Představení účastníků Eura 2020 - Wales

Nejmenší země, která se probojovala na Euro. Jeden z outsiderů turnaje. Ale také obhájce semifinálové účasti zpřed pěti let. Wales vstupuje do svého teprve druhého evropského šampionátu v historii v podobné pozici jako onehdy ve Francii. Ačkoli ony "drobné" nuance, jež obě mistrovství odlišují, jsou bohužel pro Velšany ryze negativní.

V první řadě Cymru vyráží na turnaj bez svého hlavního trenéra. Ryan Giggs místo tréninků obráží soudy, kam jej zahnalo obvinění z fyzického násilí, jehož se měl dopustit na své expřítelkyni a její sestře. Součástí procesu je také podezření z nátlaku a vyhrožování.

Říkáte si, že to na hráče nebude mít přece takový vliv? Jen si představte, co by s českým nároďákem udělalo podobné obvinění na hlavu Jaroslava Šilhavého. Dobře, Šilhavý se pravděpodobně červená, i když plácne po zadku svoji manželku, ale představte si to. Asi žádná idylka, co?

Dalším problémem je generační výměna. V nominaci jsou jen čtyři třicátníci - Gareth Bale, Aaron Ramsey, Joe Allen a Chris Gunter. Zaprvé: Hrát budou pravděpodobně jen dva z nich. Zadruhé: Ani jeden z nich (při vší úctě k Baleovi) není tak silná osobnost, jakou byl bývalý kapitán Ashley Williams. Někdo, kdo dokázal spoluhráče "vyřvat" k lepšímu výkonu, někdo, o kom jste věděli, že když na hřišti přijde o nohu, ještě ji hodí po soupeři, aby zastavil protiútok. Skutečný srdcař.

No a nakonec možná největší trabl - a tím jsou zdravotní lapálie. Ať už kvůli aktuálním zranění, nedávno vyléčeným šrámům, nebo zkrátka nedostatečné kondici třeba z důvodu nízkého herního vytížení, se dočasný lodivod Walesu Rob Page musí ohlížen na stav Bena Daviese, Ethana Ampadua, Joea Allena i Aarona Ramseyho. Nepříjemnost o to větší, že tři z nich jsou střední záložníci s poměrně značnou důležitostí pro mančaft.

Wales je malý národ, zato však s velkým srdcem. Malý národ, pro který je národní hrdost a sounáležitost ještě o něco víc, než si my tady v Česku - snad s výjimkou 17. listopadu a postupu hokejistů do čtvrtfinále MS - umíme představit. Na tyhle atributy budou ostrované spoléhat. Škoda jen, že dva zápasy ze tří hrají v Baku a navíc max. s polovičně zaplněným stadionem. Protože z tohohle jde mráz po zádech i po skoro čtyřech letech.


Je jen málo evropských zemí, o jejichž nejvyšší fotbalové soutěži víme tak strašně málo (nic). Znalci Premier League si pamatují Swansea a jejich velmi sympatické cameo v nejvyšší soutěži, stejně jako epizodku Cardiffu. Skuteční fajnšmekři si vybaví i Wrexham a Newport County, které se taktéž v posledních letech pohybovaly/pohybují v profesionálním anglickém fotbale. Povědomí o Merthyr Town už je spíš "niche". To je ale jen špička ledovce. Ten velký schovaný masiv je pořádně rozbředlý. A taje dál...

Zájemci o skutečně podrobnou analýzu velšské kopané, nechť navštíví článek Tomáše Daníčka. My se zde stejné problematice budeme věnovat o poznání povrchněji a strozeji.

Ve Walesu dlouhé roky dochází ke konfliktu. Jedni jsou hrdí na to, že zmíněné velšské velkokluby Cardiff City, Swansea City a další jsou schopny měřit síly s těmi nejlepšími na celých ostrovech. Druzí pláčou, že všechna velšská ligová patra se netěší ani zdaleka takové pozornosti, jako těch pár "vyvolených" celků, které setrvaly ve strukturách anglických soutěží. A to jak pozornosti fanoušků, tak i médií a sponzorů.

Jeden by řekl, že se s tím přece dá počítat, Football League je jednoduše špička fotbalu nejen v Anglii, ale na celých britských ostrovech. Jenže skotské týmy stále hrají ve Skotsku a severoirské hrají v Severním Irsku. O samostatných Irech ani nemluvě.

Proč to tak tedy je? Možná vás v předešlém odstavci zarazilo spojení "setrvaly ve strukturách anglických soutěží" ve spojení s velšskými kluby. Zatímco velšská fotbalová asociace vznikla pouhých 13 let po té anglické, a je tak třetí nejstarší asociací světa, vězte, že první celonárodní soutěž vznikla až v roce 1992.

A tak třeba zrovna Swansea od prvních okamžiků svého vzniku v roce 1912 náleží pod anglickou nadvládu. A když Wales konečně svou částečně profesionální ligu ustanovil, Labutě, stejně jako další čtyři v úvodu zmíněné kluby, zkrátka odmítly přestoupit.

Nejlepším celkem velšské ligy jsou momentálně Connah’s Quay Nomads, kteří letos obhájili ligový titul a potvrdili ukončení osmileté nadvlády The New Saints. Ti právě na začátku své éry, před deseti lety, dosáhli naprosto bezprecedentního úspěchu a prokousali se kvalifikačními koly až do play-off Evropské ligy. Tam skončili na kopačkách CSKA Sofia.

A když už jsme na TNS narazili, nemůžeme nezmínit ani jeden jejich absolutní evropský rekord. V roce 2016 totiž vyhráli 27 soutěžních zápasů v řadě a překonali letité prvenství Ajaxu.





Jedna účast, jedno semifinále. Marně bychom v celých dějinách Eura v této relativní rovině hledali úspěšnější celek. Uplynulo pět let a z tehdejší "bronzové" party zbylo už jen osm přeživších. Pryč jsou zkušenosti Ashleyho Williamse a kult Joea Ledleyho. Pryč jsou i nejlepší roky Waynea Henneseyho. Ale odkaz, ten přetrvá.

Walesu v roce 2016 dokvetla mimořádně silná generace, z nichž někteří stále v týmu figurují. Bale, Ramsey, Allen, Davies nebo Gunter můžou semifinálové nadšení letos předat mladším kolegům. Tehdy byli v nejlepších letech, a vlastně už po rozlosování po bok Anglie, Ruska a Slovenska byli favorizováni na postup.

Povedlo se jim to dokonce z prvního místa, protože oba slovanské státy dokázali porazit. Rusy dokonce hladce 3:0. To nejlepší ale teprve přišlo. Po "povinném" osmifinálovém úspěchu se Severním Irskem vtrhla Walesu do cesty favorizovaná Belgie. Nemyslete si, už tehdy naháněla hrůzu, jen nebyla docela takticky připravená.

A to se proti vždycky semknutému a vždycky skvěle organizovanému Walesu vymstilo. Hvězdní jednotlivci se tříštili o rudý val. Chris Coleman dovedl svůj tým k zasloužené výhře 3:1 a postupu do semifinále, kde sice již nad síly Velšanů byli Portugalci, ale oslavné písně pějí bardi o této odvážné družině dodnes.


Osm zápasů, pouze šest inkasovaných branek a jen deset vstřelených. Žádný tým na Euro nepostoupil s menší ofenzivní úspěšností. Wales je dokonale pragmatickým celkem, což ještě lépe vykresluje jejich cesta poslední sezónou Ligy národů B. Ještě po pěti kolech svítily na kontě Velšanů čtyři vstřelené góly. A stačilo to na čtyři vítězství a jednu remízu...

Pravda, tohle opravdu nebylo pěkné pokoukání, ale můžete snad namítnout, že by účel nesvětil prostředky? No a podobné to bylo v kvalifikaci. Jak řekl sám Gareth Bale, Wales na Euro tak nějak nepozorovaně proklouzl.

Měl těžkou skupinu spolu s vítězným Chorvatskem, Slovenskem, Maďarskem a Ázerbájdžánem. Je skutečně paradoxní, že z této grupy nakonec přes různé baráže postoupily čtyři týmy. Wales však spolu s Chorvatskem přímo a bez nervů.

Zajímavostí určitě je, že zatímco na domácím hřišti Giggsovi svěřenci nepoznali hořkost porážky, venku vyhráli jedinkrát. V Baku. Tak třeba jim tohle město přinese štěstí i na Euru.




Nejde psát o trenérovi Walesu a zároveň se hned v úvodu se opět nezmínit o Ryanu Giggsovi. Respektujíc presumpci neviny mu nemůžeme obvinění z napadení jen tak přiřknout, ale v kontextu toho, že celým jeho osobním životem se vine červená nit toho nejnižšího lidského selhání, je to vlastně už jenom dokreslení takového achjo porovnání s jeho jinak až rytířsky příkladnou fotbalovou kariérou.

Je ironií, že Giggs byl v moderní éře dlouho považovaný za nejlepšího hráče světa, který nikdy nehrál na velkém turnaji. A teď, když se konečně mohl dočkat alespoň jako trenér, si to zkazí úplně sám.

Nikoli hozenou, ale spíš tak nějak spadenou, rukavici zdvihnul dosavadní Giggsův asistent Rob Page, což bylo rozhodnutí jak pragmatické, tak zároveň ideální. Bývalý velšský reprezentant (a v jednom utkání také kapitán) totiž mezi roky 2017 a 2019 trénoval jednadvacítku. Stačí se podívat na aktuální nominaci Walesu na Euro a je vám jasné, že značná část mančaftu prošla Pageovi pod rukama a dobře ji zná.

Ve své krátké kariéře předtím stačil okusit manažerskou sesli ještě v Port Vale a Northamptonu Town - namísto těchto telegrafických kusých informací si raději pojďme říct něco o jeho trenérském stylu. Napovědět by mohl fakt, že si jej Giggs před dvěma lety povolal hlavně proto, aby mu coby někdejší řízný bek pomohl dát dokupy organizaci hry a defenzivu.

Cesta Walesu na letošní šampionát, stejně jako obraz hry, jímž se Cymru prezentoval při vítězném tažení Ligou národů, hovoří za vše. Řecku z roku 2004 nebyl snad ještě nikdo blíž než současný Wales. Dle Giggsova odkazu a po Pageově vzoru brání Velšané v pevném bloku, lpějí víc na neprostupné obraně než na jakékoli kreativitě v ofenzivě. Jo, a velkou část gólů dávají hlavou (a to i prostřednictvím "trpaslíků" Wilsona s Jamesem).




Protože Eurofotbal není česká vláda a neuznáváme sezení na dvou židlích zároveň, Gareth Bale (byť by jeho význam seděl pro obě kategorie) obsadí jen pozici osobnosti týmu a do role tahouna nominujeme jeho hvězdného souputníka.

Fanoušci Walesu by si strašně moc přáli, aby se vzchopil tak, jako se mu to povedlo před pěti lety. Ani v roce 2016 za sebou neměl zrovna nejlepší sezónu v kariéře, byť s tou letošní se to samozřejmě nedá srovnat. Na každý pád, to co ukázal tehdy se stříbrnou hřívou po trávníku létající Aaron Ramsey, je dodnes památné. Fanoušci Arsenalu by možná oponovali, ale tohle byl jeho individuálně nejpovedenější měsíc v kariéře. No a protože to byl jeho jediný šampionát v kariéře, nemusíme se s trochou nadsázky bát tvrdit, že je typickým turnajovým hráčem.

Když se ale vrátíme na vážnou notu, rok 2016 (tedy Ramsey coby jeden ze tří nejlepších hráčů celého Eura) se pravděpodobně opakovat nebude. Zatímco totiž v Arsenalu Ramsey pravidelně hrál, v Juventusu mu od přestupu před dvěma lety pšenka nekvete. Pod Sarrim ani Pirlem se stabilním členem základní sestavy nestal, spíš funguje v roli univerzálního žolíka, který zvládne zaskočit na více pozicích. Když už jsme u toho, určitě nejsilnější je jako box-to-box záložník s pověstnými pozdními náběhy do vápna a razantním zakončením.

A právě takhle jej Wales vzývá i nyní. Fanoušci se modlí, aby do sebe všechno zaklaplo tak, jak má. Sám bývalý trenér Juventusu Andrea Pirlo se nechal slyšet, že s Ramseyho minutáží se musí zacházet opatrně. To ale na Euru, kde se hraje každé čtyři dny a jeden špatný zápas může znamenat vyřazení, jaksi nefunguje.

Není pochyb o tom, že Aaron Ramsey ve 100% formě je postrachem kteréhokoli soupeře ve skupině A, Italy nevyjímaje. A i při nějakých 75 procentech své výkonnosti může být pořád pro Wales rozdílovým hráčem. Právě jeho stav a role tahouna může do značné míry rozhodnout o úspěchu a neúspěchu reprezentace.




Představte si, že hrajete Sázky a dostihy a vytáhnete si z kartiček náhod možnost "Vyřaďte libovolnému hráči jednoho koně." Začnete přemýšlet nejen o tom, který kůň ve hře je nejsilnější, ale taky o tom, který je pro svého majitele naprosto nepostradatelný. Kůň, jehož absence by pro danou stáj znamenala největší katastrofu. Asi chápete, kam míříme...

Cristiano Ronaldo, Kylian Mbappé, Kevin De Bruyne... mohli bychom jmenovat další a další hvězdy, jejichž přínos pro reprezentaci je obrovský, ale ruku v ruce s nimi stojí po boku i jiní mimořádní fotbalisté. No a pak tu máme Wales, který zkrátka stojí a padá s Garethem Balem.

Zajímavá postava, tenhle Velšan. Na začátku kariéry měl cejch teenagera, který neumí vyhrát zápas, vždyť s Tottenhamem slavil v Premier League až na pětadvacátý (!) pokus. Jen o pár měsíců později o něm po dvou galapředstavení proti Interu mluvil celý svět. A o dalších pár let poté už měl čtyři medaile pro vítěze Ligy mistrů, dva vítězné góly ve dvou finále a pro změnu cejch jednoho z nejlepších fotbalistů planety.

Ten mu zůstal až dodnes. Bohužel přibyla další tetovačka. Obrázky, kterak Gareth Bale bez zájmu sleduje zápasy Realu nebo dokonce pobaveně přihlíží neúspěchům, obletěly svět. Jeho oblibu v golfu už zná taky každý - naposled španělská média přišla dokonce s tím, že by velšský reprezentant měl dokonce po Euru ukončit fotbalovou kariéru a věnovat se o fous precizněji zastřiženým greenům.

Pravdu zná jen Bale sám. My ale po jeho ročním hostování v Tottenhamu víme dvě věci. Jeho psychika/morálka je mimořádně pohnutá. Ale v noze to tenhle borec má pořád neskutečně. Když chtěl, byl na hřišti lepší než Harry Kane - a to je po letošní sezóně asi ta největší pochvala, jakou mohl dostat. I když to není tak silná persona jako zmiňovaný Ashley Williams, Wales ho bude potřebovat. A protože Wales. Golf. Madrid. In that order., není důvod se obávat, že snad měl jednatřicetiletý forvard své kolegy zklamat.




Svůj velký přestup zažil hodně brzo. Daniel James přestoupil ze Swansea do Manchesteru United, když mu bylo jednadvacet a měl za sebou vlastně jedinou plnohodnotnou sezónu v dospělém fotbale. A bum, při debutu už slavil první gól. Do sítě Chelsea, na Old Trafford. V třech následujících zápasech přidal další dva góly a celé město mu leželo u nohou.

Jenže od té doby je to jenom horší a horší. Na další ligový gól totiž čekal nadějný mladík 16 měsíců. Mezitím ztratil místo v základní sestavě a zpět ho nevybojoval vlastně dodnes. Dá se spekulovat, že onen velký přestup potkal Jamese příliš brzy a že ten skok mezi Championship a špičkou Premier League byl zkrátka příliš obrovský.

Co je ale v kontextu Eura důležitější - na jeho pozici v reprezentaci neměla jeho klubová deprese vliv ani v nejmenším. Naopak můžeme s klidným svědomím konstatovat, že třiadvacetiletý fotbalista má největší potenciál stát se nástupcem Ramseyho a Balea.

Už teď patří mezi oblíbence fanoušků. Získal si je svou bojovností, touhou a pracovitostí. Přestože hraje za Wales de facto v útoku, často ho vidíte vracet se až k vlastní bráně - naprosto příkladný byl jeho středeční výkon proti Francii, jehož značnou minutáž odehrál celek Roba Page v oslabení. James byl i po vyloučení spoluhráče jeden z nejaktivnějších a nejnebezpečnějších hráčů na trávníku, trápil obranu i Llorise, ale zároveň vypomáhal z tlaku i unaveným obráncům.

Jak bylo řečeno, vzhledem k tomu, že s Aaronem Ramseym bude možná muset Page zacházet opatrněji, může být Euro 2020 turnajem, kde právě Daniel James po boku Garetha Balea rozkvete. Je mimořádně rychlý a může využívat Baleovu pokročilejší a více tvůrčí roli.




Poslední zápasy velšské reprezentace nám taktický rozbor týmu zrovna dvakrát neulehčily. Ve třech z nedávných pěti duelů, v němž Wales figuroval, padla poměrně brzká červená karta, jež z pochopitelných důvodů pozměňuje předem nastolený plán vycházející ze sáhodlouhých trenérských příprav. Naštěstí Velšané nepatří k týmům vyznávajícím zrovna takticky náročný systém, jinými slovy - platí za čitelnější mančaft.

To ještě podtrhuje zmíněná trenérskou rošáda, nedá se totiž očekávat, že by Rob Page s půlroční (a stále ještě dočasnou) zkušeností v týmu překotně sahal do zavedených a fungujících systémů. Tím spíš, když předchozí rok strávil v roli Giggsova asistenta a na značném množství taktických prvků se podílel.

Než se pustíme do jednotlivých pozic, prozraďme, o jakém herním formátu se bavíme. Od dob Chrise Colemana se toho moc nezměnilo. Wales pořád preferuje hru na tři střední beky, pevný střed pole a hbité wing-backy, kteří ale v první řadě umí taky dobře bránit. O to větší volnost pak dostává trio ryze ofenzivních hráčů, mezi nimiž může, ale taky nemusí být hrotový útočník. Stejně tak jako kdysi Coleman, i Giggs s Pagem však v případě potřeby umí přepnout i do hry na čtyři obránce. To už bychom si nicméně vykrádali pointy z příštích odstavců, pojďme tedy na jednotlivá jména.

Jednou ze slabin Cymru může být určitě pozice brankáře. Dříve skálopevná reprezentační jednička Wayne Hennessey se totiž nejprve v zimě 2018 zranil a vzápětí přišel o místo v brance Crystal Palace (aktuálně je dokonce až trojka), aby ho zdravotní potíže z loňského podzimu připravily i o pozici v národním týmu.

Té se chopil Danny Ward - aby se to nepletlo, náhradník v Leicesteru - jenž dostává "čuchnout" jen v nedůležitých pohárových zápasech. Vězte, že klíčový muž mezi třemi tyčemi Walesu naposled odchytal ligový zápas před čtyřmi lety v Championship za Huddersfield. O tom, že chytat umí, přesvědčil mimo jiné skvostným výkonem ve středu v přáteláku s Francií, když lapil Benzemovi penaltu poté, co předtím vytáhl dva reflexivní zákroky proti hlavičkám Benzemy, respektive Pogby. Jeho nízké herní vytížení však stále vzbuzuje obavy.

Jak jsme zmínili, před Wardem by měla držet stráž trojice středních obránců. Z kvarteta Giggs-Pageových oblíbenců jsou však v optimálním stavu jen dva - Joe Rodon a Chris Mepham. James Lawrence byl kvůli zranění úplně vyškrtnut z nominace, zatímco jedna z největších velšských hvězd, Ben Davies, se po zdravotních lapáliích vrátila teprve nedávno. Přesto by měl se dvěma výše jmenovanými vytvořit základní stavební kámen případného úspěchu "Y Dreigiau".

Pravé lajně v pozici wing-backa už nějaký čas nevládne legenda velšské reprezentace Chris Gunter, nýbrž opora Swansea Connor Roberts (jeden ze dvou mimořádně talentovaných Robertsů v týmu). Levý kraj hřiště pak patří liverpoolskému mladíkovi Necu Williamsovi, jemuž může alternovat další "bažant" Rhys Norrington-Davies.

Uprostřed pole to však trochu hapruje. Vedle nedostatku kvalitních stoperů totiž musí Page řešit právě kondici středních záložníků. Aarona Ramseyho trápí od začátku roku kombinace zranění a malého herního vytížení v Juventusu, Joe Allen byl mimo hru celý podzim a teprve předevčírem se vrátil po dalším dvouměsíční absenci, no a Ethan Ampadu pro změnu promarodil celý květen.

Dost dobře se tak může stát, že do úvodního utkání se Švýcarskem nastoupí třeba jen jeden z nich, z pozice back-upu povstane do základní sestavy Joe Morrell a vedle něj se z levé strany posune Neco Williams. Tak jako proti Francii. Tím pádem by se formace přirozeně změnila na 4-3-3 a Ben Davies (nebo jeho zástupce) by obsadil konzervativnější roli levého obránce.

Ofenziva zůstává v obou případech stejná. Vedle jednoznačného vládce fotbalového Walesu Garetha Balea má velmi silnou pozici Daniel James. Mezi/pod nimi by se pak v nejsilnější možné sestavě počítá s Harrym Wilsonem, přičemž základní rozestavení tady rozhodně neznamená dogma. Bale se tradičně přelívá po celé šířce hřiště a z Wilsona je tím pádem tu falešná devítka, tu křídlo.

Leda snad že by trenérský štáb Walesu toužil vsadit na skutečného target mana, jenž se skrývá v Kiefferu Mooreovi - skoro dvoumetrovém golemovi, jenž letos za Cardiff nasázel v Championship 20 gólů. Pak by šel nejspíš Wilson z kola ven (nebo do středu zálohy místo Ramseyho?) a Baleovi by připadla stabilnější pozice u jedné ze stran plácku. S touto údernější a možná i o fous ofenzivnější variantou by se dalo počítat do zápasů proti Turecku či Švýcarsku, v duelu s Itálii už je pravděpodobnost nižší.

Dlužno ještě zdůraznit, že ofenzivní alternativy skýtají i další jména. Za Wilsonem a Jamesem totiž nedočkavě vyhlíží šanci i David Brooks, který se univerzálnějším fanouškům po pádu Bournemouthu do druhé ligy trochu skryl, ale ve Walesu si ho pochvalují. Dost možná ještě zajímavější žolíkem by mohl být Tyler Roberts z Leedsu. Pod Bielsou tenhle ofenzivní záložník, ročník narození 1999, vyrostl v hotového hráče, na jaře zaplul do základní sestavy a značnou část zápasů byl, když ne nejlepším, tak nejzajímavějším mužem na hřišti. Co mu však určitě schází, je produktivita.