DRUH SE ZTRÁTOU PAMĚTI: ZNOVUOBJEVENÍ NAŠÍ PRADÁVNÉ MINULOSTI (1)

V současné době stále rychleji vzrůstá množství důkazů, které směřují ke konečnému potvrzení inspirativní „pravěku předcházející“ civilizace, kterou vědečtí pracovníci či takzvaní odborníci dlouho ignorovali. Tato civilizace měla úžasně pokročilé a propracované systémy náboženství, astronomie, astrologie, vědy i technologie. Její skutečná existence v naší pradávné minulosti začíná získávat legitimní místo ve vědeckých, jak historických, tak archeologických komunitách – a přináší do sporu dogmatickou a teoretickou hypotézu „akceptovaných“ lidských dějin.

Mýtus o společnosti typu „Atlantidy“ coby přímém zdroji velkých starověkých civilizací, který se objevuje po celém světě, se nyní vrací jako reálná možnost. Veškeré stopy této impozantní civilizace však byly z povrchu naší planety zcela vymazány jakýmsi obrovským prehistorickým kataklyzmatem.

V současné době je naše společnost produktem dějin přinejlepším podléhajících dezinformacím a přinejhorším trpících plnohodnotnou ztrátou paměti. Chybí nám základní kousky starověké hádanky, která by mohla obsahovat odpovědi na některé z nejvyhledávanějších otázek lidstva, tedy kdo jsme, proč jsme tady, odkud jsme přišli a kam směřujeme.

Možná že v objevu této skryté minulosti spočívá pravda o našem původu, možnostech i účelu. Při odhalení předchozí starověké „zdrojové společnosti“, která pomohla vytvořit některá z nejzáhadnějších tajemství minulosti, jsme mohli začít psát novou kapitolu v historii světa, která zcela a od základu změní naše vnímání toho, co se domníváme, že víme o lidské rase.

Precese rovnodennosti je způsobena
kolísáním zemské osy o 23,5°

Pokud se máme najít sami sebe a plně se jako druh rozvíjet, musíme přijmout moudrost starověkých národů a usilovně sledovat každou stopu, která nám v rozmanité historii naší planety, poznamenané mnoha jizvami, zbývá.

Prezentované důkazy jsou zarážející, inspirativní a upřímně jasné jako den, pokud jsme připraveni pozorovat fakta s nezaujatou systematickou kázní, při zachování stále otevřené mysli. Otevřené možnostem zcela nového pohledu nejen na naši historii, ale i na náš původ.

 

Historie se pohybuje spolu s hvězdami

Vezměme si například „precesi rovnodenností“ neboli precesi zemské osy. Tento výsledek astronomického pozorování (chcete-li fenomén) naší planety, známý v moderní astronomické terminologii jako „axiální precese“, je gravitační, pomalou a kontinuální změnou orientace zemské rotační osy, podobnou nemotornému zakolísání rotující mince, která postupně zpomaluje. Kvůli precesi rovnodenností nebeská tělesa (hvězdy a souhvězdí) pomalu mění v průběhu let své pozice, ne však v důsledku pohybu hvězd, ale spíše pohybu naší vlastní planety; Země je pak observatoř, ze které máme to potěšení dívat se na zázraky nebeské říše (viz. obr. níže).

Toto pomalé kolísání zemské osy velmi pomalu, v průběhu 26 000letého cyklu, mění naše vnímání poloh hvězd a souhvězdí v průběhu času, v jednotlivých ročních obdobích. Současní vědci a historikové se domnívají, že objev precese je relativně nedávný a připisují znalost daného astronomického jevu do doby ne starší než 2000 let. Velké starověké civilizace si ovšem pohyby nebes velmi dobře uvědomovaly, mapovaly a předpovídaly astronomické jevy s tak překvapivou přesností a komplikovaností, že se moderní odborníci mohou jen nevěřícně škrábat na hlavě. Jak dokázali získat tak přesné, dokonalé a hluboké znalosti a porozumění nebeským pohybům, když postrádali současné technologie i schopnosti?

(Prometheus, „vědecko-fantastický“ film z roku 2012, zpracovává a vykresluje svou zápletku přímo na základě skutečných objevů starověkých hvězdných map zakreslených různými kulturami po celém světě. Ihned po úvodní scéně filmu objevili dva archeologové hvězdnou mapu ve skotské prehistorické jeskyni, která se přímo shoduje s několika dalšími ze zcela nesouvisejících kultur).

Země na své oběžné dráze kolem Slunce působí, že se Slunce objevuje na obloze
pohybující se podél ekliptiky
(červená), která je nakloněna o 23,5° vzhledem
k nebeskému rovníku
(modrobílá). V průběhu dlouhé doby se za Sluncem
objevují různá znamení zvěrokruhu, tak jak vychází při jarní rovnodennosti.

Nekropole v Gíze, přibližně 10 500 př.n.l.  

Sofistikované a přesné astronomické i technologické systémy lze nalézt, ačkoli ne výlučně, v kulturách a civilizacích, jako je mayská, dogonská, indická, egyptská, incká, čínská či mezopotámská. Žádný z těchto nálezů však není důležitější než záhadně tajuplné a podmanivé památky a stavby staroegyptské nekropole v Gíze, nacházející se v severní Africe.

Nekropole v Gíze je archeologickým nalezištěm na náhorní plošině u egyptské Káhiry. Je domovem nejikoničtějších a nejznámějších ze všech velkých a majestátních staveb, které lidé kdy na Zemi vybudovali, tří velkých pyramid (Cheopsovy – Rachefovy – Menkaureovy) a tajemné Velké sfingy. Stavba těchto impozantních monumentů je obdobně vřazena do obecně akceptované oficiální datace okolo roku 2500 př. n. l., což je zhruba před 4 500 lety. Průkopnický výzkum Grahama Hancocka (autora knihy "Fingerprints of the Gods" - "Otisky božích prstů") a Roberta Bauvala (autora publikace "The Orion Mystery") však rozpoutal debatu nad akceptovanými archeologickými hypotézami. Hancock a Bauval po vyčerpávajícím badatelském úsilí a rozsáhlém prozkoumání starověkých památek a tajemství v Gíze, vnesli do poněkud dogmatických názorů egyptologů značné množství otázek.

Robert Bauval, Graham Hancock a zesnulý John Anthony West

Vytvořili inspirativní alternativní pohled na naši minulost, který je založený na přesvědčivých vědeckých, astronomických, archeologických i historických důkazech a který převrací naše současné vnímání starověké historie úplně naruby. Uspíšili tak přehodnocení představ a otevřeli dveře nové kapitole našeho druhu, dlouho předpokládané a považované za vyloučenou nebo „smetenou ze stolu“. Graham Hancock, Robert Bauval i další vědci tvrdí, že Velká sfinga a Velká pyramida jsou nejen podstatně starší, než předpokládají moderní odborníci, ale že původní účel jejich stavby nesloužil větší slávě panovníků (i když později tomuto účelu stavby možná přizpůsobili). Stavby byly spíše vytvořeny a vybudovány na oslavu nebo jako připomínka konkrétního data z dávné historie – 10 500 př. n. l. nebo před 12 500 lety (plus mínus 100 let).

Toto tvrzení podporuje nedávná geologická analýza provedená na Velké sfinze, která odhalila značnou vodní erozi na její základně, což naznačuje mohutné a dlouhodobé lijáky. Takový déšť by se však v drsném pouštním prostředí plošiny v Gíze nevyskytoval nejméně po dobu 10 500 let př. n. l., resp. do konce poslední doby ledové. Dokonce i lidská hlava Sfingy uchovává své vlastní tajemství, jelikož zjevně není součástí původní stavby, vzhledem k evidentní disproporcionalitě jejích nepřiměřeně malých rozměrů, což nastolilo otázky, zda Sfinga původně nebyla úplným lvem a jaký byl účel její stavby, jestliže nebyla postavena na počest faraóna Rachefa?

Fotografie G. Lekegiana z konce 19. století ilustruje, jak byla Velká sfinga
po většinu své historie pohřbena v písku, který ochránil
známky starověkých předsaharských povětrnostních vlivů

Zaměříme-li se na precesi rovnodenností, zjistíme, že díky neobvyklému kolísání osy naší planety by se poloha hvězd a souhvězdí na nebi starověkého Egypta podstatně odlišovala od způsobu, jakým jsou umístěny a jak se nám jeví v současnosti. Robert Bauval a Graham Hancock pomocí moderních technik zjistili, že když přetočíte astronomické hodiny do vzdálené minulosti a přizpůsobíte jim polohy nebeských těles, dojde k čemusi neobyčejně významnému, když dosáhnete data 10 500 let př. n. l. Nejen že se souhvězdí Lva objeví přímo na východ před zraky Velké sfingy, ale každé ráno bude právě v tomto souhvězdí vycházet Slunce.

Bauval a Hancock tvrdí, že Velká sfinga byla původně vytesána jako obrovský lev, pozemské ztělesnění a reprezentace souhvězdí Lva, který má připomínat zodiakální věk Lva. To by jistě dávalo smysl i vzhledem ke zjevné disproporci hybridního spojení lvího těla a lidské hlavy, jaké můžeme vidět dnes.

-pokračování-

Další díly