělám,“ zvyká si na změnu Krejčíková. Na co se jí v rozhovoru pro stanici Radiožurnál Sport ptala kolegyně, tenistka a moderátorka Andrea Sestini Hlaváčková? Celý rozhovor si můžete poslechnout nebo přečíst.
Jak se cítíš?
Cítím se hodně unavená a cítím se hrozně dobře, že se mi povedl takový historický úspěch.
Odehrála si čtrnáct dní, kdy jsi hrála singl a debl a hrála si zápas každý den. Je to náročně více fyzicky nebo psychicky?
Obojí. Předtím jsem hrála i turnaj ve Štrasburku, takže jsem těch zápasů odehrála ještě víc. Teď je to ještě náročnější, než to bylo, když jsem hrála.
Barbora Krejčíková: Když se šel Rafa připravovat do posilovny, pozdravil mě a pogratuloval. Ví, kdo jsem!
Co je od nedělního finálového zápasu nejnáročnější?
Lidé mě začínají vnímat, všichni chtějí rozhovor, chtějí se mnou mluvit, chtějí mě vidět a mít mě podepsanou a vyfocenou.
Jsem v půlce sezony, čeká mě další grandslam, Wimbledon, a nemám moc času tyhle věci dělat. To je asi nejnáročnější – že musím ty věci odmítat a to dělám moc nerada.
Tvoje singlové finále jsem hodně prožívala. Projevilo se to i tím, že moje první myšlenka po probuzení v neděli byla, jestli se mi to nezdálo. S čím ses vzbudila ty?
To je moc hezký a chci ti poděkovat, že si to tak prožívala. Mám z toho určitě obrovskou radost. Tvojí reakce si moc vážím. I reakcí dalších lidí, kteří u toho byli a psali mi.
Myslíš, že už ti došlo, co se stalo?
Ne. Jednoduchá odpověď: určitě ne. Dojde mi to později, asi to budu řešit až po sezoně, až to všechno spadne a budu mít volno a klid. Před přípravou na další sezonu se teprve budu moct snažit si trochu víc uvědomit, co se vlastně podařilo.
Nemůžu se nevrátit k finálovému dni v sobotu, kdy ses vzbudila, a čekalo tě první finále grandslamu v singlu. Co se dělo?
Nebudu to skrývat – byla jsem strašně nervózní. Věděla jsem, že tam mám Nasťu Pavljučenkovou, která je tam taky poprvé a taky to od ní nikdo neočekával. Cítila jsem, že mám strašně velkou šanci grandslam vyhrát. O to víc to ve mně psychicky bouřilo. Hrozně jsem chtěla a byla jsem díky tomu víc nervózní.
Na olympijských hrách v Tokiu se představí celkem pět českých tenistek, muži budou chybět
Číst článek
Dokázala jsi spát den předtím?
Naštěstí jsem spala, ale asi jen pět až šest hodin. Déle jsem to nedokázala.
Fungují u tebe před zápasem rituály? Za čtrnáct dní na grandslamu sis určitě najela na nějakou rutinu, kterou jsi denně opakovala.
Ano, rutinu jsem měla. Hlavně jsem docela dost pověrčivá, takže ty věci musely být stejné. Ať už přijet stejnou cestou na tenis, mít stejné věci, sedět na stejném místě v autě, hrát i na stejném kurtu, jít do stejné sprchy, mít stejné jídlo před zápasem.
Mám třeba takovou rutinu, že si jdu před zápasem lehnout. Před každým zápasem patnáct až dvacet minut spím.
Kde si v takovém obrovském tenisovém areálu jako je Roland Garros můžeš najít místo, kam si můžeš jít lehnout?
V šatně. Máme tam takovou místnost, kde byly letos tři postele a tam jsem byla od začátku turnaje až po konec. Bylo to hezký, protože na začátku turnaje to bylo plný, lidí tam bylo hodně a musela jsem se o místo prát, a na konci už jsem tam byla úplně sama.
Nervozita
Jaká jsi před zápasem? Ráda o tom s někým mluvíš nebo si to držíš v sobě?
Jsem spíš ten typ, který si o tom promluví s těmi nejbližšími. Mluvila jsem o tom s rodinou, s nejbližšími kamarády, s trenérem, měla jsem tam fyzioterapeuta a volala jsem i paní psycholožce. Padlo hodně slz a těch věcí, které jsem ze sebe potřebovala dát pryč. Až na kurtu jsem se cítila strašně dobře a nervozitu jsem vůbec nepociťovala, protože jsem věděla, že prostě to odmakám a bude konec. Nebudu to muset řešit, nervozita z toho spadne a už si to budu moct užívat – ať už to bude pohár nebo talíř. Už i tak to pro mě bude obrovský úspěch.
Bouzková s Hradeckou získaly v Birminghamu první společný titul. Překazili Džabúrové double
Číst článek
Na kurtu jsi ani vteřinu nevyzařovala, že jsi nejistá nebo nervózní, proto mě překvapila tvoje zmínka v médiích, že jsi před zápasem se Sloane zpanikařila a nechtěla jsi vyjít z místnosti. Co se dělo?
Ani nevím, co se přesně stalo. Zápas byl hnedka v 11. Ráno jsem se probudila a řekla si, že jsem strašně nervózní. Hraju se Sloane, jsem ve čtvrtém kole, je to super. Mám z toho obrovskou radost, obhájila jsem to, co jsem hrála loni. Ale šla jsem tam s tím, že bych chtěla vyhrát. Viděla jsem, že ať už hrála s Kájou Plíškovou nebo s Kájou Muchovou, tak obě porazila. A říkala jsem si: Co tam budu dělat? Obě holky jsou na tom lépe než já. Mají více zkušeností.
Za mě v ten moment byly lepší než já, jsou lepší než já, a ta Sloane je porazila. Říkala jsem si, jestli mám vůbec nějakou šanci. Začala ve mně panika. A cokoli mi kdokoli řekl, tak mi začaly téct slzy, začala jsem být ani ne smutná, ale vystrašená, hrozně jsem se bála. Vůbec nevím proč, protože pak jsem nastoupila na kurt, odehrály jsme první gem a já jsem viděla, že jsem na tom stejně, ne-li líp. A pak jsem zahrála dobrý zápas, dalo by se říct, že jeden z nejlepších, který jsem tam hrála. Byla jsem z toho strašně překvapená a vůbec nevím, proč se to stalo.
Zmínila jsi, že v takovýto moment máš možnost zavolat své psycholožce. Já zkušenost se sportovní psychologií mám, a přesto si nedokážu představit, co by ti mohla říct, že ti to pomůže se zvednout s těma tuhýma nohama, dojít na ten kurt a předvést, co jsi předváděla. Co ti poradila?
Už také přesně nevím, co mi řekla. Napsali jsme si třeba věty nebo slovní spojení, která si mám říkat, když se něco bude dít. Napsala jsem si to na papírek, pak jsem si to i na kurtu četla. Více méně jsme to nazvali středověkou bitvou. A když tam lidé šli, tak si také nemohli říkat, že se bojí, že přijdou o život. Ne, šli tam s tím, že o něj nechtěli přijít, takže museli bojovat. Nevím, jestli to, co říkám, teď dává smysl.
Ale bojovala jsi tak, že jsi to celé vyhrála, takže smysl to dává. Když říkáš, že sis něco napsala na papír nebo sis říkala hesla, můžeš nám prozradit, co je heslem, které tě uklidní?
Asi to nemůžu prozradit, protože je to moje know-how. To bych asi neříkala. Ale je to hodně o tom, dostat do sebe sebevědomí. Říct si, že když nevyhraji, tak se nic neděje, že je důležité, abych se posouvala já jako osobnost a hráč a abych se v tom příštím zápase dostala k vítězství blíž.
Ósakaová vynechá po Roland Garros i Wimbledon, vrátit se chce na olympijském turnaji v Tokiu
Číst článek
Přestože si po zápase na tiskové konferenci řekla, že bys chtěla, aby se nic nezměnilo, tak se něco změní. A je to nové. Jak se s tím dokážeš teď poprat?
Myslela jsem to spíš tak, že u mě se nic nemění, že já se neměním, zůstávám stejná. Pořád se budu snažit hrát stejný tenis, pořád se budu snažit být ta stejná osoba. Z mé strany se nic nemění. Ale je jasné, že lidé mě teď budou vnímat jinak. Těším se na to. Chtěla bych jim poděkovat. Je super, že mě sledují, fandí mi. Bude mi to dodávat víc energie, víc motivace a budu ještě víc bojovat a o to více se připravovat, abych jim tuhle radost mohla udělat znovu.
Baví tě pozornost médií?
Je to těžké, moc s tím zkušeností nemám. Takže úplně ještě nevím, jestli mě to bavit bude, nebo ne. I když to tak nevypadá, tak jsem introvert. Spíš jsem ráda, když jsem sama a mám svůj vlastní klid. Uvidím, jestli mi to sedí, nebo ne.
Barbořin tým
Mediální kolotoč se děje i na turnajích. Je pro tebe OK vyřizovat všechno v angličtině? Jsi si v tom jazyku jistá?
Myslím si, že ano. Ohledně médií na turnajích, jak jsem to po deblech nikdy nezažila, jsem vždy chtěla mluvit, protože mi přišlo, že mám co říct, mám tam co dodat, mám svůj příběh, který bych světu ráda sdělila. Teď mě to baví. Ráda říkám vzpomínky, jak jsem začala, kde jsem začala, s kým jsem trénovala, co jsem mohla, nemohla.
Aby lidé věděli, že jsem přišla z hodně skromných podmínek a hrála jsem tenis jenom proto, že mě to bavilo, ne že jsem měla cíl hrát to vrcholově nebo vyhrávat turnaje. Zpočátku to bylo jenom to, že mě to bavilo a chtěla jsem to dělat. A až později, u mě to přišlo na juniorských grandslamech, což bylo v 17 nebo 18 letech, mi došlo, že bych mohla hrát vrcholový a světový tenis.
Kdo tvoří tvůj tým?
Trenér Aleš Kartus. Kondiční, se kterým pracuji od doby, co začala pandemie, ten mi také hrozně moc pomohl. Vlaďka Uhlířová – bývalá hráčka, která mi pomáhá na dálku. Mám tam psycholožku z Prahy, se kterou se znám dlouho. Těch lidí okolo je hodně. Tahle otázka mě zaskočila.
Tvoje odměna za vítězství Roland Garros ve čtyřhře a singlu je ohromná. Píše se o tom ve všech médiích. Z vlastní zkušeností vím, že tenistovi z té odměny nezbyde zdaleka úplně všechno. Po předchozím vítězství na Roland Garros určitě tyhle zkušenosti s daňovými povinnostmi ve Francii máš. Máš ve Francii daňového poradce?
Mám člověka, který mi s tím pomáhá, který se mi o to stará. Je to dost náročné vyplňování všech těch daňových přiznání. Není to vůbec moje silná stránka.
‚Cílem je prodloužit si kariéru.‘ Nadal po náročné sezoně vynechá Wimbledon i olympijské hry
Číst článek
Přiblížila bych posluchačům, jak to funguje? Přečtou si v médiích, že jsi získala asi 40 milionů. Dokázala bys nám v procentech říct, kolik na tom turnaji musíš odevzdat nebo jestli musíš něco dodanit?
Když takhle dostanu peníze, tak mi na tenise rovnou strhnou 15 procent. Ve Francii je progresivní daň, takže tam se to vyšplhá k nějakým 45 až 50 procentům. Další rok to musím dodanit. Jelikož jsem vyhrála asi nejvíc, co jsem mohla, tak si myslím, že se to přiblíží k těm 45 až 50 procentům. Takže to tam budu muset zase poslat zpátky.
Odměnila ses něčím po Roland Garros?
Zatím nebyl čas. Odměna, kterou jsem dostala, byla ta, že jsem se vrátila k rodině, mohla jsem s nimi trávit čas, viděla jsem sousedy, lidi, kteří mi fandili, potkala jsem se s dětmi, kterým jsem dodala motivaci. Spíš tohle. Ale zatím jsem si nic nekoupila, neměla jsem na to čas. Ani v době pandemie, kdy jsem mezi turnaji, tak na nic není čas. Člověk se chce hlavně co nejlépe přihlásit na další turnaj.
Jak moc je pro tebe důležité vracet se teď zpět?
Určitě hrozně moc. Vždycky jsem to chtěla vrátit dětem, protože vím, jak to pro mě bylo inspirující, když jsem poprvé potkala Lucku Šafářovou, Nicole Vaidišovou. K těm jsem hodně vzhlížela, protože při jednom Fed Cupu jsem jim tady na výstavišti sbírala. Bylo velké, že jsem je takhle mohla vidět, že jsem se s nimi mohla vyfotit, že jsem si s nimi mohla promluvit. Pro mě to bylo hodně motivující a inspirativní.
Doufám, že já s těmito úspěchy, mohu dětem předávat tyto stejné pocity. A třeba je to bude motivovat. A později někdo řekne: „Barbora Krejčíková, k té jsem vzhlížela, to byl můj idol.“ To by bylo nádherné, kdyby se to podařilo.
Jak se dostane malá holka z Ivančic do velkého tenisu?
Náročné, těžká otázka. Největší zásluhu, kterou na tom kdo má, jsou moji rodiče, protože ti mi obětovali všechen svůj čas. Starali se o mě, jezdili se mnou na turnaje, vozili mě na tréninky. Byli se mnou sami na kurtu a nahazovali mi míče. Takže asi nejvíce moji rodiče. A k tomu moji sourozenci. Vlastně má nejbližší rodina, protože museli strašně moc obětovat, ale díky tomu můžu hrát na té nejvyšší úrovni. Byli to i trenéři a všelijaké kluby, ve kterých jsem byla, kteří mě posouvali dál. Ale rodiče na tom mají úplně největší zásluhu.
Faktor Jana
Osobní poděkování po každém zápase posíláš nahoru Janě. Celý svět ví, že jste spolupracovali s Janou Novotnou, obrovskou tenisovou legendou. Obě jste z Moravy. Ty jsi tehdy měla možnost dorazit za ní do Brna. Kde vznikl ten impulz, že ji přijdeš osobně oslovit?
Impulz vznikl doma. Viděli jsme nějaké články, něco jsme četli a najednou jsme se dozvěděli, že Jana Novotná bydlí kousek od Ivančic. Byl to spíš impulz mamky, já měla docela strach, měla jsem trému, bála jsem se. Mamka byla vždycky ta ambiciózní a říkala: „Napíšeme jí dopis a půjdeme jí ho předat a uvidíme. Třeba se nám ozve, nebo ne.“ Asi díky ní se tahle spolupráce udála. Dalo by se říci, že mě k tomu trochu dokopala, protože jsem z toho měla velký respekt.
Lehkost, pestrost, skvělá taktika a hlavně mentální síla. S reportérem o úspěchu tenistky Barbory Krejčíkové
Číst článek
Když jsme jeli do té vesnice, tak jsme ani přesně nevěděli, kde Jana bydlí. Museli jsme se ptát na ulici. To je také zajímavá historka. Ona vůbec nevěděla, kdo jsme a byla hrozně překvapená, že jdeme k ní a nejdeme k sousedům. Když jsme přijeli, tak stála před domem a venčila pejska. My jsme na ní mávali, že bychom s ní chtěli mluvit a ona se nás ptala: „Kdo jste? Co si přejete?“
Muselo to pro ni být strašně nepříjemné a divné. Díky mamce, která hnedka spustila, že hraju tenis a že bychom se s ní chtěli poradit, jestli by se na mě nemohla podívat a poradit, co dál. Ona k nám přišla a řekla, že jo. Ještě jsem pro ní měla připravený dopis, tak jsem jí ho předala. Ona hned prolomila ledy, když řekla, ať jí tykám, že je Jana. To bylo od ní strašně upřímné a milé. Hrozně ráda na to vzpomínám.
Co bylo dalším krokem? Byl to první společný trénink, turnaj?
Dalším krokem bylo, že mě pozvala a řekla mi: „Tento čtvrtek hrajeme v tolik a tolik hodin, když bys chtěla přijít a zahrát si s náma, tak by to bylo super, byla bych ráda.“ Já řekla, že jo, že určitě přijedu. Všechno se stalo tak nějak po prvním tréninku. Viděla, jak hraju a myslím, že se jí moje hra líbila. Viděla, že mám hodně obsáhlý repertoár, že mám dost úderů a všechno více méně umím. Určitě se jí také líbilo, že mám šikovnou ruku, že jsem v tomhle šikovná. Myslím, že se jí také líbilo, že by takhle mohla někomu pomoct. Ona chtěla vždycky pomáhat, přišlo jí zajímavé, že by mohla pomoct právě mně.
Už jsme nakousli tvojí spolupráci s Janou Novotnou a vůbec tvojí spolupráci s lidmi kolem. Mně se na tobě hrozně líbí, že si necháš poradit, vyhledáváš často pomoc v okolí…
Nevím, jestli si nechám vždycky poradit, ale hrozně ráda si to vyslechnu. Vidím, že to lidé vidí jinak než já. Vždycky nad tím přemýšlím a říkám si: „Mají pravdu, nebo ne?“ Tady toto řeším, ale nakonec jsem tvrdohlavá a řeknu si, že to zkusím, nebo si řeknu, že je to hloupost a dělat to nebudu. Spíš takto si asi nechám poradit.
Jak se stane to, že na finále Roland Garros ti fandí Jan Kodeš a Martina Navrátilová? Kde se potkáte? Kde na sebe narazíte?
Upřímně se toto všechno stalo díky Janě. Ona mi představila ať už Martinu, později pana Kodeše, asi díky tomu. Sledují mě a říkali mi, že se jim líbí, jak hraju a líbí se jim tento příběh a byli by hrozně rádi, když už tady Jana není, aby mi pomohli se posunout dál zase nějak jinak. Hodně vzhlížím k Janě a beru si hodně z toho, co mi řekla. Třeba ale vůbec nevím, co by mi řekla teď.
Krejčíková: Pořád si to nemůžu dát dohromady. Tenisové legendy znají moje jméno a dívají se na mě
Číst článek
Radí ti hlavně co se týče psychické připravenosti, nebo s tebou dokonce Martina vleze na kurt a poradí ti s nějakou technickou věcí? Nebo ti před zápasem takticky řekne, že tu hráčku viděla a pobavíte se o tom?
Je to všehochuť. Všechno, co jsi řekla. Pan Kodeš mi spíš psal zprávy, snažil se mě hodně povzbuzovat. Když jsem v Římě prohrála s Igou Świątekovou z match ballu, tak mi řekl: „Nic si z toho nedělej, v Paříži se ti to vrátí.“ To bylo hrozně příjemné, já jsem mu napsala: „Uvidíme, asi spíš ne.“ S odstupem času si říkám, že nádherně předpovídal, že se mi to vrátí a že si z toho nemám nic dělat. To bylo od něj hrozně milé. A Martina se mnou byla i na kurtu.
Když jsem byla v Americe a ona tam komentovala, tak jsme se spojili a říkala, že je potřeba zapracovat na servisu. Já říkala: „Já vím, ale nevím přesně co.“ Takže se mnou Martina v Miami šla na kurt a potom, když skončila komentování a než já odletěla domů, tak tam se mnou byla dvě hodiny a snažila se mi vysvětlit, kde se na servisu zlepšit. To mi hrozně pomohlo, pak mi i psala, řešili jsme to, posílala jsem jí videa a rozbory. I můj trenér s tím souhlasil, byl rád, že nám takhle někdo pomůže ještě dál, že se to takhle zlepší a vznikne z toho takový nádherný výsledek.
‚Rafa ví, kdo jsem‘
Průběh grandslamu je různý, začíná se v obrovském humbuku, kde jsou vás tam stovky až tisíce. Vyhovuje ti víc začátek turnaje nebo konec, když už je vás tam málo a je na všechno daleko více prostoru a času?
Určitě konec turnaje. Vždycky to začíná být lepší první týden od pátku dál, tam teprve začíná část turnaje, kdy si to začínám užívat. Je tam víc klidu, není tam tolik lidí, a když už se člověk dostane tak daleko, tak ví, že se mu zadařilo a že už je to úspěšný turnaj.
Pozorovali tvoje letošní tažení Roland Garros i chlapi? Potkala si třeba Rafu (Rafaela Nadala, pozn. red.) na chodbě a pogratuloval ti? Nebo někdo jiný?
No, stalo se to. Po semifinále, jak jsem hrála s Marií Sakkariovou ten dlouhý zápas, tak pak další den se šel ráno Rafa připravovat do posilovny, co tam byla, podíval se na mě, pozdravil mě a pogratuloval mi. To bylo velký, říkala jsem si: „Tyjo, Rafa ví, kdo jsem, tak to už ten zápas musel být opravdu velký, když ví, kdo jsem.“ Taková legenda, takový hrdina, vzhlížím k němu a hodně se od něj inspiruju. A on ví, kdo jsem.
Teď tě čeká další vrchol sezony, Wimbledon. A hned potom olympiáda. Co tě v příštích dnech čeká?
Musím se zase co nejvíc snažit trénovat, abych to nezapomněla a abych byla co nejvíc připravená na trávu, která je hodně specifická. Nemám na ní moc zkušeností, Wimbledon v hlavní soutěži budu hrát více méně poprvé. Bude to náročné, moc od sebe neočekávám. Prostě tam pojedu a budu se snažit co nejvíc bojovat, jak to jenom půjde. Pak je hned olympiáda, je to všechno hrozně blízko u sebe. Vím, že tam pojedu se silnou hlavou a s tím, že budu bojovat do posledního míče.
Budeš hrát nějaké turnaje mezi travnatým Wimbledonem a olympijským turnajem, který se hraje na betonu?
Zatím tam mám naplánované, že bych se chtěla představit v Praze na WTA turnaji.
Krejčíková je znovu deblovou jedničkou. V žebříčku dvouhry si polepšila o 18 příček a je patnáctá
Číst článek
Takže si zahraješ ve Stromovce.
Bylo by super, kdyby to vyšlo. Hrozně se tam těším, mám tam na to dobré vzpomínky a doufám, že by to bylo i s fanoušky a bylo by hrozně hezké se představit před domácími fanoušky a slyšet jejich podporu.
Máš kolem sebe přeci jen spousty českých holek, které se dostaly do finále grandslamu nebo ho vyhrály – v tomhle případě jenom Petra Kvitová –, ale uspěly, měly obrovský úspěch a pak to šlo výsledkově trošku dolů. Měla si možnost to jako jejich kolegyně, spoluhráčka, soupeřka sledovat. Je něco, co si z jejich zkušeností odnášíš jakože tohle vážně nechceš?
Těžko říct. Myslím, že všechny holky po těchto svých úspěších hrály dobře, pořád se jim dařilo. Někoho třeba omezilo zranění, staly se změny v týmu a tyto věci. Pro mě je teď ale důležité být sama sebou, snaží se být pořád na zemi, pořád si tenis užívat, bavit se jím, snažit se pořád dál makat, připravovat se a spíš to brát jako motivaci, že si na mě holky budou věřit, budou se mě snažit porazit, protože ví, že nemají co ztratit a že já budu víc pod tlakem. To si ale nechci připouštět.
Zmínila si svůj blízký vztah ať už k Martině Navrátilové, Honzovi Kodešovi, k legendám, ke kterým chodíš pro radu. Přeci jenom by ale mezi aktuálními tenistkami byly rady aktuálnější. Je na okruhu někdo – ať už třeba Káča Siniaková, se kterou hraješ debla – komu můžeš říct o radu?
Spíš bych řekla, že se s tím chci co nejvíc vypořádat sama a naučit se to, protože to bude pro mě úplně nejlepší zkušenost. Samozřejmě se o tom s holkami bavím, snažím se zjistit co a jak, co se dělá, jak to má být, jak to nemá být a do toho získávám podporu od Martiny, od pana Kodeše, ještě třeba od Heleny Sukové a dalších legend.
Mám prostor, kdyby řekli: „Když budeš cokoliv potřebovat, zavolej, zeptej se, my ti poradíme, budeme se snažit dát ti tu nejlepší radu, kterou máme.“ Teď bych chtěla dělat co nejvíc sama a chtěla bych se nejvíc soustředit na tenis a hrát ho, protože to je to, co mě baví a to co chci dělat a kde se cítím dobře.
