Král Oidipus

Průběh děje tragedie Král Oidipus.

Jak se řetězí vina, to je jádro některých antických her. Bohové i věštci postrkují lidem všelijaké vášně a myšlenky, velmi nepokojné myšlenky.   

Thébský král Laiós unesl ze smyslnosti Chryssippa, syna Pelopova, Uražený otec ho za to proklel. Apollon varoval Laia, že zničí vlast i sebe, bude-li mít potomky. Panovník se oženil s Epikastou (Iókastou) a zplodil Oidipa. Toho rodiče uvrhli do moře, aby utonul, neboť syn se měl stát otcovrahem podle věštby a též manželem vlastní matky a spáchat tak nejhorší zločin, na jaký si mol Řek jen pomyslet. Oidipus nezahynul; dostal se do Sikyónu (podle Sofoklea do Korintu) a odtud jako dospělý do Théb[1]. Na cestě zabil svého otce na Kithaironu, jako jemu neznámého člověka. V Thébách sídlila  Sfinx, která požírala denně jednoho z Kadmejských, co té doby, než by rozluštil její hádanku. Oidipus uhodl její hádanku a podle dávného proroctví spáchala sebevraždu. Oidipus zachránil Théby a Iókastu si vzal za manželku.

K osudnému anagnorismu[2] došlo, když Oidipus ukázal své ženě pás a meč zabitého Laia. Iókasté poznala pachatele a později díky pastýři, který Oidipa vylovil z moře v Sykónu a přišel si pro odměnu a pro syna.  Iókasté se oběsila, Oidipus se oslepil.

Eteoklés a Polyneikés.

Rod Laiův prožívá další tragedii. Oba synové se chovali k osleplému otci nelidsky a stihla je jeho kletba; měli se vzájemně usmrtit v souboji. Oba se pohádali o trůn, až Eteokles Polyneika vyhnal a ten shromáždil cizí vojsko a vytáhl na Théby. Boj se odehrává v sedmi branách, v každé stojí nepřátelský vůdce proti obránci, v poslední oba bratři. Otcova kletba se naplnila. Město je zachráněno, ale Laiův rod vymírá po meči.

Zřejmě Aischylovo dílo má hluboce etické jádro, Eteoklés jak temný hrdina a vůdce Thébanů se odráží ve světové literatuře; v Prstenu Nibelungů jako Hagen v Zeyerově díle V soumraku bohů. Aischylova teodicea se objevuje i v tomto příběhu – šest drsných útočníků, z nichž je nejhorší Polyneikés a také ostatní hynou za svou zpupnost, bezbožnost, ukrutnost a vychloubačnost. Za charakter, s nímž bojuje smýšlení Eteoklem vybraných Thébanů. Padne i věštec. Lidská strast je nutná pro lidské poučení. Hřích synů proti bezbrannému otci básník velmi přísně odsoudil jako hřích proti třetímu hlavnímu příkazu řecké morálky (Prosebnice, V 710.). Polyneikés nemohl své činy smířit jinak, než smrtí na bojišti, aniž měl šanci svůj rod vysvobodit z ustaviční kauzality viny a trestu tím, že by zbožně jako Orestes plnil rozkazy bohů, ovšem zbožně podle antických názorů. Hlavní myšlenka trilogie spočívá v tom, že v tak osudném řetězu neštěstí je též tragičnost. Jediné, čeho se oběma mrtvým bratrům mohlo dostat byl pohřeb za účasti pozůstalých.

Dnešním dnem mi skončil jarní semestr a moc se těším, jak si budu přes prázdniny užívat krás přírody a starověkých bájí, her a dramat. Až najdu něco zajímavé ho pro vás, napíšu blog. 

[1]  Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=Kma3hE3_D5o&feature=share&fbclid=IwAR2XT5tw6O3xLshCDqARqoW-LQdJC7Lxl8igI9GBdLD3L8ONxU5X3U6jyqk. 09/27/2020.

[2] Aristoteles ve své poetice definuje anagnorismus, jako součást své diskuse o peripeteia, Aristoteisis; Aristoteisis je definována jako "změna od nevědomosti k poznání, pěstovat lásku nebo nenávist mezi osobami určenými básníkem pro dobré nebo špatné štěstí". To je často diskutováno spolu s Aristotelovým konceptem katarze. "Lear a Cordelia" Lear, vyhnal vvhnal starší dcery a zachránil tu nejmladší a uvědomuje si své skutečné postoje. V aristotelovské definici tragédie to byl objev.