↗

Armin Laschet, ministerský předseda nejlidnatější spolkové země Severní Porýní—Westfálsko, není žádnou charismatickou osobností, nýbrž spíš nenápadným technokratem, který se příliš nepouští do žádných střetů a při kritice či konfliktech prostě počká, až se přeženou, a potom dělá jakoby nic. Foto Dirk Vorderstraße, flickr

Rozhodnutí, na které svět čeká sice s menším napětím než na výsledky loňských amerických voleb, ale přesto vzrušeně, jsou volby do německého Bundestagu letos na podzim, ze kterých vzejde následovník dosavadní kancléřky Angely Merkelové. Že by se mohlo jednat o následovnici, je jen málo pravděpodobné — post by museli obsazovat Zelení a museli by se rozhodnout pro svou spolupředsedkyni Annalenu Baerbockovou.

Angela Merkelová byla předsedkyní své strany CDU (Křesťansko-demokratická unie) dlouhých osmnáct let po roce 2000. Od roku 2005 nepřetržitě zastává pozici předsedkyně spolkové vlády. V nadcházejících volbách však již kandidovat nehodlá.

Rozřešení otázky, kdo ji bude v čele jedné z nejmocnějších zemí Evropy a nejsilnějších globálních ekonomik následovat, jsme nyní po včerejšku o něco blíže. Uskutečnil se totiž sjezd CDU, na kterém byl zvolen nový předseda strany, který se takto automaticky stává i jedním z nejžhavějších kandidátů na pozici budoucího kancléře.

Vítězně ze sobotního digitálního sjezdu vyšel devětapadesátiletý Armin Laschet, dosavadní ministerský předseda nejlidnatější spolkové země Severní Porýní—Westfálsko. V prvním kole volby vypadl Norbert Röttgen, který v druhé vládě Merkelové zastával post ministra životního prostředí, jež nicméně předčasně opustil poté, co neuspěl jako lídr kandidátky ve volbách do zemského parlamentu v téže spolkové zemi.

V poslední době se přeorientoval na zahraniční politiku, od roku 2014 předsedá zahraničnímu výboru Bundestagu. Byl z celkem tří kandidátů vnímán jako ten nejliberálnější, který by se odchýlil od kurzu Merkelové a stranu vedl ještě modernějším směrem.

Na opačnou stranu měl partají v plánu hýbat poražený z druhého, rozhodujícího kola, konzervativní neoliberál Friedrich Merz. Ač nechvalně proslul jak svým angažmá jako šéf německé pobočky kontroverzního investičního fondu Blackrock, létáním soukromým tryskáčem i výrokem, že se jako milionář řadí k vyšší střední třídě, přesto nezanedbatelnou část stranické základny — především západoněmecké muže — svými podnikatelsky vstřícnými a zároveň žitými kulturně konzervativními pozicemi oslovoval. Favorizovali ho především ti, kteří mají za to, že se CDU právě takovýmto hodnotám pod Angelou Merkelovou příliš vzdálila.

Dosavadní politický spojenec kancléřky Armin Laschet naopak reprezentuje ze všeho nejvíc pokračování jejího kurzu, a to jak hodnotově, tak svým politickým stylem. Není žádnou charismatickou osobností, nýbrž spíš nenápadným technokratem, který se příliš nepouští do žádných střetů a při kritice či konfliktech prostě počká, až se přeženou, a potom dělá jakoby nic.

Právě takováto strategie mu přinesla vítězství i nyní, přestože byl z kandidátů nejméně výrazný a za jednoznačného favorita nikdy neplatil. Kupříkladu při řešení koronavirové krize byl jeho tlak na rozvolňování kritizován poměrně četně, po něm ale výhrady bez následků stekly.

Proslýchá se zároveň, že byl zvolen spíše hlasy stranického establishmentu, který má z principu větší setrvačnost a u kterého se radikálnější změna směru vždy pojí i se strachem o vlastní pozice, zatímco řadoví členové by bývali spíše preferovali změnu směru — a to spíše tu reprezentovanou Merzem. Nový předseda Laschet nyní musí oba tábory do podzimních voleb sešikovat do jednoho, vnitřně semknutého bloku.

Jenže na tom pohořela už jeho předchůdkyně, před dvěma lety předsedkyní strany zvolená Annegret Kramp-Karrenbauerová, dřívější předsedkyně sárské zemské vlády a ústřední tajemnice strany. Už ta totiž bitvu o předsednictví vyhrála jako Merkelové schovankyně nad tímtéž Merzem pouze těsně.

O něco později si k pozici na partajní špici přidala spíše nevděčnou roli ministryně obrany ve spolkové vládě, což jí mělo jako doposud regionální političce v Berlíně dodat autoritu. Angela Merkelová ji pak ale podporovala méně, než se očekávalo, politička přezdívaná kvůli svému dlouhému jménu pouze AKK řadila jeden drobný trapas za druhým, politicky odpovídala za několikero nevydařených zemských voleb, a místo vyztužování své autority ve straně ji tak začala ztrácet.

To se nejzřetelněji projevilo tím, že duryňská odnož CDU proti jejímu výslovnému pokynu vstoupila do vlády vzniklé za podpory pravicově-populistické AfD. Po skandálu, který následoval, AKK v únoru 2020 přiznala, že jako předsedkyně prostě pohořela, a jen o něco málo déle než rok potom, co byla předsedkyní zvolena s tím, že bude i příští kandidátkou na kancléřku, oznámila, že na dalším sjezdu z čela strany odstoupí.

Armin Laschet tedy před sebou nemá lehkou úlohu. Jednak nadále jako ministerský předseda zodpovídá za dění ve své spolkové zemi v době, kdy u sousedů aktuální vlna pandemie teprve vrcholí. Dá se očekávat ještě jak další nutný boj za její odeznění, tak s jejími ekonomickými a sociálními následky.

Ale vedle toho se nemůže pouze soustředit na předvolební boj. Díky tradičnímu volebnímu spojenectví CDU se svou bavorskou sesterskou organizací CSU na spolkové úrovni se ještě jako volební lídr musí prosadit ve vyjednávání právě s ní.

K tomu má dobré výchozí podmínky, protože CDU je výrazně větší a má tedy z toho titulu určitou přednost. Jenže předseda CSU, bavorský zemský šéf Markus Söder nejenže si na pozici kancléře brousí zuby též, ale je i v celoněmeckých průzkumech veřejného mínění s odstupem známější a oblíbenější než Laschet.

Ten si nyní může jako zvolený předseda strany v obou kategoriích sice polepšit — zároveň ale jeho stranu na rozdíl od CSU v březnu ještě čekají dvoje volby do zemských parlamentů (v Porýní-Falci a v Bádensku-Würtenbersku), za jejichž výsledek v dobrém i ve zlém ponese politickou odpovědnost. Söder by se každopádně k pozici společného volebního lídra a kandidáta na kancléře zřejmě dostal jen v případě, kdyby Laschet sám konstatoval, že jeho spojenec má skutečně daleko lepší vyhlídky než on, a do lídrovské pozice ho v podstatě instaloval sám.

To by ostatně právě takto potřeboval zaonačit i Söder: nemůže se o postup do Berlína brát příliš okatě, to by mu uškodilo u jeho Bavorů, kteří tradičně hledí zejména na prospěch své spolkové země. A to zejména, pokud by mu to nakonec nevyšlo a on by dál měl zůstat jejich premiérem.

Volební koalice CDU/CSU má každopádně v plánu otázku společného lídra rozhodnout nejpozději po březnových zemských volbách, aby se poté již mohli zcela soustředit na kampaň. Do voleb pak bude už jen půl roku včetně letní okurkové sezony. Pro srovnání — takoví sociální demokraté mají o svém lídrovi jasno již od minulého léta: do voleb je povede ministr financí a vicekancléř Olaf Scholz.

Co se vyhlídek na možné povolební koalice týče, pak volba Armina Lascheta do čela CDU posílila možnost vládnutí CDU/CSU s již delší dobu mimořádně silnými Zelenými. Ta by ostatně zůstala zachována i v případě, že by se lídrem CDU/CSU stal Markus Söder, který v posledních letech prodělal přerod od spíše konzervativního na poměrně moderního politika, který se chápe právě i zelených témat.

I to možná stojí za Laschetovou podporou na sjezdu — CDU/CSU vedené do voleb Friedrichem Merzem by se koaliční partneři hledali daleko obtížněji, zřejmě by v úvahu připadala pouze ekonomicky liberální FDP, u níž ale zdaleka není jisté, že by celkový výsledek na sestavení vlády stačil. Takto zatím vypadá jako početně myslitelná jak koalice CDU/CSU a Zelených, tak v případě horších výsledků trojkoalice s FDP.

Hodně tedy teď bude záležet na tom, jak se nakonec vyprofilují Zelení, tedy zda spíše doprava či doleva, a také jakou pozici zaujme pod novým vedením Die Linke. Právě s nimi totiž o případné trojkoalici uvažují i němečtí sociální demokraté. Zřejmě je to pro ně jediná početně možná a zároveň myslitelná koalice, neboť do další velké koalice s CDU/CSU již vstupovat nehodlají.

Tím, že žádná pátá (!) vláda pod vedením Angely Merkelové už nevznikne, bude letošní německé volební dění napínavé v každém případě. Kromě mocenského boje v CDU/CSU bude zajímavé sledovat, jak si povedou sociální demokraté se svým překvapivě nakonec také spíše středovým kandidátem, kolik hlasů si nakonec uloupnou v evropském kontextu výjimečně silní Zelení i kam se budou politicky orientovat.

S napětím se bude sledovat, zda nakonec vznikne historicky první sociálně-ekologická trojkoalice SPD, Zelených a Die Linke a případně pod vedením které z prvních jmenovaných stran. Samozřejmě se ale také bude s obavami čekat na výsledek AfD, která se do Bundestagu dostane celkem jistě také, a to již podruhé.

V pokračující pandemii je každopádně ještě vše tři čtvrtě roku v pohybu víc, než by bylo touto dobou v jiném volebním roce. Výjimečný stav se do vývoje předvolební situace ještě nepochybně promítne.