Představení účastníků Eura 2020 - Anglie

José Mourinho se před pár dny nechal slyšet, že trénovat Anglii je spolu s koučováním Brazílie ta nejtěžší reprezentační práce ze všech. Je pravda, že na lavičce Albionu se před současným koučem Garethem Southgatem vystřídala četná řádka jmen, z nichž část rozhodně nedosahovala velikosti této výzvy. Nic to ale nemění na tom, že Three Lions na velkých turnajích zkrátka něco svazuje.

Anglie patřila poslední roky pokaždé k hlavním favoritům šampionátu. Obrovská očekávání jsou zaprvé spojená s mimořádně (minimálně na papíře) silným kádrem. Dodnes se na sociálních sítích vždycky jednou za čas objeví tahle fotka s popiskem "Jak je sakra možné, že tenhle tým nikdy nic nevyhrál."

Velký optimismus obvykle vzbuzují i výsledky v kvalifikaci. Od října roku 2009 až do listopadu 2019 Albion neprohrál kvalifikační zápas. Tuhle sérii, která trvala impozantních 43 duelů, shodou okolností ukončili v Edenu Češi. Výsledek na samotném turnaji ovšem za očekáváním vždycky daleko zaostal.

A když se po skutečně mizerných účastech na MS 2014 (konec ve skupině) a Euru 2016 (ostudný konec v osmifinále s Islandem) paradigma kolem anglické reprezentace konečně začalo proměňovat, přišlo ruské tažení světovým šampionátem. I když nakonec Kaneovi zvlhnul střelný prach a football did not come home, euforie fanoušků pravděpodobně ještě nestačila vyprchat.

Ambice na medaili teď ještě posiluje skutečnost, že Anglii vlastně čeká domácí turnaj. Ani hojně kritizovaný paskvil letošního Eura rozpliznutého po celé Evropě nesebral Southgateově partě tři zápasy ve skupině ve Wembley, no a pokud půjde vše podle plánů, další tři přijdou v osmifinále, semifinále a finále. A ta čtvrtfinálová zastávka v Římě? Příjemné zpestření...

Malují si to na ostrovech moc pěkně. Bodejť by taky ne, když ještě navrch ke vší téhle přehajpované anglické mentalitě přidáte objektivní fakt, že zatímco jedna generace kolem Harryho Kanea, Jordana Hendersona či Harryho Maguirea dosáhla na vrchol, dorůstá vedle nich nová svěží ekipa s Jadonem Sanchem, Masonem Mountem, Philem Fodenem, Declanem Ricem, Marcusem Rashfordem, a tak dále a tak dále...

Reprezentaci šetří i jindy nemilosrdný anglický tisk. Všichni se všemi možnými způsoby snaží promasírovat nároďáku trapézy a vtlačit ho do boje. Avšak sejmout z nich tlak je zhola nemožné.

"Ano, pokud vypadneme před semifinále, pravděpodobně to bude považováno za selhání. Jsme realisté, musíme s takovým očekáváním žít. Vnímáme pozornost kolem týmu," potvrdil před týdnem předchozí věty Gareth Southgate.

A třeba taky vtiskl svým borcům potenciální polibek smrti. Takové nadšení kolem anglického nároďáku prostě úplně pokaždé předchází průšvihu. Nepomáhá ani nejistý zdravotní stav nepostradatelné opory defenzivy Harryho Maguirea nebo nezanedbatelný zádrhel v rozlosování. Vítěz skupiny D, v níž je spolu s Českem právě i Anglie, totiž narazí na druhý tým "eFka".

Tak kdo rozesmutní Albion letos? Francie, Portugalsko, nebo Německo? Či se snad podruhé v krátkém období skutečně dočkáme anglické jízdy levým jízdním pruhem až k medailovým bránám?


V úvodu jsme se pokusili zevrubně nahlédnout do mentality fanoušků v Anglii, kteří vlastně ani nemůžou o svém týmu přemýšlet jinak než jako o nejlepším mančaftu Evropy. Hvězdná jména, řada z nich má za sebou nejlepší sezónu v kariéře; a vzkvétá i klubový fotbal.

Zatímco v pětiletce 2014-2018 patřila nejlukrativnější místa scény španělským celkům, právě před třemi lety se misky vah naklonily zpátky na ostrovy. V posledních čtyřech finále Ligy mistrů bylo pět anglických týmů - kvalitativní rozložení do širšího spektra posiluje účast čtyř různých klubů.

Zároveň nejde o pouhou ekonomickou převahu nesouvisející s reprezentací, jak by se někomu mohlo zdát. Zásluhou Chelsea a Manchesteru City si letos ve finále Ligy mistrů na vlastní kůži vyzkoušelo vrchol klubové sezóny hned sedm členů národního výběru Albionu. A všichni v základní sestavě. Částečně srovnatelné kvantum už skýtá jen reprezentace Německa (4 finalisté).

A tak se kolébka fotbalu zase aspoň na čas vrátila tam, kam se sama před zhruba 150 lety, kdy sportu vyznávajícímu míč kopaný, sepsala první pravidla. Na vrchol.

Když už naťukáváme historické konotace, připomeňme úplný fotbalový pravěk. Respektive středověk, kdy bylo kopání do míče považováno za méněcenný způsob trávení volného času. Král Edvard I. Ve 13. století nesl jen nelibě, když mladí čutali do čehosi kulatého, namísto aby se věnovali tréninku lukostřelby a chystali se na vstup do armády.

Z rochesterského biskupství se dokonce nesly zkazky, že fotbal je hrou ďábla.

A přece, v současnosti, když se zrovna svět nekrčí před pandemií koronaviru, se v Anglii na fotbal chodí jako do kostela. Byť to může znít jen jako fráze, vězte, že navštívit stadion třeba na Boxing Day (26. prosinec), je pro Angličany něco jako jít u nás na Štědrý den na půlnoční.

Tradiční společnost žije svým preferovaným sportem. Tak tradičně, že prezidentem fotbalové asociace, i když pochopitelně čestným a bez reálných pravomocí, je Princ William. Mimochodem vášnivý fanoušek Aston Villy, kterému dokonce kapitán Jack Grealish sděluje informace o svém zdravotním stavu dřív než médiím.





Přestože historicky první mistrovství Evropy vyhráli Sověti už v roce 1960, Anglie se poprvé zúčastnila Eura až o osm let později. Roku 1964 neuspěla v náročné kvalifikaci, zatímco ještě o čtyři léta dříve se do ní dokonce ani nepřihlásila.

Hned na první pokus to však zacinkalo. Ono, abychom předešli přehnaným představám, tehdy na Euro postupovaly jen čtyři týmy - takže samotná účast už znamenala dost velkou pravděpodobnost medailového úspěchu. Ještě v roce 1968 navíc po nerozhodném prodloužení určoval postupujícího do finále hod mincí. To stálo boj o zlato SSSR, který pak v utkání o bronz porazili právě Angličané.

A třetí místo je dodnes nejvýraznější stopou Albionu na evropských šampionátech. Srovnatelný úspěch zaznamenali Three Lions až v létě 1996 - tehdy Gascoigne a spol. vybojovali semifinále. Mezitím nastalo notoricky známých Thirty years of hurt, jinými slovy pouhé tři účasti na Euru z šesti - a vždycky konec už ve skupině.

A po domácím Euru to vypadalo podobně. 2000 - konec ve skupině, 2004 - čtvrtfinále, 2008 - konec v kvalifikaci a.k.a. legendární Robinsonova minela, 2012 - čtvrtfinále, 2016 - osmifinále.


Už z úvodu je jasně patrné, že na světě snad neexistuje reprezentace, která by kvalifikace (na rozdíl od následných turnajů) milovala víc než Anglie. A to není hyperbola. Za posledního jedenáct a půl roku prostě Three Lions prohráli jenom s Českem, a to je skutečná rarita srovnatelná snad jen s dominancí Nového Zélandu v Oceánii. Tomu to navíc většinou pokazí interkontinentální baráž.

Nejinak suverénně si Albion počínal i při pouti za letošním Eurem. Ba co víc, ještě suverénněji. Když vynecháme omílané zaváhání v Praze, naskytne se nám výsledkový seznam, který má s fotbalem jen málo společného.

Vezměte si, jak se s Černou Horou, Bulharskem a Kosovem natrápili právě Češi. A Anglie? 5:1, 7:0, 4:0, 6:0, 5:3 a 4:0. K tomu přičtěme triumf 5:0 s naším nároďákem ve Wembley. Každý zápas nemilosrdná řežba, jejímž prostřednictvím Albion demonstroval svou sílu.

Především pochopitelně v ofenzivě, kterou neomylně táhnul kapitán Harry Kane. Útočník Tottenhamu se gólově prosadil ve všech osmi zápasech, dvakrát zaznamenal hattrick a po zlaté kopačce z MS 2018 obsadil čelo tabulky střelců i v kvalifikaci na následující evropský šampionát.




K A týmu Albionu byl přizván vlastně narychlo a v nouzi. Když praskla aféra nahrávek "Big" Sama Allardyce, musela FA jednat - a uchýlila se vlastně k logickému řešení. Z jednadvacítky povýšila Garetha Southgatea. Od jmenování uplynulo skoro pět let, a když se za nimi ohlédneme, můžeme jen uznale pokývat hlavou a konstatovat, že od dob Sira Bobbyho Robsona si takhle dobře ještě žádný manažer nevedl. A možná můžeme hledět až k památnému roku 1966, tedy jedinému anglickému zlatu na velkém turnaji.

Je to úplně jednoduché, úspěchy trenéra jsou přímo odvozené od výsledků. A ty hovoří jasně. Od Alfa Ramsieho (zlato MS 1966, bronz ME 1968) nikdo takhle úspěšný nebyl. Ani Robson, ani Terry Venables, jenž dovedl Anglii do semifinále Eura 1996.

Gareth Southgate zvládl obě svoje kvalifikace na jedničku podtrženou. Ze sedmnácti zápasů navíc čtrnáctkrát zvítězil a prohrál jen jednou. No a semifinále světového šampionátu je zkrátka úspěch úplně pro každý tým, byť po pouti Albionu zbyla na jazyku pachuť bramborového škrobu.

Bývalý šéf Middlesbrough byl vždycky brán spíš za defenzivnějšího pragmatika. Rozhodně to není impulsivní trenér se sklonem riskovat. Když se ale ohlédneme za zmíněnou kvalifikací právě na tohle Euro, jak vidno, s velkým množstvím ofenzivního talentu umí i Southgate vyhrávat spíš hokejovým, nebo dokonce tenisovým způsobem.

Padesátiletý kouč umí hrát na dva i tři stopery. Na prvním turnaji uspěl se systémem 3-5-2, ale letos to podle všeho vypadá spíš na 4-3-3. A věřte, že v případě Garetha Southgatea je to vážně progresivní krok.




Kde jsou ty časy, co poprvé překonal hranici 30 gólů v jedné sezóně a vzduchem lítaly fráze jako "one season wonder". No jéje, to jsme byli všichni ještě mladí. Dneska marně čekáme, kdy tahle šílená seven seasons wonder konečně zhasne...

Nějak se k tomu Harry Kane nemá. Místo toho se během let drze vyprofiloval v jednoho z nejlepších zakončovatelů světa a po letošku můžeme s klidným srdcem říct, že i v dost možná v nejkomplexnějšího útočníka planety. Vyjma Messiho, samozřejmě, ale ten se s obyčejnými smrtelníky srovnávat nedá.

Tak trochu se lídr Tottenhamu vydal ve šlépějích Waynea Rooneyho, jenž v podzimu své kariéry klesal hlouběji do pole a tvořil hru. Několik zápasů za Everton nebo Derby dokonce startoval jako střední záložník a připomínal nejen zevnějškem Paula Scholese. Nutno ale říct, že Rooney tyhle kroky podnikl hlavně proto, že ztratil dynamiku. Harry Kane spadává do středu hřiště prostě proto, že - jak vtipně poznamenal José Mourinho - je u Spurs nejen nejlepší devítka, ale taky desítka, osmička a šestka.

Asi je zbytečné psát další superlativy o báječné sezóně Harryho Kanea. Vždyť ono stačí jednoduše zdůraznit, že kraloval v Premier League jak mezi střelci zásluhou 23 branek, tak i mezi nahrávači. Asistoval u 14 gólů a překonal i takové kreativní modly, jakými jsou Kevin De Bruyne, Bruno Fernandes nebo Jack Grealish.

Sklony padat v sestavě dolů do středu hry má Kane i v anglickém nároďáku a sám Gareth Southgate se nechal slyšet, že v tom nevidí problém. Ten by však určitě mohl nastat v momentu, kdy by se střelecky zasekli Sterling, Foden, Mount a další. Důležitý faktorem je totiž i to, že tyhle Kaneovy sestupy níže musí křídla či ofenzivní záložníci využít naopak k zabijáckým momentům ve vápně. A Heung-min Son za Anglii nehraje.

Když už jsme naťukli Tottenham, stálo by za to zmínit, že Harry Kane nejede na Euro úplně s čistou hlavou. Má sice u Kohoutů podepsáno ještě na tři roky, jenže fotbalista takového kalibru prostě nemůže hrát Konferenční ligu proti Slovácku. Po Euru tak možná bude brzy osmadvacetiletý fotbalista stát před nejdůležitějším rozhodnutím v kariéře.




Jednou důležitou postavou Anglie je Harry Kane, další je určitě Harry Maguire a spolu s ním taky Jordan Henderson. A teď si dva z nich škrtněte. Gareth Southgate klepe fyzioterapeutům a kondičním trenérům na dveře snad co hodinu, aby dostal informace, jak na tom Maguire s Hendersonem jsou. Zaprvé proto, že jsou to zkrátka vynikající fotbalisté. Zadruhé však z toho důvodu, že jejich účast na hřišti pozvedá Albion především po psychické stránce.

V dnešním fotbale je málo osobností. Doby Terryho, Vidiće, Keana, Vieiry, Adamse, Keowna, ale i třeba Gerrarda, Lamparda, nebo z jiných krajin Gattusa a Puyola, jsou tytam. Opravdové a ryzí persony z nejpopulárnějšího sportu světa vymizely a v každé lize se dají spočítat na prstech jedné ruky či dvou.

O to cennější je mít v kádru muže jako je Jordan Henderson. Borce, který zkrátka tým posílí dobrým výkonem a ještě silnějším hlasem. Potřebujete ho v dlouhé ligové sezóně, potřebujete ho cestou v Lize mistrů, ale možná ještě víc ho potřebujete v tak krátkém turnaji, jakým Euro je. Stačí jednou ztratit momentum, prohrát jeden zápas a může být konec.

A Jordan Henderson takový je. Osobnost tak silná, aby povzbuzováním dokázala tým vrátit na správnou kolej a zpět do zápasu. Velká smůla, že se v únoru zranil a na čtvrt roku úplně vypadnul z herního tempa. Vrátil se až předevčírem na poločas proti Rumunsku. Dobrou zprávou je, že celých 45 minut zvládl a zdá se být v dobrém zdravotním stavu. Horší ale je, že ve velkém tempu zatím asi celý zápas nevydrží; navíc může nějaký čas trvat, než se vrátí do optimální herní pohody.

Ať tak, nebo onak, Southgate je určitě rád, že Hendersona má alespoň v nominaci. Umím si představit, že - i kdyby jen na lavičce náhradníků - přítomnost takto silné osobnosti bude mít na anglickou reprezentaci pozitivní vliv.




Práh slávy už tenhle mladík patrně překročil, ale nenechte se zmást tím přebujelým hypem, který mají Angličani v oblibě. Vzpomeňme na Walcotta, Wilsherea, Barkleyho, Loftus-Cheeka... a bude jich ještě mnohem víc. Ti všichni se minimálně na měsíc v průběhu svých náctiletých fotbalových pasáží dostali po bok Rooneyho jako talenty div ne z astrálních sfér se zářnou budoucností. U Phila Fodena by to ale opravdu mohlo klapnout.

I když se to možná nezdá, ofenzivní záložník Manchesteru City teprve před dvěma týdny oslavil jednadvacáté narozeniny. Proč by se to nemělo zdát? No možná proto, že Foden už dobré tři roky balancuje na hranici základní sestavy a lavičky náhradníků v jednom z nejlepších týmů světa. Až letos ale definitivně zaujal i náročného Guardiolu, prorazil mezi opory týmu a nasbíral víc startů v základu než ve všech třech předchozích ročnících dohromady.

Pro Fodena to byl opravdu fantastický rok. Zakončil ho s bilancí 50 zápasů, 16 gólů, přičemž za nejlepším střelcem týmu, Ilkayem Gündoganem, zaostal jen o jednu branku Odměnou mu byl nejen anglický titul, ale i trofej pro nejlepšího mladého hráče sezóny. Většinu duelů začínal na pozici levého křídla, ale bylo by velmi krátkozraké nahlížet na něj jako na typického křídelníka.

Možná to má co dočinění s tím, že ho koučuje právě Guardiola. Phil Foden je totiž povahou spíš ofenzivní záložník, má velké sklony stahovat se do středu pole, a když je to potřeba (a není vedle vás zrovna De Bruyne), taky pomáhat s tvorbou hry. Fodenova budoucnost je určitě centrálnější - a třeba právě v reprezentaci by si klidně pozici ofenzivního záložníka mohl střihnout. Kór s tímhle účesem à la Gazza.

Zatím má však pořád ještě rezervy v rozhodování se v závěrečné třetině hřiště, kvůli čemuž jej Guardiola "uklízel" víc na kraj. Do klíčové role uprostřed se prý ještě musí zklidnit a vyzrát. No, taky je mu 21. Na všechno má ještě mraky času.




Jako by se Gareth Southgate v jednotlivých reprezentačních cyklech snažil dát najevo, že oplývá variabilními strategiemi a nenechá se zaškatulkovat do jednoho dogmatického systému. Na posledním mundialu jsme sledovali Sterlinga s Kanem na hrotu rozestavení 3-5-2, kvalifikaci na letošní Euro odbavil Southgate v systému 4-3-3, zatímco v Lize národů hrála Anglie pro změnu 3-4-3.

Nejpravděpodobněji se nyní jeví tradiční 4-3-3. I proto, že na něj Albion vsadil jak v březnové kvalifikaci MS, tak v přípravném utkání s Rakouskem i v generálce proti Rumunsku. Hra na tři stopery a křídelní obránce nabízí Southgateovi trochu konzervativnější alternativu, které se můžeme dočkat proti těžším soupeřům, respektive týmům, jež také praktikují podobný systém. No a nebo jednoduše tehdy, když úvodní duel s Chorvatskem nevyjde.

Jedno z mála jistot v základní sestavě je pozice brankáře. Jordana Pickforda už z role jedničky vystrkávali Nick Pope a Dean Henderson, ale závěr sezóny ukázal, že strážce anglické svatyně se od MS 2018 měnit nebude. Totiž, zatímco skvěle chytající Pope se před měsícem zranil, Henderson se nesetkal s optimální formou, která ho v minulé sezóně postavila na piedestal přede všechny ostatní brankáře Premier League. A k tomu všemu Pickford na jaře chytá nejlíp za poslední roky.

Stoperská dvojice ale stoprocentně dozná výrazných změn. Minimálně ve skupinové fázi se totiž na hřišti neobjeví Harry Maguire, obvyklá opora a lídr defenzivy. Vedle Johna Stonese se tak doprostřed zadní řady postaví jeden z původních náhradníků. Tyrone Mings je levák, lídr a má za sebou velmi dobrou sezónu v dresu Aston Villy. I přesto, že je trochu náchylnější k chybám a v národních barvách ještě nenaplnil svůj potenciál (proti Rumunsku nepřesvědčil vůbec), jeví se jako pravděpodobnější varianta než Conor Coady nebo Ben White.

Úplně jiná písnička se odehrává na krajích obrany. Praví angličtí obránci jsou patrně nejkvalitnějším postem od Ajlašky po Japonsko. Trent Alexander-Arnold, James Justin, Aaron Wan-Bissaka, Tariq Lamptey. Tak to jsou všechno borci, kteří se z různých důvodů do nominace vůbec nevešli, přestože zcela evidentně oplývají obrovskou kvalitou.

Většinu z nich však v průběhu sezóny trápila zranění - a jedno z nejomílanějších jmen, Alexander-Arnold, dokonce z vyvolené šestadvacítky vypadl teprve před pár dny. Měl jet jako pravý obránce č. 4, potažmo jako žolík na standardky a centrované míče do vápna.

Southgateovi tak zůstala "pouhá" trojice. Vyrovnaný souboj o místo v základní sestavě by měl vyhrát Kyle Walker. V případě, že se rozestavení změní na tříobráncové, zatáhne se Walker do pozice pravého stopera a na křídlo zamíří jeden z dvojice Reece James - Kieran Trippier. Pro prvního hovoří aktuální forma či skvělý výkon ve finále Ligy mistrů, pro druhého zase neochvějná pozice Southgateova oblíbence a nemalý podíl na spanilé jízdě Ruskem před třemi roky.

Na levé straně je to o něco jednodušší. I tam sice v posledních týdnech alternoval Trippier, ale bylo to spíš proto, že jak Ben Chilwell, tak Luke Shaw odpočívali po tuze dlouhých sezónách s účastí ve finále evropských pohárů. Zatímco s trofejí pod ramenem křepčil zadák Chelsea, favoritem na základní sestavu je obránce Manchesteru United. Hlavně na podzim byl suverénně nejlepším levým bekem celé Premier League.

Škoda, že Gareth Southgate nemá trochu punkovější srdíčko a uprostřed zálohy stále zpravidla lpí na alespoň dvou konzervativnějších mužích. Vysněného složení Mount - Rice - Grealish se tak asi nedočkáme.

Dva výše jmenovaní by však svou pozici uhájit měli. Mason Mount se v letošní sezóně stal nejlepším hráčem Chelsea, klíčovou postavou při triumfu v Lize mistrů a takovým talismanem a idolem anglických fanoušků. Symbol oddanosti, bojovnosti a zároveň obrovského talentu. Svůj post na levé straně záložní trojice by měl mít jistý.

Uprostřed pole se očekává Declan Rice, jenž už dávno přerostl West Ham nejen herně, ale i osobnostně. Není divu, že mu ve dvaadvaceti dělá kapitána. Jen vpravo visí malý otazník. Za normálních okolností by Jordan Henderson též patřil k neochvějným jistotám, jenže záložník Liverpoolu hrál od února kvůli zranění jen 45 minut v zápase s Rumunskem. Kdyby na Chorvaty (možná ani Skoty) nebyl připraven, na šanci čekají dva další žhaví koně.

Kalvin Phillips nabízí variantu klidu na míči s chirurgicky přesnou distribucí, zatímco teprve sedmnáctiletý Jude Bellingham je zase energické dynamo a box-to-box záložník po překvapivě báječné sezóně v Dortmundu. A pokud se Southgateovi nebude chtít ani do jedné z možností, může vždycky povolat pravého beka a změnit rozestavení na zmiňované 3-4-3.

Jestliže doteď bylo skládání ideální sestavy náročné, teď přijde to pravé inferno. Jedinou skálou, kolem níž se ofenziva poskládá, je pochopitelně kapitán Harry Kane. Ten z placu nesleze na jedinou minutu - snad jedině s výjimkou zranění nebo šetření sil ve třetím utkání základní skupiny. Jako Kaneův back-up jede Dominic Calvert-Lewin. Southgateovi by se přitom mohla v závěrech zápasů hodit i jeho "Lafatovská" vloha dát gól břichem a ze zdánlivě nemyslitelných a nehezkých situací.

A teď co s křídly? Levá strana totiž skýtá hotovou Sofiinu volbu. Každý racionálně uvažující člověk by do základní sestavy musel umístit Jacka Grealishe. Tenhle chlapík za poslední sezónu nastoupil v barvách Aston Villy a Anglie do nějakých 30 zápasů. Nebudu přehánět, když napíšu, že v dobrých 20 z nich neměl na hřišti konkurenci. Nejlepší byl ostatně i v obou přípravných červnových zápasech.

V Garethu Southgateovi to musí setsakramentsky hlodat, když si beztak zrovna v těchto chvílích píše do základní sestavy proti Chorvatsku Raheema Sterlinga. Ještě před půl rokem totiž křídelník Man City platil za zcela neotřesitelnou veličinu jedenáctky v klubu i reprezentaci. Jenže ho postihl největší útlum za poslední tři, čtyři roky, upadl v nemilost Pepa Guardioly a většinu důležitých utkání jarní části sezóny proseděl na lavičce. Úvodní duel Eura asi za zásluhy dostane, ale pokud bude matný a jeho náhradník zazáří, vůbec bych se nebál očekávat, že to budou Sterlingovy první a poslední minuty na turnaji.

V závěsu totiž nečeká jen Grealish. Za Sterlingem a Philem Fodenem, jenž by měl dostat na starost pravou lajnu, nervózně přešlapují Jadon Sancho a Marcus Rashford. Obrovskou konkurenci podtrhuje fakt, že kometa letošní sezóny a nejlepší hráč Arsenalu Bukayo Saka je až ve třetí linii. A takový Jesse Lingard - na jaře nepochybně jeden z MVP celé Premier League - dokonce na Euro vůbec nejede.