Představení účastníků Copy América 2021 - Uruguay

V poslední době jsem zaznamenal, že si experti ČT stále více všímají drobných rekordů jako že Island byl nejmenší zemí v historii MS nebo že se Chorvatsko stalo nejméně lidnatou zemí Evropy, která kdy postoupila do finále. A pak je tady Uruguay.

Nejmenší země zóny CONMEBOL (na kontinentu jsou menší jen Surinam a Guyana, které ale hrají v CONCACAF) s necelými 3,5 miliony obyvatel, která je dvojnásobným mistrem světa ve fotbale z let 1930 a 1950 a 15násobným vítězem Copy América, tedy na kontinentu, kde je třeba ve 100násobně větší Brazílii na fotbal kladen až fanatický důraz. Právě Brazilci, kteří Uruguaycům nikdy neodpustili Maracanazo, a Argentinci, kteří se těžko smiřují s faktem, že je v jejich národním sportu vesele předčil jejich asi 15krát menší soused, se s tímto faktem smiřují velice těžko.
K trenéru uruguayskému národnímu týmu mám obrovský respekt a tento člověk si zaslouží opravdový obdiv. Tento inspirativní člověk je například zatím posledním trenérem, který obdržel nejprestižnější ocenění FIFA, které lze ve fotbale získat - Řád za zásluhy (Order of Merit). Momentálně také drží rekord v počtu odkoučovaných zápasů za jeden národní tým. Momentálně je to 181 zápasů, ke kterým na Copě minimálně další 4 přidá (a s největší pravděpodobností jich bude ještě minimálně o jeden víc). Pro zajímavost na druhém místě je Němec Sepp Herberger se 167 zápasy, což už je docela rozdíl.

Proč však nejprestižnější ocenění, které lze ve fotbale získat, obdržel právě tento 74letý bývalý učitel? Ten důvod se jmenuje "Proceso de Institucionalización de Selecciones y la Formación de sus Futbolistas", zkráceně "Proceso". Uruguay totiž od 90. let do Tabárezova nástupu v roce 2006 neprožívala nejlepší období. Tradiční kontinentální hegemon v této době zaznamenal jen 3 medaile ze 7 pokusů (od každé jedna). Právě díky procesu institucionalizace uruguayského fotbalu však dnes spousta Uruguayců hraje v těch nejlepších ligách a každý rok chrlí další a další talenty. Tento proces zahrnuje koncepční práci s mládeží v reprezentačních výběrech už od U15, kde hráči hrají systematicky ve formaci 4-3-3 a zároveň je kladen důraz na individuální růst každého hráče, a to včetně osobnostního. Myslím si, že takto nastavený systém by mohla závidět nejedna evropská země včetně naší vlasti. Ostatně o úspěšnosti tohoto programu hovoří jasně to, že od roku 2007 Uruguay na mládežnickém jihoamerickém turnaji neskončila nikdy hůř než třetí (konkrétně 1 vítězství, 1 stříbro a 5 bronzů)! Od slavného 4. místa na MS 2010 a vítězství na Copě o rok později však větší seniorské týmové úspěchy zatím nepřicházejí. Změní se to letos?


Hráč, bez kterého si většina fanoušků Uruguay nedokáže představit a který je také důvodem, proč jinak nesmírně sympatickému mužstvu mnozí úspěch nepřejí. Já osobně jsem byl vždy spíš fanouškem Edinsona Cavaniho, objektivně však nelze jinak než Suáreze hodnotit jako o něco lepšího fotbalistu. Nenadarmo svými výkony a góly letos dotáhl Atlético Madrid k titulu ve španělské lize, což spoustě antifanoušků Barcelony muselo udělat škodolibou radost.

Přínos Luíse Suáreze pro tým je jasný. V národním dresu totiž působí jako zakončovatel a tvůrce akcí v jednom. S postupujícím věkem sice už není schopen operovat na obrovském prostoru jako kdysi, kdy společně s Cavanim podporu dalších spoluhráčů prakticky ani nepotřebovali, stále si však drží velmi vysoký standard. V kvalifikačním cyklu už se trenér Tabárez pokouší duo stárnoucích útočníků rozdělit a Cavaniho nahradit mladším a výkonnějším snajprem, žádný z nich však zatím nepřesvědčil tolik jako zarputilý útočník Manchesteru United. Nedivil bych se tedy, kdyby legendární dvojice ještě (možná naposledy) předvedla, proč je uruguayští fanoušci tolik milují. Případný úspěch bych Tabárezově partě ze srdce přál.


Nejlepší fotbalová léta má vynikající stoper už za sebou, přesto si stále udržuje reprezentační formu v dresu italského Cagliari. Pro jeho nasazení na úkor mladšího Araúja hovoří spousta faktorů. Tím nejdůležitějším jsou však nesporné vůdcovské schopnosti. Pod Godínovou taktovkou uruguayská defenziva dostává minimum gólů. Dalším faktorem je sehranost s mladším Josém Giménezem, kdy spolu 6 let hráli jak v klubu, tak v reprezentaci. Jeden od druhého tak už dlouho vědí, co očekávat. Takovou výhodu nedostane každý reprezentační trenér. Pro Godína zároveň hovoří také reprezentační zkušenosti. Na kontě má už krásných 141 zápasů, k nimž na Copě přidá určitě další. Rekord Badera Al-Mutawy a Ahmeda Hassana pravděpodobně atakovat nebude, přesto si reprezentační kariéra Diega Godína zaslouží jednoznačný respekt. Podaří se kapitánovi dotáhnout svůj tým k 16. triumfu na turnaji?


V týmu Uruguaye je opravdu do této kapitoly z koho vybírat. Soupiska totiž obsahuje mnohé mladé vycházející hvězdy jako Federico Valverde, Ronald Araújo, Rodrigo Bentancur, Brian Rodríguez nebo kometa domácí ligy Facundo Torres. Já jsem si však vybral pro mnohé trochu překvapivě levého obránce momentálně nejsilnějšího týmu jihoamerického kontinentu, tedy Palmeiras, Matíase Viñu. A hned vám povím proč. Valverde ani Bentancur zatím rozhodně nepředvádí v reprezentaci výkony, jaké by od hráčů Realu Madrid a Juventusu domácí fanoušci čekali, Araújo bude na svou šanci zatím čekat na lavičce, a než Rodríguez a Torres je Viña pro Uruguay zkrátka důležitější.

Pozice levého krajního obránce totiž v Uruguayi znamená neustálou podporu útoku a zásobování už stárnoucího legendárního tandemu Cavani - Suárez přesnými centry, které tito stále schopní útočníci budou uklízet do brány. Uruguay se nějakou zdlouhavou kombinací ve středu pole pod Tabárezem nikdy neobtěžovala, ačkoliv má pro ni konečně typologicky vhodné hráče. Viña by tak mohl dát vzpomenout na nejlepší léta skvělého Maxiho Pereiry, který tento servis zajišťoval z pravého kraje obrany. Prostoru pro ofenzivu bude mít dost i proto, že pravý kraj obrany obsadí zkušený Martín Cáceres, který bude naopak zajišťovat defenzivu. Viña prožil opravdu skvělou sezónu a začaly se o něj zajímat kluby z MLS. To by však byl z Palmeiras jednoznačný krok do ústraní. Pokud bude předvádět svůj vysoký standard, brzy se na něj pravděpodobně budou moci těšit fanoušci některého z evropských klubů.




Paradoxně ačkoliv ve výše zmíněném "Procesu" hrají všechny reprezentace v systému 4-3-3, z důvodu absence kvalitnějších křídel, a naopak dvojici excelentních útočníků, byl nucen Tabárez formaci seniorského výběru modifikovat na 4-4-2. Talent mladíků Facunda Torrese, Briana Rodrígueze a Briana Ocampa však dává možnost se k osvědčenému systému vrátit. Mrzet naopak bude absence mladého superstřelce z MLS, Diega Rossiho, který z pozice levého křídla střílí v průměru jeden gól za dva zápasy a momentálně si na něj myslí Tottenham a Everton. Ten je navíc po matce arménského původu a pokud bude nadále Tabárez tohoto hráče přehlížet, mohla by kavkazská země přijít doslova k superposile. Je ale možné, že právě kvůli koketování s arménským svazem nemá charismatický stařík k Rossimu kladný vztah.

V bráně se po dlouhém zranění opět představí argentinský rodák, který je ale odchovancem Montevidea, kde od dětství žil, Fernando Muslera. Už 34letý gólman stále poskytuje národnímu týmu spolehlivé služby, které nezvládl odvést věčný náhradník Martín Campaña. Po opravdu dlouhé době pak nebude třetím gólmanem Martín Silva, nýbrž mladší Sergio Rochet z uruguayského Nacionalu.

Obranná řada se už dlouhá léta točí kolem dvou jmen. Těmi jsou kapitán Diego Godín a pro mnohé překvapivě Martín Cáceres, který ovšem dlouhá léta spolehlivě plní roli univerzála, který předvede spolehlivý výkon na kterémkoli postu, kam ho trenér postaví. Letošní Copu by měl odehrát na pravém kraji obrany, kde bude zajišťovat obranu při ofenzivních výletech Matíase Viñi. V případě sázky na ofenzivnější hru pak Cácerese nahradí primárně halfbek Giovanni González. Do stoperské dvojice ke Godínovi se postaví jeho dlouholetý parťák José Giménez.

Uruguayský výběr dlouhá léta těžil z práce dvou čistě defenzivních záložníků, ať už to byl Diego Pérez, Walter Gargano nebo Egídio Arévalo Ríos, kterého na hřišti soupeře doslova ničil (ostatně už svou vizáží spíš působil spíš jako člen stereotypního latinskoamerického gangu z amerických seriálů než jako fotbalista). Nyní naopak Uruguayi válečník ve středu pole, který dokáže svůj tým strhnout k lepšímu výkonu, chybí. Trenér Tabárez tak nebude mít vůbec lehkou volbu, koho do středu pole postavit. Osobně si myslím, že ukáže na Lucase Torreiru a Federica Valverdeho. Rodrigo Bentancur totiž v reprezentaci podává tradičně nevýrazné výkony a využít opět spíše defenzivní duo Torreira - Nández je zbytečné mrhání potenciálem. Matías Vecino zase letos neměl adekvátní zápasové vytížení. Teoreticky se však ještě nabízí změna rozestavení na 4-2-3-1, kde by roli ofenzivního záložníka plnil reprezentační tvůrce hry Giorgian De Arrascaeta. Ten však pravděpodobně nastoupí spíš na levém kraji zálohy, odkud se bude snažit tvořit hru.

Na pravém kraji se pak představí pravděpodobně mladý Brian Rodríguez. Vychytralý taktik Tabárez však občas nasazuje na pravý kraj zálohy Nahitana Nándeze, díky kterému rozestavení v průběhu zápasu přechází ze 4-4-2 na netradiční diamant.

Jedničkou v útoku pak bude legendární Suárez, koho však k němu Tabárez postaví, není zcela jisté. K dispozici má totiž hned trojici kvalitních útočníků, a to ještě nechal doma mladou kometu Darwina Núñeze. Po dvou bezgólových zápasech bude mít nejslabší pozici z útočníků asi Jonathan Rodríguez. Naopak pokud bude Edinson Cavani 100% fit, pravděpodobně vsadí trenér na oživení staré fungující spolupráce mezi oběma veterány. Dobrou startovní pozici bude mít také útočník Valencie Maxi Gómez, u kterého mi však, nemůžu si pomoct, chybí ta pracovní morálka, se kterou vždy v útoku slavila Uruguay úspěch. Pro mnohé paradoxně tak v útoku bude největší slabina Uruguaye, vždyť z posledních tří zápasů se nedokázala Uruguay prosadit ani jednou (ačkoliv do jisté míry za to může dost přecitlivělé posuzování ofsajdů kvůli VAR a v jednom případě pak zcela chybné rozhodnutí VAR).