Jaká tajemství si odnesl do hrobu pražský Maigret?

„Míla Nečásek byl zvláštní. Znali jsme se několik let, chodíval k nám v neděli na obědy. Ale když jsem ho poprvé navštívil, měl jsem trochu trému. Však si mě taky vychutnával. Pozval mě k sobě do bytu a říká: Podrž mi tady ty nůžky! A vzápětí: To jsou nůžky, kterými byla probodnuta Herta Černínová! Měl jsem pocit, že mě pálí v ruce, okamžitě jsem je odhodil,“ vzpomíná s úsměvem publicista Jaroslav Čvančara. Vzápětí zlomyslnost svého přítele omlouvá: „Byl tak často blízko strašným tragédiím…“

„Hezky se to dívá na televizní seriály o hříšných lidech města pražského, pěkně se čtou Fikerovy detektivky a krásně zpívají sentimentální songy o Máně s kudlou v zádech, jenže reál byl tisíckrát drsnější a surovější. Nikomu bych nepřál absolvovat podrobnou domovní prohlídku zavšiveného brlohu, vyslýchat ženskou prolezlou všemi myslitelnými venerickými chorobami nebo tělesně prohlížet individuum, které o kartáčku na zuby nemělo ani představu a koupalo se naposledy, když přišlo na svět. O mordech, kdy identifikujete rozčtvrcené tělo, ani nemluvě,“ svěřil se kriminalista v roce 1991 novináři Mladého světa Richardu Crhovi.

K nejznámějším Nečáskovým případům patřila už výše zmíněná vražda Herty Černínové, která inspirovala díl Kvadratura ženy ze seriálu 30 případů majora Zemana. Vyšetřoval i smrt ministra zahraničí Jana Masaryka, než případ převzala Státní bezpečnost. A celý život mu hlavou vrtala smrt Otýlie Vranské, asi nejznámější neobjasněný pomníček v dějinách české kriminalistiky. Byl totiž přesvědčen, že vraha zná…

Píše se rok 1933 a třiadvacetiletý vyučený zámečník, nyní četař Míla Nečásek vojákuje v Prešově. Spolu s ním slouží u 202. dělostřeleckého pluku i nějaký Pavlíček, také četař. Fešák s kudrnatými blond vlasy, který býval v civilu pitevním laborantem. Miloslav ještě netuší, že z něj jednou bude policista. Intuici však má už tehdy.

Četař Pavlíček odjíždí koncem léta 1933 na dovolenou domů do Prahy. Když se vrací, jsou noviny plné nálezu rozčtvrceného ženského těla. „Řekl jsem mu žertem, ale s přísnou tváří, že ho podezírám, že Vranskou zabil a rozřezal on! Že se s ní poznal už dřív, teď že ji pozval na taneček a vylákal do špitálu, kde dřív pracoval. A pak už měl na to celou noc… Pavlíček nejprve vybuchnul, abych nefantazíroval, pak mě ale začal doslova prosit, abych už o tom mlčel, abych mu nekazil existenci!“ cituje Nečáska spisovatel Viktorin Šulc v knize Když vzlétne děs a nevíra.

O dva roky později už Nečásek pracoval u policie. „A najednou jsem v Jindřišský ulici potkal Pavlíčka. Tahal jsem ho na víno, chtěl jsem mu rozvázat jazyk, on se mi ale doslova vytrhl, že spěchá, a zmizel,“ vyprávěl spisovateli Šulcovi. Krátce nato byl nadějný mladý policista nasazen jako tajný agent do pohraničí. Do Prahy se vrátil až za protektorátu a ve válečných zmatcích ztratil podezřelého z očí.

Ostatně měl tehdy úplně jiné starosti. „Znal se s libeňskými sokoly a vlastenci. Ti mladému policistovi dvakrát dali nějaké tašky: Hoď to faráři do kostela v Resslově ulici! Netušil, že v kostele jsou schovaní parašutisté a že jim nese potraviny, prostě jen předal jídlo do kanceláře. Až později mu docvaklo, do čeho se namočil,“ vypráví Jaroslav Čvančara.

O pár měsíců později zbyly z mužů, jimž nevědomky nosil do kostela jídlo, jen exponáty určené pro budoucí říšské kriminalistické muzeum: hlavy Josefa Gabčíka a Jana Kubiše byly uloženy ve skleněných dózách naplněných formaldehydem, z ostatních parašutistů zbyly vypreparované lebky. Těla zřejmě skončila na hřbitově v Ďáblicích.

A tehdy se Miloslav Nečásek rozhodl vloupat do německé části Ústavu soudního lékařství, kde byly pozůstatky hrdinů uloženy. „Zrála v nás poněkud nebezpečná, z dnešního hlediska dost naivní myšlenka, že se hlav Gabčíka a Kubiše ve vhodné době nějak zmocníme a nahradíme je jinými,“ prozradil Čvančarovi.

Záměr byl zcela nereálný. Se značným rizikem se však Nečáskovi spolu s policejním fotografem Bedřichem Pomezným podařilo vyfotit alespoň pět vypreparovaných lebek, vystavených na dosažitelnějším místě. Tyto snímky jsou dnes jediným dokladem osudu hrdinů.

Dne 20. dubna 1945, na Hitlerovy poslední narozeniny a deset dní před jeho smrtí, totiž Němci ostatky odvezli neznámo kam. Byly spáleny v krematoriu? Skončily v šachtových hrobech ďáblického hřbitova? Nebo se na ně práší v depozitáři berlínského muzea Volkspolizei, jak naznačoval jeden ze směrů pátrání?

„To se nám nepodařilo potvrdit. Opakovaně jsme s panem Čvančarou zkoušeli ústav kontaktovat, ale nereagoval. Na mě to dělá dojem, že jde o falešnou stopu,“ sdělil Magazínu historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Jaroslav Čvančara však věří, že ostatky zůstaly zachovány, a ve spolupráci s německým velvyslancem v Praze Christophem Israngem se je snaží dohledat. Ale zpět do poloviny minulého století…

Válka skončila a v kancelářích pražské kriminálky se sešli dva kolegové: Miloslav Nečásek a Jaroslav Zahrádka. Skvěle se doplňovali. Impulzivní Míla měl vynikající paměť na podoby a čísla. Přemýšlivý Jarda měl čich na lidi a uměl s nimi jednat. Navíc mu uvízlo v paměti každé jméno. Z nerozlučné dvojice se brzy stala esa tehdejší mordparty. Společně byli téměř neporazitelní: za devět let vyřešili 112 vražd. Nepodařilo se jim najít jen osm pachatelů.

Jedním z nevyřešených případů je i smrt z 10. března 1948. Toho dne stáli Nečásek s kolegou Zdeňkem Borkovcem jako jedni z prvních pod okny Černínského paláce nad bezvládným tělem ministra zahraničí Jana Masaryka. Vyšetřovali celý den, pak ale musela kriminálka případ předat Státní bezpečnosti. O cizích stopách, které tam zaznamenali, se už zřejmě nic nedovíme.

„Nečásek pořád dokola tvrdil, že to byla sebevražda, i novinářům. Čímž mě trochu provokoval, poněvadž mi to úplně neštymovalo,“ vypráví Jaroslav Čvančara.

„A jednou jsme takhle u nás po obědě pili kávu, přišla zase řeč na Masaryka a on najednou povídá: No a oni ho vyhodili z okna! Říkám – Počkej Mílo, co to povídáš, léta od tebe všichni slyšíme, že to byla sebevražda… On na to: Nebyla! A já: Můžu si skočit pro magneťák, že bych si to natočil? – To víš, že jo! Tak jsem ho hned zapnul a říkám: Mílo, od začátku! On všechno zopakoval, a když došel k bodu A, říká: No a pak spáchal sebevraždu! A smál se mi do očí,“ vzpomíná publicista. „Každopádně já mám dnes ohledně Masarykovy sebevraždy jasno!“ dodává.

V pondělí 23. dubna 1951 zachytil jez v Klecánkách velkou papírovou krabici obsahující ženský trup bez hlavy a nohou. Podoba s nevyřešenou vraždou Otýlie Vranské nešla přehlédnout. K děsivému nálezu vyjeli dva nejzkušenější pražští kriminalisté, Nečásek a Zahrádka. Měli štěstí. Soudní lékař našel při pitvě na trupu specifickou jizvu po thorakoplastice, jíž se léčila tuberkulóza. Jak dále upřesnil, oběť ve věku do 30 let zemřela na následky krvácení způsobeného pěti bodnými ranami – zřejmě nůžkami – do levé strany prsou.

Ještě v noci se policisté vrhli na nemocniční kartotéky. Zjistili, že za poslední tři roky prodělalo thorakoplastiku 1602 žen. Pouze 311 jich bylo v odpovídajícím věku. Pohřešovala se jediná: Herta Černínová, 25letá účetní podniku Obnova. Den po nálezu bylo tedy známo jméno oběti. Zkušený správce jezu navíc přesně odhadl, kde vrah hodil balík do vody. Potápěči v tom místě vylovili kufr s hlavou a nohama. A v červeném závěsu, do něhož byl zabalen trup, našla laboratoř černobílý psí chlup. Rozjelo se pátrání.

Policisté zjistili, že oběť vyzvedla 17. dubna v bance Na Příkopě 67 000 korun na výplaty zaměstnanců a od té doby je nezvěstná. Manžela brzy vyloučili a zaměřili se na pracoviště. Jako první šel k výslechu účetní Miroslav Šmíd. Psa neměl, auto, jímž by mrtvolu dovezl k řece, také ne a kolegyně mu potvrdily alibi. Jenže brzy se ukázalo, že popletly datum. Navíc v kanceláři nebyly k nalezení nůžky. A ženatého Miroslava už předtím viděly s neznámou blondýnkou, která rozhodně nebyla manželka. Měla bílo-černého psa…

Aby ho zlomili, ukázali mu policisté trup zavražděné. „To je opravdu paní Černínová? To je hrozné! Ten, kdo to udělal, by si zasloužil smrt!“ podivoval se Šmíd s ledovým klidem. Nečásek se Zahrádkou byli přesvědčeni o jeho vině, důkazy však chyběly. Až se jim podařilo zachytit telefonát ženy, která se po účetním sháněla v práci. A přesvědčit ji, aby přišla na policii potvrdit jeho alibi.

Třicetiletá Věra Holánková se k výslechu dostavila i se svým pejskem. V bytě, kde bydlela s matkou, byly nalezeny skvrny od krve. Chyběl závěs na okně. Rádio patřilo do krabice, v níž byl nalezen trup Herty Černínové… Netrvalo dlouho a matka s dcerou se přiznaly ke spoluúčasti na vraždě. Za vraha označily Šmída.

„Nyní vidím, že věc nemohu již udržeti, a rozhodl jsem se učinit doznání,“ zaznělo zanedlouho při výslechu. Jak z něj vyplynulo, spořádaný otec rodiny Šmíd si Holánkovou vydržoval jako milenku a podporoval i její matku. Aby měl na svůj luxusní tajný život, zpronevěřil v práci přes 3 miliony korun. A potřeboval další peníze…

Pod záminkou, že od ní koupí psací stroj, vylákal proto Hertu Černínovou do bytu k milence. Tam ji opakovaně udeřil do hlavy závažím a odtáhl do vany, kde bezvládné ženě zasadil pět ran kancelářskými nůžkami do hrudi. Poté tělo rozčtvrtil, spolu s milenkou a její matkou naložil do auta a v Roztokách hodil do Vltavy. Soud ho odsoudil k trestu smrti, Věru Holánkovou k deseti rokům a její matku k osmi rokům nepodmíněně.

Nadšeni úspěchem, rozhodli se kriminalisté znovu otevřít vraždu Otýlie Vranské. Shrňme fakta: dopoledne 2. září 1933 je v Košicích, v rychlíku z Prahy, nalezen kufr s ženským trupem a rukama. Hlavu a nohy objeví bratislavští nádražáci téhož dne v jiném kufru v osobním vlaku z Prahy. Pitva určí, že smrt nastala v noci z 1. na 2. září. Oběť byla omráčena třemi sečnými ranami, snad sekáčkem na maso. Hlava byla oddělena od trupu dvěma řezy ostrého nástroje ještě zaživa. Po smrti, zřejmě v afektu, bylo oběti zasazeno sedm bodných ran na levém prsu.

Teprve devátý den po nálezu je oběť identifikována jako Otýlie Vranská, dvaadvacetiletá příležitostná prostitutka ze Slovenska. Několik svědků nezávisle na sobě potvrdilo, že ji viděli v doprovodu hezkého, vysokého, štíhlého mladíka se světlými vlnitými vlasy. A to je všechno. Další stopy nikam nevedou. Kriminalisté marně prověří na 700 dopisů. Nepomohou ani anonymy podepsané Fantom ulice, Karel Wodowary či Karel X. Y., v nichž se zjevně duševně chorý muž k vraždě přiznává.

O moc dál se nedostal ani Miloslav Nečásek. A tak si na 20. výročí vraždy nechal přinést z archivu spis Vranské. V kanceláři na skříň vystavil kufry, v nichž se našlo tělo. „Bylo září 1953 a já si v duchu říkal, že se najednou rozletí dveře a v nich bude stát pachatel. A přizná se! Protože už uplynulo dvacet let a zločin je promlčený,“ vysvětluje v knize Když vzlétne děs a nevíra. Čekal však marně. Žádný prošedivělý blondýn s přiznáním na rtech dveře jeho kanceláře neotevřel.

Pár měsíců poté byl vynikající kriminalista bez udání důvodu propuštěn do předčasného důchodu. Začal pracovat jako pomocný dělník ve skladu. Vystudoval dvě střední školy a dva semestry nauky o materiálech na technice. A celou dobu zdálky sledoval, jak Jaroslav Zahrádka úspěšně řeší jeden případ za druhým…

Po revoluci byl sice rehabilitován a stal se plukovníkem ve výslužbě, to však byla jen malá náplast na velkou ránu. „Nekomentoval to. Byl fatalista, věřil, že co má v životě přijít, to přijde. Lidským slabostem se usmíval,“ podotýká Jaroslav Čvančara.

Smrt Otýlie Vranské však vrtala Nečáskovi v hlavě i po vyhazovu do civilu. „Napsal jsem na vojenskou správu na Slovensko, jestli mi můžou ve spisech najít, co se stalo s délesloužícím četařem Pavlíčkem od 202. dělostřeleckého pluku v Prešově. Odepsali, že pokud nevím datum narození a křestní jméno, tak že mi nepomohou. A to já, bohužel, nevěděl,“ prozradil spisovateli Viktorínu Šulcovi.

Časem pak náhodou zjistil, že se Pavlíček začátkem 60. let oběsil. Krátce předtím se prý k vraždě Otýlie Vranské přiznal při terapii v bohnické léčebně…