Neděle 20. června 1976 byla nejslavnějším dnem československého fotbalu. Statečná parta kolem kapitána Antona Ondruše s grácií zvládla penaltový nervák ve finále EURO s Německem a televizní komentátor Karol Polák volal do mikrofonu: „Sme majstri Európy!“ Hrdina číslo jedna? Antonín Panenka, na jehož mazaný dloubák se nedá zapomenout. „Finále, poslední série penalt, můžeme mít titul… Ta chvíle mě rajcovala,“ vzpomíná v rozhovoru pro iSport.cz.
Bylo mu sedmadvacet, v lize patřil k nepřehlédnutelným, ale za hranicemi Československa ho skoro nikdo neznal. Dokud originálně kopnutou penaltou nerozhodl bitvu o zlato z mistrovství Evropy. „Vážně je to už pětačtyřicet let?“ usmívá se Antonín Panenka. „Nechápu, jak to mohlo tak rychle utéct.“
Cloumá s vámi při výročí nostalgie?
„Nejsem ten typ, který by si neustále prohlížel fotky a utíral si u toho navlhlé oči. Ale pokud na zlaté EURO přijde řeč, což se děje docela často, dokážu si vybavit i nejmenší detaily.“
To se bude hodit, ale s dovolením začneme na startu kvalifikace. Napadlo by vás v říjnu 1974 po porážce 0:3 s Anglií ve Wembley, že z vás budou mistři Evropy?
„Neměli jsme snadnou skupinu: kromě Anglie jsme dostali podobně silné Portugalsko a outsidera z Kypru. To byl příjemný soupeř, na Letné jsem mu dal tři góly.“
Po letech se zapomíná na to, že jste většinu kvalifikace promarodil. Trpěl jste doma u televize?
„Nedalo se nic dělat, zranění ke sportu patří. Měl jsem z tréninku natažené kolenní vazy, chtělo to čas.“
Takhle pragmaticky jste to bral?
„Vazy jsou zrádné. Můžete si myslet, že už vám nic není, jenže pak jednou špatně šlápnete a je zase zle.“
Na čtvrtfinálový dvojzápas se Sovětským svazem jste už byl zpátky – a v Bratislavě jste gólem pomohl k vítězství 2:0, které vám v kombinaci s remízou 2:2 z Kyjeva vyneslo postup.
„Trefil jsem se klasicky z trestňáku, tenkrát jsem jich v nároďáku rozehrával většinu. Před odvetou se mi znovu ozvaly vazy a domluvil jsem se s trenéry, že nebudeme riskovat. Nemělo cenu jít tam třeba na deset minut a pak střídat, tenkrát se mohlo jen dvakrát. Naštěstí mě s přehledem zastoupil Jožko Móder: dal oba naše góly a jeli jsme na EURO.“
Od trofeje vás dělily poslední dva zápasy. V záhřebském semifinále s Nizozemskem vám pršelo štěstí, viďte?
„Poprvé a naposledy v kariéře jsem zažil, že do kabiny před zápasem přišel rozhodčí. Velšan Clive Thomas nám vykládal, ať mu do toho na place nekecáme. Trochu to zavánělo machrovstvím, ale je pravda, že pískal korektně.“
Rozdal tři červené karty, po Jaroslavu Pollákovi šli ven Nizozemci Johan Neeskens a pět minut před koncem prodloužení i Willem van Hanegem.
„Holanďani byli favorit, ale těžce nás podcenili. Měli tenkrát nejlepší tým na světě a mysleli si, že Čechoslováci jsou na EURO omylem a že nás sfouknou ve stylu lážo plážo. Jenže my do toho od začátku šlapali a v devatenácté minutě jsme šli do vedení.“
Zásluhou kapitána Ondruše, jenž si ještě dvacet minut před koncem vstřelil vlastní gól. Bylo vám ho líto?
„Pro celý tým to byla smůla. Dlouho jsme měli náskok, ale přišli jsme o něj. Naštěstí nás v prodloužení zachránil Franta Veselý.“
Dvaatřicetiletý geniální technik ze Slavie přišel až na prodloužení a byl u obou postupových gólů: první připravil Zdeňku Nehodovi, druhý sám vstřelil.
„Franta měl všechno. Moře zkušeností, báječnou rychlost i chladnou hlavu. Ve Slavii hrával daleko líp než v nároďáku, ale tenkrát v Záhřebu přišla jeho životní chvíle.“
Nejen jeho, výtečně fungoval celý tým. Čím to?
„V partě byla skvělá atmosféra, nedělaly se rozdíly mezi Čechy a Slováky. Když jsem ve třiasedmdesátém poprvé přišel do reprezentace, Slováci seděli u jednoho stolu a Češi u druhého. Tono Ondruš tyhle pořádky zrušil, byl to pravý lídr na hřišti i mimo něj.“
A co jeden z nejlepších brankářů svojí generace Ivo Viktor, s nímž jste býval na pokoji?
„Gólmani vždycky patřili k mým nejlepším kamarádům. Možná proto, že jsem s nimi po tréninku zůstával na hřišti a zkoušel si svoje kousky. Penalty, trestňáky a tak. Když jsme u Ivoše, nemůžu nezmínit, že když jeho Dukla půl roku před EURO přijela k nám na Bohemku, kopnul jsem penaltu úplně stejně jako později v Bělehradě. Věděl, co udělám, přesto nezůstal stát, a byl z toho gól.“
Pojďme ke zlatému finále. Pane Panenko, věříte na osud? Věříte, že jste měl někde napsáno, že na vás vyjde rozhodující penalta, kterou se navěky proslavíte? Rozběhnout se, pak se na chvíli zastavit a nártem jemně podebrat míč, který skončí pod břevnem.
„Věděl jsem, že když dojde na penalty, kopnu to právě takhle. Už před Nizozemskem jsem měl vymyšlené, jak bych to udělal. A ve finále mi všechno hrálo do karet.“
Už od rána? Jak jste se cítil?
„Věříte, že úplně normálně? Když jsem ráno vstával, věděl jsem, že mě čeká životní zápas, ale nervy jsem neměl. Byl jsem v pohodě, těšil jsem se. Němci byli znovu favorit, což bylo naše plus.“
Vedli jste 2:0 a mohli jste přidat třetí gól.
„Jasně, Marián Masný nádherně utekl. Jenže kdyby to dal, nebylo by to pro mě na konci tak hezké, jak se to nakonec v reálu stalo.“
Bylo těžké vstřebat ztrátu dvougólového náskoku? Bernd Hölzenbein vyrovnal v 89. minutě, navíc po faulu na brankáře Viktora.
„Němci jsou mašiny, valí až do konce. Už v semifinále vymazali dvougólový náskok Jugoslávie a zvládli to i s námi. Prodloužení se nějak odehrálo a došlo na penalty.“
O vašem ďábelském plánu prý kromě Viktora věděl i trenér Václav Ježek, je to tak?
„Věděli to úplně všichni, já se tím netajil. Ivoš vyhrožoval, že když mi to nevyjde, nepustí mě na pokoj, ale já na to v tu chvíli nemyslel.“
Na co jste myslel?
„Absolutně jsem si nepřipouštěl, že by to nemuselo vyjít. To kouzlo momentu mě přitahovalo. Byl krásný pocit mít všechno ve svých rukách a udělat něco, co ve světě ještě nikdo neviděl. Nadnášela mě euforie, kterou jsem proměnil v životní gól. Byl to výjimečný den, EURO se vyhrává vzácně.“
Občas zmiňujete, že někdy máte pocit, že tahle penalta přehlušila všechno ostatní, co jste kdy ve fotbale udělal. Dráždí vás zužování vašeho díla jen na jednu, byť superslavnou penaltu?
„Když se řekne Panenka, každému hned naskočí dloubák z Bělehradu. Další moje góly nebo důležité přihrávky se nezmiňují. Na druhou stranu mě těší, že moje penalta je i po takové době pořád živá a kdekdo se ji snaží napodobit. To je moc fajn.“
Vzpomenete si, co jste si koupil za mistrovské prémie?
„Myslíte těch šestnáct tisíc od svazu a dvacet od premiéra Štrougala? Už ani nevím, co jsem si za to pořídil, ale o penězích to nebylo. Můžete mít na kontě, kolik chcete, přesto můžete být třeba věčně druhý. Vyhrané EURO je k nezaplacení.“
Není vám líto, že jste po turnaji nemohl svobodně odejít na Západ?
„Mrzí mě to. Podařilo se mi jít ven až ve dvaatřiceti, když už jsem s fotbalem pomalu končil. Jsem rád, že jsem si mohl zahrát za slavný Rapid Vídeň a ještě trochu poznat svět. Ptali se mě, jestli bych nechtěl hrát i za rakouský nároďák, ale to jsem z principu odmítl.“
Myšlenka na emigraci se vám příčila?
„Už před Rapidem byly různé šuškandy, ale nic reálného nebylo. Víte, nejsem zrovna nadaný na jazyky: všechno, co dokážu říct v češtině, bych v cizí řeči asi nikdy nevyjádřil. A pak je tu ještě legendární výrok pana Wericha.“
Který v Americe řekl: „Je to tady moc fajn, ale kuličky jsem tu s nimi nehrál“?
„Vystihl to naprosto přesně. Já si jako kluk cvrnkal kuličky v zemi, s kterou jsem se stal mistrem Evropy.“
