Lidský důmysl dokázal nakonec přelstít i železnou oponu, uvažuje historik Navara

21. červen 2021

Ze socialistického Československa, které mělo být podle propagandy „rájem na zemi“, lidé ale na Západ stejně utíkali, řada z nich neúspěšně, řada přišla o život, ale  některým se „přejít“ podařilo. Způsoby překonání státních hranic byly často nevídané, jak v jednom komentáři popisoval na Rádiu Svobodná Evropa i publicista Pavel Tigrid.

„Přišli sem, do světa svobody pěšky, na kolech, na motocyklech, na traktorech, v nákladních vozech, obrněných autech, dokonce i na hasičském voze. Někteří přiletěli v dopravních letadlech komunistických aerolinií a jiní v malinkých jednomotorových létajících hračkách. Někteří přeplavali široké řeky, přišli přestrojení za mnichy či za tajemníky KSČ. Prokopali se tunely pod koncentračními tábory, přijeli na kánoích, v kajacích, nákladních lodích i parnících, cestovali na nápravách dálkových rychlíků či celým vlakem,“ popsal Tigrid.

Účinkují: historik a publicista Luděk Navara
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Proč vůbec lidé tak riskovali, co se tehdy dělo, vysvětluje host pořadu historik a publicista Luděk Navara: „Po komunistickém převratu byla pozastavena všechna víza, stažené pasy, hranice se postupně stávala neprostupnou. Železná opona rostla postupně, a až do roku 1989 tím byla porušována nejen práva týkající se svobody pohybu, ale řada dalších práv. Přestože byla mezinárodními smlouvami garantována.“ 

Zóna smrti

Příběhy útěků za železnou oponu tak provázejí naší historií po celá čtyři desetiletí, ostrahu zabezpečovala speciální vojenská složka nazvaná Pohraniční stráž. Její příslušníci byli často sami oběťmi, protože situace na hranici do Rakouska a bavorského Německa byla obtížná.

Čtěte také

Období, kdy zde byla minová pole, kdy byl zaveden do drátů elektrický proud, používali se psi – stala se „železná opona smrtící pastí. Vedle zmařených lidských životů tady ale umírala i zvěř či sami pohraničníci. Nejznámější je případ Hlavaček. V té době se jednalo o zónu smrti, a to doslova,“ vysvětluje Navara.

Příběh tří letadel, která v rámci náročné logistické operace přeletěla na Západ, je příběhem, který je podle Luďka Navary „největším úletem v našich dějinách“. Odehrál se v červnu roku 1950. Letci neměli jinou možnost – byli to bývalí piloti, kteří v době 2. světové války bojovali v RAF ve Velké Británii.

V 80. letech se pak pokusili přes hranice dostat přejezdem elektrických drátů pod vysokým napětím na speciálních sedačkách. V Rakousku se z toho stalo téma číslo jedna tehdejších médiích. Pohled na tyto dráty dnes budí úvahy, co vše byli lidé schopni udělat, aby se dostali ze socialistického „ráje“. Poslední člověk pak na hranicích zemřel v létě 1989. 

173 tisíc emigrantů

Podle historika Jana Rychlíka se počet těch, kteří utekli v letech 1945 – 1987 na Západ – ať emigranti, či exulanti – blíží k číslu 173 tisíc.

Čtěte také

Ve své knize Komunistická propaganda v Československu píše: „Česká a slovenská emigrace byla prezentována jako hrstka nic neznamenajících odrodilců. Kteří zradili svou vlast a zaprodali se americkým imperialistům a západoněmeckým revanšistům. Propaganda zároveň poukazovala na smutný osud běžných emigrantů, jejichž život líčila v temných barvách. Představitelé komunistického státu si byli vědomi, že velká část emigrantů ve skutečnosti hledá na Západě lepší možnosti uplatnění, než jaké jim mohla dát země budující socialismus. Ačkoliv tato emigrace vlastně neměla politický charakter, komunistický režim ji i tak považoval za vrcholně nežádoucí. Protože připravovala stát o pracovní sílu.“  

Nezůstává na některými útěky za hranice ale rozum stát? „Jinou možnost ti lidé neměli. Ale díky tomu můžeme vidět, že lidský důmysl nakonec dokázal přelstít i železnou oponu, která byla střežena tisíci lidmi, velkou technikou,“ odpovídá historik.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.

Spustit audio

Související