Obrovská bezmoc. Takový pocit se ho zmocnil, když se nedávno dozvěděl o smrti Marka Trončinského (32 let). Další smutný konec mladého člověka, který nemusel přijít. „Kdyby se s hráči v tomhle ohledu pracovalo, byli by líp připravení na úskalí, jež je můžou potkat,“ říká bývalý reprezentační obránce Jan Platil. Ví, jak podpůrný systém funguje za mořem, usiluje o to, aby i zdejší hokejová komunita uměla takovým případům zabránit. Zatím neochránila nikoho.
Přibývá případů, kdy se sportovci ocitnou ve finanční nouzi, jsou závislí na alkoholu či omamných látkách, někdy si pod tlakem kupících se problémů i sáhnou na život. Jan Platil po smrti Marka Trončinského, který měl během kariéry problém s dluhy a závislostmi, rozeslal extraligovým klubům dopis, v němž je vyzval ke spolupráci. „Není vůbec těžké do toho spadnout. Hráči se na to musí připravit, je potřeba jim ukázat cestu, jak nepodlehnout,“ říká v rozhovoru pro Sport.
Jak takovým případům předcházet se probíralo, už když před třemi lety odešel bývalý brankář Adam Svoboda. Nic se však nepohnulo, hráči sami o problémech nechtějí mluvit. Co se s tím dá dělat? Jde to vůbec?
„Hráči žijí v bublině svého sportu, jsou populární, často velmi dobře zabezpečení. Svět jim leží u nohou, myslí si, že sláva a blahobyt nikdy neskončí. Jenže do toho přicházejí věci jako hazard, drogy, alkohol, finanční negramotnost. Kdybychom měli zavedenou sportovní psychologii a s hráči se v tomhle ohledu pracovalo, byli by líp připravení na úskalí, která je můžou potkat. Nemuseli by možná řešit situace, kdy krachují, jsou závislí na drogách, prášcích na spaní, prohrávají velké částky v kasinu. Odvádí je to od výkonu, končí bez peněz, bez domova a v nejhorších případech dokonce sebevraždou. I proto, že my selháváme a neděláme nic, aby se tomu předcházelo.“
Měl jste sám podobnou zkušenost?
„Taky jsem nebyl svatý. Zažil jsem to, soudím i podle sebe. Během zranění jsem si vypěstoval návyk na prášky proti bolesti. Když jsem hrál v Chabarovsku, přelety a časové posuny byly tak náročné, že jsem se stal závislým na prášcích na spaní. Do toho přišel stres, začal jsem to míchat s alkoholem. Taky jsem byl v průseru, díky přítelkyni jsem se z toho dostal. Dala mi správný směr, možná proto jsem nedopadl jako někteří ostatní.“
Vyskytují se tyhle nebezpečné záležitosti mezi hokejisty víc, než jsme ochotni připustit?
„Je to opravdu vážné. A ten problém je čím dál větší. Dřív spolu hráči chodili na pivo. Teď vydělávají víc peněz, jsou v tom i drogy. Kokain, pervitin. Dřív se hrály karty, dneska máte kasino na každém rohu. Ti kluci jsou tomu vystaveni, není vůbec těžké do toho spadnout. Musí se o tom s nimi mluvit, připravovat je na to a ukazovat cestu, jak nepodlehnout. Takže je potřeba to celorepublikově zaštítit, vytvořit nějakou asociaci na podporu sportovní psychologie, která obsáhne hokej i další sporty. Děti by se měly vzdělávat od rané puberty, kdy začnou mít telecí nápady a začnou vnímat tyhle zhoubné vnější vlivy, které je svádějí k různým pokušením.“
Profesionální hokejisté však nejsou zaměstnanci klubů, takže ty jejich problémy nepálí. Svaz podporuje z Nadačního fondu Ivana Hlinky bývalé hráče v nouzi, což je chvályhodné, ale v tomhle případě hází zodpovědnost na kluby. Kdo by se toho měl zhostit?
„Už když se před třemi lety oběsil Adam Svoboda, kontaktoval jsem prezidenta svazu pana Krále s tím, že když v podstatě zodpovídá za český hokej, je tohle téma, které by si měl vzít na starost. Řekl mi, že takové věci si mají kluby řešit interně a že svaz s tím nemá nic společného. Na to jsem mu odpověděl, že většina sportovců, kteří mají problémy, jsou bývalí reprezentanti a svaz by to měl zaštítit a dát tak klubům signál, jak se o to postarat. Bohužel, za tři roky se to neposunulo nikam. A stejnou odpověď jsem dostal po smrti Marka Trončinského, což je špatně.“
Považujete to za alibismus?
„Oni si nechtějí připouštět, že tady tenhle problém je a že by ho shora měli řešit tak, aby se hráči připravili, byli na tom hráči psychicky líp a nepadali do takových problémů. Dá se tomu předcházet. Už existuje protikorupční komise, může tu tedy být i komise nebo jiný orgán, který zahrne sportovní psychology. Ti budou objíždět kluby, přednášet hráčům od mládeže až po extraligu, vzdělávat je. Samozřejmě to bude něco stát. Vypracoval jsem na to program, na svazu o něm však nechtěli moc slyšet. Přitom je to jednoduché a není to drahé.“
V čem program spočívá?
„Hráči by mohli kontaktovat příslušný orgán anonymně, protože každý se za svoje problémy stydí nebo si je nepřipouští. Nebo by do toho mohl vstoupit trenér a požádat, aby někdo přijel a o toho hráče se postaral. V Americe když se zjistí, že je někdo závislý na drogách nebo alkoholu, pomůžou mu dohrát sezonu, po ní ho pošlou na tři měsíce do léčebny. Jakmile vyjde ven, umožní mu postavit se zpátky na nohy a postarat se, aby do toho nespadl znovu. V NHL takové hráče testují každých čtrnáct dní po dobu tří let. Pokud selže, má smůlu. Jenže když někdo chlastá, gambluje nebo fetuje, je to nemoc. Ta se musí léčit. A nikdy se nevyléčí tím, že se k ní obrátíte zády nebo nedostanete lék, co by vám pomohl. V tomhle případě lékem je, že se dotyčný postaví k problému čelem, pošlete ho na odvykací kúru, aby si sáhnul na dno, pochopil, o čem ten život je. Někdo se mu věnuje a snaží se ho z toho vytáhnout.“
Což se u nás neděje, že ano?
„Kolikrát to vypadá, že se klubu hodí do krámu, že je ten kluk závislý. Zbaví se ho, vypovědí mu smlouvu, kopnou ho. To je nejhorší, co ho může potkat. Jan Mandát měl pozitivní test na kokain, Pardubice ho vyhodily a on teď maká někde na pile. To byl kluk, který kdyby neměl tenhle problém, mohl jet klidně na mistrovství světa. Dva roky, co nebude hrát hokej, jsou pro něj likvidační. Místo toho měl dostat podmínku, jít do léčebny, pravidelně se testovat. Kdyby zhřešil znovu, už by nehrál. Ale ten systém by se na něj ale nevykašlal. Buď by si sám nechal pomoct, anebo ne.“
Někdo o drogy zavadí náhodou. To je jiný případ než závislost, souhlasíte?
„Pokud jde někdo na večírek, dá si lajnu a druhý den ho vyhmátne dopingovka, je to smůla. Ale většinou se to stává, když má člověk návyk dlouhodobě. V Americe jsme na tahle témata měli přednášky. Říkali tam, že závislost je už to, když si každý den dáte sklenku vína. Malé množství, ale návyk to je. A časem se prohlubuje. Půjdete na pivo, dáte si dvě a druhý den odehrajete super zápas. Příště si dáte čtyři. Pořád hrajete dobře, ale nevnímáte, že problém narůstá. Dokud nespadnete na zadek. To samé s prášky na spaní. Vezmete si jeden, pak přestane zabírat, vezmete si dva, potom tři. Vůbec vám to nepřijde divné, že to může být nebezpečné, protože by se vám mohlo zastavit srdce. Jedete, co tělo vydrží.“
V tu chvíli by mělo přijít varování?
„Kdyby někdo věděl, že před spaním spolknete pět stylnoxů, řekne, že to už je problém. Ale s těmi kluky nikdo nemluví nebo tomu nevěnuje pozornost. Většinou to unikne a pak jsou z toho takové maléry.“
Některé kluby už s hráči pracují?
„Už se něco děje, ale je to pořád málo. V Třinci už dlouho mají výbornou psycholožku, která se hráčům věnuje, Pardubice je pravidelně testují, co vím, začaly se tomu věnovat Budějovice. Ale mělo by to být celoplošně zaštítěné někým, kdo nad tím bude mít kontrolu a bude hráčům v dispozici 24 hodin denně, bude je vzdělávat od dětského věku, aby se tomu předcházelo.“
Trončinského případ mnohé vykolejil, byl druhý v poměrně krátké době, smutnější tím, víc, že tu zůstala malá dcera.
„Když se stane taková tragédie, je důležité, aby se hokejové prostředí semklo a postaralo se, aby ta holčička měla na základní věci, aby se nějak suploval příspěvek zesnulého otce. Trončinský byl výborný obránce a tuhle zemi i reprezentoval. Už proto je potřeba to zajistit. Dobrovolně, kdo bude chtít. Pořád se bijeme do prsou, jak držíme při sobě, a tohle je správná věc, jak to dokázat.“
V Sheffieldu, kde Trončinský působil, už se sbírka rozběhla, viďte?
„Britský kapitán (Brendan Connolly), který s Markem hrál, po zápase na mistrovství světa řekl, že nepřichází v úvahu, aby jeho dceru nepodpořili. Oni to mají jasně dané. V pondělí začali dražbou zarámovaného dresu, první den vybrali pět tisíc liber. Sbírka potrvá týden a výtěžek věnují malé Adrianě. Peníze jsou určeny na její podporu, aby vyrůstala v normálním prostředí, aby jí to trošku ulehčilo život bez táty a aspoň hmotně nepociťovala, že není.“
Děje se něco v Česku?
„Nadace Šťastná hvězda otevřela transparentní účet, kam můžou kluby i jednotlivci přispět libovolnou částkou, aby jí to aspoň trošku ulehčilo život bez táty. Nadace Šťastná hvězda to nejen zaštiťuje, ale zaručí, že se k penězům nikdo jiný nedostane. Vypočítají se měsíční náklady na Adrianku, kroužky, obědy, školní pomůcky a tak dál, a měsíčně se bude posílat určitá částka do rodiny. Bude suplovat příspěvek zesnulého otce, aby peníze vydržely po dobu několika let, dokud se fond nevyčerpá, což je rozumné. Jako první přislíbil pomoc Litvínov. Ozval se generální ředitel Pavel Hynek, byl nadšený. Uspořádají sbírku, že to je prý samozřejmost. Takovým patří velký dík.“
Z dopisu klubům
„Přibývá případů, kdy sáhnou na život, drogové úlety, nehod pod vlivem alkoholu či omamných látek. Hokejisté krachují a ocitají se ve finanční nouzi vlivem špatných finančních rozhodnutí i hraní hazardu. Náš systém vyplivuje čím dál víc zlomených sportovců, kteří si nedokážou poradit a i naší vinou a kvůli našemu nezájmu končí někdy na ulici a v některých případech dokonce sebevraždou. Oběšení či otrávení v obývacích pokojích svých luxusních domů, které jim však už dávno přestaly říkat pane. Předávkovaní návykovými látkami, umírající ve spánku na zástavu srdce…
Kolikrát to bývali hokejisté, které obdivoval každý fanoušek, každý trenér je chtěl mít ve svém týmu, manažeři se předháněli, kdo dá vyšší smlouvu. Teď umírají, zabíjejí sami sebe, protože si nedovedou poradit a my jejich zoufalství přehlížíme, jako by se nás netýkalo. Ale chyba se stala už na začátku, kdy nebyli včas varováni před nástrahami, které takový život provází, nikdo je neučil, jak se chovat a jak tomu předcházet. I to je vizitka našeho hokeje, naší společnosti.
Český svaz ledního hokeje to ignoruje vzdělávání hráčů už od puberty, pokud jde o možná nebezpečí skutečného světa, kam spadá finanční gramotnost, alkohol, drogy, gambling a ženy… Opět jsme selhali jako hokejová společnost. Ta vás spolkne, sežvýká, a jakmile zmizí chuť, vyplivne, překročí a dál se nezajímá… Chápu, že nemůžeme zachránit všechny. Ale ruku na srdce, co jsme udělali, abychom zachránili aspoň jednoho?“
Trončinského dceři pomůžou i v Británii, kde hrál
Sheffield Steelers uspořádali sbírku, v níž se jen za první den vybralo pět tisíc liber (asi 148 tisíc korun). Výtěžek britský klub předá malé dceři svého bývalého hráče Marka Trončinského Adrianě. Nadace Šťastná hvězda se sídlem v Jihlavě založila za tímto účelem transparentní účet, na který mohou posílat prostředky kluby i jednotlivci. Sbírka potrvá dva měsíce, z vybraných peněz se budou v pravidelných splátkách hradit měsíční náklady na kroužky, školní pomůcky, obědy, pojištění a podobně.
Ty budou suplovat příspěvky zesnulého otce až do doby vyčerpání fondu. Pro dárce bude zhotoven přehled, kam darované peníze odcházejí, a to do doby, než se celý fond vyčerpá. Číslo účtu: 2601993473/2010. Šťastná hvězda pomáhá především vážně nemocným dětem a jejich rodičům. Za posledních pět let existence rozdělila mezi potřebné děti více než pět milionů korun. Podporuje ji řada celebrit jako Michal David, Petr Kolář, který je patronem organizace, Ondřej Vetchý, Zuzana Bubílková, Richard Müller a další.
