Koncem května opustili Českou republiku v rámci dohody o paritě v počtech zaměstnanců zastupitelských úřadů České republiky v Rusku a Ruska v České republice poslední pracovníci ruského velvyslanectví. K dohodě došlo poté, co bylo vyhoštěno osmnáct pracovníků ruského velvyslanectví v ČR, označených českými tajnými službami za důstojníky ruských tajných služeb, společnost Rosatom byla vyřazena z tendru na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany a Ruská federace vyhostila dvacet zaměstnanců české ambasády v Moskvě a zařadila Českou republiku na seznam nepřátelských zemí (jedinou další zemí tohoto seznamu jsou Spojené státy americké). To vše se stalo v návaznosti na zjištění, že vražedné výbuchy muničních skladů ve Vrběticích na Zlínsku v roce 2014 – jejichž cílem měl s největší pravděpodobností být bulharský podnikatel Emilian Gebrev, dovážející obranný materiál na Ukrajinu – provedli dva agenti ruské zpravodajské služby GRU. S Českou republikou vyjádřily solidaritu země EU a NATO a nabídly pomoc zastupitelským úřadům, postiženým snížením personálu. Estonsko, Litva, Lotyšsko a Rumunsko se s námi solidarizovali vypovězením ruských diplomatů ze svého území. Nebýt toho, že k reakci premiéra a ministra vnitra došlo neorganizovaně, až v důsledku vyzrazení věci v médiích, reakce spojenců by patrně bývala byla razantnější.



Od 1. června je počet pracovníků na ruském velvyslanectví v Praze snížen ze sto dvanácti na sedm diplomatů a dvacet pět administrativních a technických zaměstnanců. Po nesrovnatelně méně rozsáhlých vyhoštěních, následujících po pokusu o vraždu Sergeje Skripala ve Velké Británii v roce 2018 (ze kterého byla obviněna stejná dvojice agentů) a hrozbě českým politikům ricinem v roce 2020, je to důležitý krok k narovnání poměrů – Rusko mělo v České republice nepoměrně vyšší počet pracovníků než naši spojenci, což byl pozůstatek někdejší provázanosti komunistických zemí, a vedle Německa a Rakouska to z ČR činilo jednu z ruských vstupních bran do schengenského prostoru volného pohybu osob.

„Na Český dům v Moskvě dopadla ruská pomsta“ – „Vyhošťování má další dohru“ – „O Český dům v Moskvě se bojím“ – „Pře s Kremlem potápí Český dům v Moskvě“. Tak zněly titulky článků referujících o jednom z možných dopadů diplomatické roztržky. V tomto případě na nás z čistě praktického hlediska dopadne parita krátkodobě vskutku negativněji než na Rusko, kvůli rozdílnému počtu místních pracovních sil: těch mají obě strany nově zaměstnávat pouze devatenáct. A zatímco do letošního dubna jich Rusové v ČR zaměstnávali osmnáct (vedle třiceti čtyř diplomatů a sedmdesáti sedm administrativně technických pracovníků), české úřady v Rusku jich najímaly sto dvacet (vedle deseti diplomatů a dvaceti osmi administrativně technických pracovníků). Pracovali na velvyslanectví, v Českém centru Moskva, především však právě v Českém domě v Moskvě. Jeho chod, beztak již poznamenaný kontextem koronavirové epidemie, je v tuto chvíli ochromen: dům byl nucen uzavřít restaurační a hotelové zařízení (bytový a kancelářský komplex je nadále v provozu).

Rada hlavního města Prahy v dubnu vyzvala vládu, aby s Ruskem začala jednat o snížení parkovacích míst, vyhrazených ruskému velvyslanectví v Praze (opět ve smyslu parity s počtem parkovacích míst české ambasády v Moskvě). A především také o tom, aby byla Pražanům zpřístupněna část Stromovky o rozloze cca půl hektaru, která byla zabraná v roce 1968 při invazi vojsk Varšavské smlouvy a která od té doby, navzdory odchodu okupačních vojsk v letech 1990–1991, zůstala v užívání ruského velvyslanectví (pozemek v roce 1972 tehdejší komunistické Československo dalo SSSR k trvalému bezplatnému užívání, v daném lesoparku, který patří českému Ministerstvu zahraničí, ale je znepřístupněn vysokým plotem, stojí dnes pět bytových jednotek v ruském vlastnictví). V reakci na to ruské Ministerstvo zahraničí pohrozilo možným vyvlastněním Českého domu v Moskvě (pozemek, na kterém Český dům stojí, je ruský, budova patří České republice).

Jelikož jsem v minulosti poměrně dlouho pracoval v Českém centru Paříž (viz Bubínek Bohemia realita), první, co mě při četbě zpráv o Českém domě v Moskvě napadlo, byla otázka, co bude s Českými centry. Vždyť jejich síť byla v posledních asi patnácti letech z více než poloviny financovaná právě z výnosů Českého domu v Moskvě…

Na internetových stránkách Českého domu lze o tomto komplexu o přibližné rozloze 14 000 m2 najít následující základní informace: „Vedle obecné reprezentace a popularizace České republiky v návaznosti na aktivity Velvyslanectví České republiky v Ruské federaci, kterého je formálně nedílnou součástí, je Český dům v Moskvě především výjimečným zázemím pro dlouhodobě působící zástupce českých firem v Ruské federaci i pro individuální české cestovatele. ČDM je největším areálem ve vlastnictví České republiky v zahraničí, disponuje 122 kancelářemi, 131 byty a 87 hotelovými pokoji. K dispozici jsou dále konferenční místnosti, salonky, business centrum, autodoprava, restaurace, pivnice, bar, tělocvična, venkovní hřiště, posilovna, sauna a další. Český dům Moskva se nachází přímo v centru Moskvy, přibližně 2,5 km od Rudého náměstí a Kremlu. V současné době je v ČDM akreditováno značné množství zástupců českých firem. Business centrum ČDM nabízí vyhledávání kontaktů na potenciální ruské obchodní partnery, informuje o výstavách a veletrzích konaných v Ruské federaci i v České republice, spolupodílí se na organizaci seminářů, firemních prezentací a obchodních jednání, zprostředkovává tlumočnické a překladatelské služby. Business centrum koordinuje svou činnost s Velvyslanectvím ČR v RF, se specializovanými vládními agenturami CzechTrade, CzechInvest a CzechTourism, které mají rovněž svá zastoupení v objektu ČDM. Dále spolupracuje s Hospodářskou komorou ČR a Komorou pro hospodářské styky se SNS.“ V současném kontextu snad nebude od věci si o něm připomenout ještě trochu víc.

Stavba Českého domu v Moskvě byla dokončena v roce 1986. Od počátku měl sloužit jako zázemí pro české exportéry. Po rozdělení Československa přešel do majetku České republiky (na rozdíl od Obchodně technického střediska Čertanovo, které zůstalo česko-slovenské do roku 2007, kdy bylo prodáno). Poté, co vláda v říjnu 2000 přijala usnesení, podle kterého měly zastupitelské úřady v zahraničí přestat vykonávat takzvané vedlejší hospodářství, Ministerstvo zahraničí pod vedením Jana Kavana uzavřelo smlouvu o pronájmu Českého domu s firmou Hotel Český dům, kterou založili tehdejší správci objektu. Společnost mohla využívat jistých výhod: například používat účet velvyslanectví či odebírat zboží bez cla a daně. V roce 2002 média upozornila na pro stát nevýhodné podmínky, za jakých Ministerstvo zahraničí Český dům pronajalo. Věc vyústila v objednávku vraždy novinářky Sabiny Slonkové, za kterou byl ke dvanácti letům vězení odsouzen Karel Srba, generální sekretář Ministerstva zahraničí a spolupracovník vojenské rozvědky (ve vězení strávil osm let, do roku 2010). V roce 2004 ve spojení s aférou pronájmu Českého domu v Moskvě státní žalobce obvinil Karla Srbu i další dva bývalé zaměstnance Ministerstva zahraničí – bývalého šéfa akciové společnosti Hotel Český dům Stanislava Breie, rovněž bývalého příslušníka vojenské rozvědky, a hlavního účetního moskevské komplexu Miroslava Karla – ze zneužívání informací v obchodním styku a z porušování povinnosti při správě cizího majetku se škodou přes 26 milionů korun. Pražský městský soud je dvakrát nepravomocně osvobodil, odvolací senát případ opakovaně vrátil k projednání. Případ před dosažením konečného verdiktu ukončila amnestie prezidenta Václava Klause z ledna 2013.

V roce 2014 Radek Schovánek připomněl, že „Karel Srba před rokem 1989 pracoval pro komunistickou Zpravodajskou správu generálního štábu Československé lidové armády, která fungovala podle vzoru sovětské rozvědky GRU a byla ji prakticky podřízena. Formálně nespadala pod StB a pod resort komunistického ministerstva vnitra, ale její agenti se mimo jiné podíleli na persekuci významných představitelů českého exilu, například Jiřího Pelikána a Pavla Tigrida. Jako agent vojenské rozvědky pod krycím jménem Salima působil i po roce 2000.“ V návaznosti na rozkrádání peněz v Moskvě a objednávky vraždy novinářky Sabiny Slonkové bylo v roce 2004 propuštěno na čtyři sta zpravodajců vojenské rozvědky, kteří pro armádu pracovali již před rokem 1989. Vzhledem k tomu, že Český dům v Moskvě byl místem schůzek českých podnikatelů a státních úředníků s ruskými protějšky, je nepochybné, že komplex sloužil také jako strategický objekt pro tajné služby, byť se lze pouze dohadovat o intenzitě a různých obdobích jeho využívání k jejich účelům.

Po vypuknutí aféry byla v roce 2002 správa Českého domu svěřena Českým centrům, příspěvkové organizaci Ministerstva zahraničí. Věc domlouval tehdejší generální ředitel Českých center Milan Sedláček, který byl předtím, v letech 1997–2001, tedy v době, kdy byl Český dům pronajímán, ředitelem Českého centra v Moskvě. Z výročních zpráv Českých center vyplývá, že po převzetí nemovitosti ji Česká centra v roce 2003 nechala za necelých 60 milionů korun opravit a že na její údržbu vynakládala každoročně přes 30 procent svého celkového rozpočtu, ve výši až 100 milionů korun. Výnosy Českého domu tyto náklady však převyšovaly někdy skoro dvojnásobně: po odečtení nákladů spojeným s Českým domem představovaly cca 30 milionů čistého zisku reinvestovaného do chodu celé sítě. Stálý zdroj finančního zabezpečení představoval i v době ekonomické krize roku 2008 a po ní, kdy dotace, kterou Česká centra od svého zřizovatele dostávají, začala soustavně klesat: v letech 2009–2014 se propadla ze 120 milionů korun (36 procent rozpočtu Českých center) na 42 milionů (15 procent celkového rozpočtu).

Situace se začala měnit v důsledku ekonomické recese, do které se v té době Ruská federace dostala kvůli poklesu ceny ropy a mezinárodních sankcí reagujících na anexi Krymu a ruskou podporu separatistům ve válce na východě Ukrajiny. Trend se tehdy postupně obrátil: výdělky Českého domu v Moskvě, které v roce 2014 pokrývaly 73 procent rozpočtu Českých center, do roku 2019 klesly o necelých třicet procent, zatímco dotace Ministerstva zahraničí o 25 procent opět stoupla (pro srovnání: v době, kdy Česká centra dostala Český dům do správy, odpovídala cca 49 procentům celkového rozpočtu sítě, v roce 2019 se z patnácti dostala zpět na 40 procent). Jak se na situaci podepsala současná epidemie nelze v tuto chvíli přesně říct, protože Česká centra ještě nezveřejnila ekonomická data za rok 2020. Podle serveru Lidovky.cz měl v loni být příspěvek Českého domu do rozpočtu sítě již jen třetinový – lze se domnívat, že byl ve skutečnosti, po odečtení nákladů na jeho provoz a údržbu, ještě nižší. Stávající generální ředitel Českých center Ondřej Černý k tomu uvedl: „Činnost center v žádném případě ohrožena není. Časy, kdy byl jejich rozpočet závislý na zisku Českého domu Moskva, jsou dávno pryč.“ I tak bude pro Česká centra vzniklý schodek ne zcela zanedbatelný, jejich ostatní, skromnější zdroje výnosů ho nebudou moct dohnat a bude muset být nahrazen ze státního rozpočtu – což samozřejmě nemyslím jako přítěž, jen na to upozorňuji jako na nutnost.

Nový ministr zahraničí Jakub Kulhánek nevyloučil (ale ani nepotvrdil) možný prodej domu. Ztrátou zázemí, které Český dům v Rusku poskytoval, patrně vznikne větší škoda české podnikatelské komunitě v Moskvě i některým jejich ruským partnerům. Nové prostory pro své působení by kromě Českého centra musely v Moskvě hledat také místní pobočky CzechTrade a CzechInvest, spadající pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, a CzechTourismu, spadající pod Ministerstvo pro místní rozvoj. Podstatná zde však je, vedle hledisek národní bezpečnosti a státní suverenity, otázka principu a koherence. Do jaké míry jsou ruské firmy uzavírající obchody s českými protějšky v Českém domě propojené s ruskou státní mocí, je pro mě těžké určovat. Nicméně lze mít za to, že je jenom dobře, bude-li činnost hlavního nástroje kulturní diplomacie České republiky, kterým Česká centra jsou, napříště nezávislá na obchodu s firmami autokratického státu.

Důvěryhodnost kulturní diplomacie, směřující k dlouhodobé vzájemnosti kulturních výměn, důvěryhodnost veřejné diplomacie obecně – ale i důvěryhodnost mezinárodních obchodních styků – a jejich aktérů je závislá také na stabilitě a důvěryhodnosti vnitropolitické situace. Je správné, že Česká republika zareagovala na Vrbětickou kauzu rázně a koherentně. Méně důvěryhodné je, že se tak stalo za vlády premiéra autokrata ovládajícího velkou část českých médií, okrádajícího své spojence i vlastní zem a drženého u moci pravicovými i komunistickými extremisty či prezidentem – ruským (a čínským) trojským koněm.

Při zběžné rešerši k danému tématu jsem mimo jiné narazil na propagační spot, který Český dům v Moskvě v říjnu 2019 zveřejnil na svém kanále na YouTube. Hlavní postavou videa je český podnikatel. „Říkali mi, že Moskva dokáže být hodně tvrdá,“ říká v něm za tónů jakéhosi zasněného klavírního valčíku. „Prý tady nečekají nikoho s otevřenou náručí. Možná měli pravdu. Ale zapomněli mi říct, že přímo v jejím srdci najdu kus domova a kvalitní, přímo z Česka dovezenou Plzeň. Někdy mám pocit, že jsem pár obchodů uzavřel hlavně kvůli české kuchyni a českému pivu. Většinou skoro zapomenu, že jsem v cizině, a potom mě překvapí, jak tvrdě se tady trénuje.“ (Řečeno při záběru na fitness centrum Českého domu.) „Naštěstí leccos vydržím. A potom večer, když všichni společně sedíme venku u večeře, tak mi to najednou doklapne. Doma jsi přece všude tam, kde si domov vytvoříš…“ Ano: záleží jen na nás, nejen kde, ale především jaký domov si vytvoříme.