Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Knihu českého historika a archiváře Františka Hoffmanna Vzpomínky na Litomyšl, Jihlavu a Prahu vydalo aktuálně v prvním vydání pražské vydavatelství NLN – Nakladatelství lidové noviny ve spolupráci s Masarykovým ústavem AV ČR a Moravským zemským archivem v Brně. Za ediční přípravou publikace stojí archivář a knihovník Státního okresního archivu Jihlava Petr Dvořák.

František Hoffmann (* 23. 2. 1920 v Litomyšli v rodině pekaře a obchodníka, + 1. 10. 2015 v Praze) se ve své práci zaměřoval zejména na dobu předhusitskou a husitskou. Zabýval se mimo jiné dějinami měst, městského a horního práva a kodikologií - vědou studující rukopisné knihy literární povahy, tzv. kodexy.

Po maturitě na litomyšlském gymnáziu v roce 1939 zahájil studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Osobně se v témže roce účastnil pohřbu Jana Opletala. Zřejmě jen díky nižšímu věku pak unikl internaci v koncentračním táboře.

Po válce vystudoval historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Státní archivní školu v Praze. Do Jihlavy přibyl v roce 1950. Do roku 1968 zde působil v městském a později Okresním archivu, v letech 1968 až 1970 potom v Muzeu Vysočiny.

Za své společenské angažmá v době tzv. pražského jara byl nucen v období normalizace z postu ředitele muzea odejít. Od roku 1971 pracoval v kodikologickém oddělení Ústředního archivu ČSAV v Praze, nadále se však věnoval i dějinám Jihlavska.

Mimořádný přínos práce Fr. Hoffmanna pro zmapování a popularizaci historie města připomněla také výstava, která byla v roce 2020 připravena ke stému výročí jeho narození. Jejího zahájení se v Muzeu Vysočiny Jihlava osobně účastnila i manželka Fr. Hoffmanna, historička a archivářka Jaroslava Hoffmannová (* 1942).

Rodinné zázemí

V úvodu právě vydané knihy se Fr. Hoffmann vrací ke svým kořenům, k dětství v Litomyšli a rodinnému zázemí. Konkrétními vzpomínkami přibližuje mimo jiné dobu 1. světové války, kdy jeho tatínek brzy nastoupil na vojnu. Popisuje atmosféru i každodenní chod města a rodiny i svůj gymnaziální život. 

Podrobnou kapitolu věnuje svému sportovnímu založení v mládí. To je doloženo i bohatou fotodokumentací z fotbalových, hokejových, cyklistických, tenisových či turistických aktivit. „Při všech těch sportech došlo u mne k jednomu paradoxu: nenaučil jsem se plavat…,“ vzpomíná mimo jiné Hoffmann.

Další stránky věnuje období druhé světové války a protektorátu. Detailně popisuje události z Albertova a po Opletalově pohřbu v roce 1939: „Odpoledne a večer 16. listopadu byl klid, ale někdy mezi 22. a 23. hodinou se začal ozývat křik a bušení na dveře. Byli to němečtí vojáci, domnívám se, že nikoli SS. Vyhnali nás na chodbu, kde jsme museli stát se zdviženýma rukama, tváří ke zdi… Mezitím přijížděly nákladní automobily, na které nás postupně naháněli. Auta s námi směřovala do Ruzyně, ale nevím, zdali jsme se již tehdy orientovali, kam jedeme a kde jsme…“

Další kapitoly vzpomínek dr. Hoffmanna patří období poválečných studií v Praze a hledání budoucího místa. Píše čtivou formou, souvislosti staví na konkrétních událostech i „historkách“. 

Léta jihlavská

Zásadní prostor (v knize představuje bezmála sto stran) pak autor věnuje příchodu do Jihlavy a zdejšímu působení: „V Jihlavě jsem se ohlásil v archivu a potom v podnájmu u Kociánových. Byt byl ve 2. poschodí a měl jsem prostornou místnost s dvěma okny do ulice 9. května a se samostatným vchodem…, měsíčně jsem platil mezi 150-200 Kč.“

Jak doslova popisuje, do archivu, který se ovšem tehdy sotva tak dal nazvat, ho uvedl Arnošt Kába (1874-1962, významný jihlavský muzejník a historik, pozn. red.). Archivní materiál byl uložen v pěti místnostech v přízemí domu č. 66 na Horním náměstí vedle radnice.

Podrobně Hoffmann přibližuje realitu tehdejšího archivu: „Gelnhausenovy kodexy, o kterých jsem při příchodu do Jihlavy téměř nic nevěděl, byly spolu se Zbraslavskou kronikou a některými dalšími významnými archiváliemi uloženy ve skříňovém kovovém trezoru. Ukázalo se, že tento trezor patří spořitelně, které jsme jej museli později vrátit…“ 

V detailním pohledu a kontextu doby padesátých let pak dr. Hoffmann pokračuje v popisu konkrétních okolností budování a modernizace archivu. Jak vzpomíná, neušel v té době opakované nabídce vstupu do KSČ, kterou odmítl. Konkrétními příběhy ilustruje i bezohlednost některých funkcionářů-straníků. Podrobněji zmiňuje také své přechodné působení v telčském archivu v roce 1956.

Šedesátá léta komentuje dr. Hoffmann ve svém textu jako dobu změn a nadějí. V roce 1961 také přišla poprvé do archivu na měsíční brigádu jeho pozdější manželka, v té době posluchačka historie a ruštiny na Karlově univerzitě Jaroslava Kociánová.

Znovu se v archivu objevila v roce 1964. „Podařilo se přijmout ji do jihlavského archivu opět na brigádu, s velmi skrovným ohodnocením 5 Kč za hodinu…,“ popisuje Hoffmann. Jak vzpomíná, jejich rozhovory o historii, archivech, kulturních i jiných záležitostech se přenesly z pracoven i do jeho archivního bytu. I přes věkový rozdíl 22 let se po váhání rozhodli ke sňatku.

Jaroslava Hoffmannová se ujala vedení archivu, když poté Fr. Hoffmann od září 1968 nastoupil na pozici ředitele Muzea Vysočiny. Neutěšené tehdejší realitě jeho oddělení, ale např. i Roštejna („Hrad byl předán do péče Muzea Vysočiny, což byl danajský dar…“), věnuje autor další desítky stran svých vzpomínek. 

Jejich závěrečné pasáže patří pražské kapitole po Hoffmannově nuceném odchodu z Jihlavy.

„V prosinci 1970 jsem byl bez zaměstnání. Abych nezahálel, psal jsem studii o moravských městech za husitské revoluce, kterou později přijali do Časopisu Matice Moravské. Ověřil jsem si, že tímto způsobem bych na živobytí vydělal…,“ končí dr. Hoffmann „jihlavskou“ část svých vzpomínek.

Proti okupaci

Publikace je vedle archivních fotografií vybavena bohatou pasáží textových příloh. Přinášejí např. ukázky z „Poznámek“ Fr. Hoffmanna z jara 1945 nebo autentické texty dokumentů spojených s jeho jihlavským působením (žádosti o přijetí, záznamy, zpráva o požáru na zámku v Telči v listopadu 1963, oponentský posudek atd.).

Nechybí Provolání ze dne 23. 8. 1968 proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy koncipované právě Františkem Hoffmannem a na něj navazující Prohlášení Koordinačního výboru tvůrčích svazů a kulturních pracovníků Jihlavska ze dne 17. 4. 1969, tedy po sebeupálení Evžena Plocka na jihlavském náměstí. Kulturní veřejnost Jihlavska v tomto prohlášení jako „kořen těchto jevů“ pojmenovala porušení naší státní suverenity a omezení práv našich národů.

V Pracovním posudku Fr. Hoffmanna z října 1970, který zpracoval odbor školství a kultury ONV v Jihlavě (vedoucí odboru Josef Zaplatilek), už se posléze dočítáme, že „pravicové postoje dr. Hoffmanna z let 1968-1969 měly vliv na odborné pracovníky muzea a část pracovníků s ohledem na odbornou kvalifikaci dr. Hoffmanna setrvává i nadále v nesprávných politických představách a názorech. Zejména s ohledem na tuto skutečnost je žádoucí jeho odchod na jiné pracoviště, kde by mohl uplatnit svou odbornou kvalifikaci v pracovní náplni, s níž není spojena přímá veřejná činnost.“ 

Diskuze k článku