Teritorium asociativního neklidu

Součástí celoročního výstavního cyklu Ó a ach, krása, ruina a strach, který probíhá v PLATO Ostrava, je aktuálně výstava Klasikon Richarda Nikla a Jiřího Mahy. Martin Drábek zasazuje tento projekt do specifické situace a způsobu prezentace uměleckých projektů v této ostravské instituci. Samotnou instalaci přirovnává k „záhybu jednoho velkého elastického organismu“.

Teritorium asociativního neklidu

Psát pouze o projektu Richarda Nikla a Jiřího Mahy v PLATO by byla chyba. Klasikon totiž není vzhledem ke specifičnosti tohoto ostravského kulturního prostoru samostatná výstava. Prakticky od počátku své existence je PLATO v procesu proměny a prostorového provizoria, což je diskomfort, který není v dlouhodobém horizontu udržitelný. Jak ale ukazuje letošní celoroční výstavní cyklus Ó a ach, krása, ruina a strach, nestabilita se tady stala teritoriem, které je možno smysluplně zabydlet. Průhledná kostka bývalého hobbymarketu byla sice v minulém roce funkčně rozčleněna (šatna, knihovna, kino), zbylá plocha ale zůstala zcela bez hierarchie. Hranice mezi výstavami tak není nijak striktně dána, a i ve chvíli, kdy jednotlivé projekty lokalizujete, fungují spíše jako záhyby jednoho velkého elastického organismu. Jsou zónou, kde vzájemně se prostupující instalace koexistují, sledují nevyhnutelné umírání těch, kterým čas nadešel, urputně definují komplexní významové pole, kterého jsou fragmentem. Je to svět, kde sousedství znamená komunikaci, svádění a asociativní neklid.

Klasikon je tvořen nízkým „vítězným obloukem“ a následující alejí symetricky se zvětšujících historických truhel coby muzejních exponátů, které jsou umístěny na geometrické podstavce. Každá má pak na sobě kovovými trubkami připevněnu abstraktní organickou matrici. Ty jsou vyrobeny ze dřeva a svým dokonale hladkým minimalistickým opracováním a vertikálním směřováním tvoří formální a významový kontrapunkt. Oblouk je na vstupní straně opatřen obrazy s nápisy „Vážení, přišli jsme vás urazit a vůbec vás nechceme pobavit“ a „Stalo se stalo nestalo“. Na opačné straně oblouku pak vidíme intervenci Jiřího Mahy, realizovanou skrze texty natolik zmenšené, že je není možno přečíst. Jsou nicméně k dispozici také samostatně, jako produkt vydavatelství Octopus Press, jež v Plato vzniklo právě v rámci letošního projektu, aby ho rozšířilo o texty, přednášky, diskuse a další formy komunikace.

„Nepřístupnost Niklových děl plyne z použité estetiky a materiálu, a to i přesto, že jsou přímo inspirovány věcmi z našeho každodenního života,“ uvádí Anna Remešová v autorově medailonu na serveru Artlist. „Nikl tak ve své práci neustále demonstruje, jak může být zdánlivá bezobsažnost ve skutečnosti nabitá asociacemi (…),“ dodává v portfoliu časopisu Art+Antiques Michal Novotný. Niklovy práce jsem před vstupem do ostravské městské galerie viděl pouze na reprodukcích. Byl jsem si absolutně jistý, že mě nečeká vůbec nic snadného. Ale mýlil jsem se.

Niklova a Mahova výstava je součástí celoročního projektu, který reflektuje život instituce mezi momentálním provizoriem a pomalu se rodící stabilitou, kterou by měla poskytnout probíhající konverze bývalých městských jatek. Projekt je v čase rozfázován do pěti obrazů, z nichž se momentálně v prostoru galerie prolínají části prvního, nazvaného Proměny, kam patří také Klasikon, a druhého, nazvaného Čas oplakávání. Jde o model, který je přes zdánlivou složitost vlastně mimořádně efektivním a autentickým nástrojem. Je to metoda, která instituci umožňuje propojovat maximální možný shluk perspektiv, významových rovin a zároveň nepřestávat dekonstruovat svoji momentální roli. Niklova a Mahova instalace zde má díky poměrně jednoduchému formálnímu schématu, které ji člení horizontálně na dvě vrstvy, iniciační roli. Spodní vrstva muzejních artefaktů funguje jako generátor narativů historické paměti a archetypálních schémat ruin. Jejím propojením s industriálně opracovanými organickými novotvary jsou pak tyto obrazy konfrontovány se schématem možností jejich napojení na současný fyzický a sociální prostor.

Navzdory výše deklarované nepřístupnosti a formální odtažitosti poskytuje Klasikon možnosti až překvapivě nekomplikované komunikace. Vlastně už si ani nepamatuji, kdy jsem něco podobného zažil. Kdy jsem se ani na okamžik nezastavil před vztahem formy a obsahu, kdy jsem nemusel investovat energii na to dekódovat pravidla. Stál jsem před alejí Niklových objektů a prostě jenom přijímal produkci obrazů, asociací a významů. Produkci, v níž se bez hierarchie prolínají schémata prostorového uspořádání monumentálních sakrálních artefaktů, nespočetněkrát modifikované modely historického vyprávění, kontexty uchovávání, setkávání a infiltrace. Klasikon v PLATO zkrátka dělá přesně to, co má. Je prologem k tématu, je strukturou s prosakujícím ohraničením, je klasicky obecným i neohrabaně individuálním. Je to objekt, který je zde díky sousedství s tematicky příbuznými instalacemi nastavený být především participujícím a který vytržený z celku sám o sobě přichází o část potenciální významové dynamiky. Dokládá to mimo jiné fakt, že život ve vychýleném stavu plném nestability a neustálé transformace této ostravské instituci neobvykle svědčí.

Richard Nikl a Jiří Maha / Klasikon / kurátorka: Edith Jeřábková / PLATO / Ostrava / 5. 5. – 27. 6. 2021

Foto: Martin Polák, PLATO