Nakonec byly vedeny dvě světové války, aby se zabránilo dominantní roli Německa. (Henry Kissinger, bývalý americký ministr zahraničí, Welt am Sonntag 13. 11. 1994)

Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve čí později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Podaří-li se Rusku dříve zotavit, než se Evropa sjednotí, je osud Evropy zpečetěn. Budoucí státní forma Ruska je přitom irelevantní. Jakmile se mu naskytne příležitost podřídit si Evropu, využije této možností, ať bude rudé či bílé. (Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi 1923)

Dějiny moderního českého státu se neodvíjely izolovaně, nýbrž v interakci s evropskými událostmi, zejména s oběma světovými válkami ve 20. století. Značnou roli v tom sehrály i ideologie. V této kapitole pojednáme o období mezi světovými válkami v podstatě až do konce druhé z nich, s cílem přiblížit čtenářům fakta, která jsou jim českou historiografií zčásti nebo zcela odpírána. Na několika málo příkladech ukážeme mechanismy, jak se falšují dějiny, a to tak diletantsky, že podvod je na první pohled patrný i laikovi – pokud se ovšem dostane k potřebným informacím.

Po skončení bojů první světové války se v Paříži od ledna 1919 do ledna 1920 konala s přestávkami mírová konference, jejímž výsledkem byly mírové smlouvy z pařížských předměstí, z nichž nejznámější byla podle místa podpisu Versailleská mírová smlouva s Německem, které obsahovaly i stanovy nově založené Společnosti národů se sídlem v Ženevě. Jako mocnosti pro účely Společnosti národů byly označeny váleční spojenci: USA, Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko. USA uzavřené mírové smlouvy kvůli přemrštěným požadavkům Francie a faktu, že do nich byly začleněny stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Americký prezident Thomas Woodrow Wilson, který zdůvodňoval vstup USA do války tím, že se svět po ní stane bezpečnějším, požadoval, aby vítězové a poražení měli na mírové konferenci stejná práva. K tomu nedošlo – mírové smlouvy byly tvrdým a krutým diktátem vítězů poraženým státům.

Světová válka předurčila způsobem mírového řešení – okleštěním Německa, nereálně vysokými reparacemi, rozpadem Rakouska-Uherska – druhou světovou válku. Západní historikové proto často hovoří o tzv. třicetileté válce 1914–1945. Termín la guerre de trente ans de notre siècle (třicetiletá válka našeho století) vyslovil v roce 1944 Charles de Gaulle, použil jej v dopise Stalinovi z 27. 2 1944 i Winston Churchill („Považuji tuto válku proti německému napadení venkoncem jako třicetiletou od roku 1914“), z vysokých politiků jej zopakoval naposledy britský ministerský předseda John Major.

Předehra k první světové válce, The Milner Group

Ještě v první polovině 19. století bylo britské impérium nikým neohroženým pánem moří, což si vůči hlavním konkurentům, Španělsku a Francii, vynutilo silou svého válečného loďstva. Francie byla nejsilnější evropská kontinentální velmoc, Německo coby stát ještě neexistovalo.

V druhé polovině 19. století se rozložení sil v Evropě mění. Pod vedením pruského ministerského předsedy Ottona von Bismarck se po porážce Francie ve válce 1870–1871 spojily německé státy a státečky do jednoho útvaru, Německé říše. Prus­ký král Wilhelm I. se prohlašuje 18. 1. 1871 německým císařem právě ve Versailles, kde se o půl století později zpečetí osud posledního německého císaře a v první světové válce poraženého Německa. V roce 1871 tak vzniká ve střední Evropě stát, který se brzy stá­vá hospodářskou mocností a rivalem Velké Británie.

Porážka od Pruska ve válce 1870–1871 a vznik Německé říše těžce zasáhly francouzskou hrdost, protože Francie do­sud na východ od své hranice dobyla vše, co si usmyslila. Francouze bolestně zasáhlo, že museli odstoupit Německu Alsasko a Lotrinsko, současně se ale nemínili vzdát svého výsadního postavení na kontinentu, a to porážce navzdory. Francouzský politik Francolin předvídal vo­jen­ský střet s Německem slovy, že „vypuknutí války je Den, na který čekáme“.

Nepřátelsky vůči Německu reagovala zejména Velká Británie. V londýnském týdeníku The Saturday Review se 24. 8. 1895 objevuje pod titulkem Our True Foreign Policy (Naše oprávněná zahraniční politika) následující: „Hlavní náš konkurent v obchodu a ná­moř­ní přepravě není dnes Francie, nýbrž Německo. Ve válce s Německem bychom vyhráli vše a neztratili nic.“ Dva roky poté, 11. 9. 1897, stejné periodikum nezakrytě požaduje: Germaniam esse delendam (z latiny: Německo musí být zničeno).

Britové se oprávněně obávali o svůj monopol v mezinárodním obchodu. Příjmy z německého exportu dosáhly po přelomu století částky 1,045 miliardy brit­ských liber, z britského jen o málo více: 1,075 miliardy, rozdíl tedy činil 3 %, přičemž bezprostředně po vzniku Německa v roce 1871 v podstatě jen pár plachetnic pod jeho vlajkou brázdilo Baltské moře, aby v roce 1900 přes čtyři tisíce německých obchodních lodí rozváželo zboží po celém světě, dováželo jiné a rejdařství Hamburg-Amerika-Linie (HAPAG) se stalo největším na světě. V britských průmyslových kruzích bylo hned od počátku německé exportní expanze veřejným tajemstvím, že německé výrobky zejména v oboru organické chemie a elektrotechniky jsou značně kvalitnější než britské. Tak se tedy v roce 1887 ve Velké Británii zavedlo zákonem povinné označení všech dovážených německých výrobků nápisem Made in Germany, aby se snadněji rozlišily podle panujícího britského přesvědčení kvalitní britské výrobky od německých nekvalitních, což se záhy změnilo v opak – v označení vysoké německé jakosti.

Mezi lety 1871 a 1906 dokázalo Německo zečtyřnásobit svou těžbu uhlí, zvýšit produkci oceli z půl milionu tun v roce 1871 na více než 12 milionů v roce 1907 a začalo svou ocel vyvážet na trhy, kterým do té doby dominovaly britské firmy, zejména do Austrálie, Jižní Ameriky a Číny. Dá se říci, že se Velké Británii vymstilo, že průmyslová revoluce tam začala mnohem dříve než v Německu, protože používané technologie v Británii byly na přelomu století 19. a 20. již zastaralé. Finance na potřebné inovace chyběly, protože dosavadní zisky britští průmyslníci raději zaparkovávali ve výnosných akciových portfoliích a zahraničních cenných papírech, než aby je vraceli do výroby ve formě technologických inovací. Na britský trh kromě německého začalo přicházet i konkurenční zboží z USA a Japonska.

Britská elita ale nehodlala akceptovat úspěch Němců plynoucí hlavně z investic do vzdělání a nových technologií, zejména měla obavy z růstu německého obchodního loďstva, což britských představách naznačovalo, že německá koloniální politika bude expanzivní, že Německo bude žádat pro sebe další kolonie, přičemž vhodných území pro kolonizaci dosud nezabraných byl nedostatek, dále z německých investic do těžby ropy v Haliči, v Rumunsku a ze stavby chybějících částí železničního spojení mezi Berlínem a Mosulem (dnes v Iráku), protože si byla vědoma strategického významu ropy ve válce, zejména pro lodní motory. Toužila i po zachování světové nadvlády Velké Británie, případně po dominanci anglosaského světa (společně s USA), hlavně bez významnější konkurence. Nehodlala mladému německému státu nic ze své moci přepustit, a to ani v obchodní oblasti.

Nicméně se Velká Británie vlivem britské královny Victorie a jejího vnuka německého císaře Wilhelma II. (Viléma II.) po odstoupení kancléře Bismarcka v roce 1890, který se snažil dohodnout s Ruskem, začala politicky sbližovat s Německem. Francie a Rusko v roce 1894 uzavřely spojeneckou smlouvu evidentně zaměřenou proti Německu. Britsko-německé sbližování ale skončilo kvůli diplomatické podpoře německého císaře Wilhelma II. Transvaalu, protivníku britského impéria v búrských válkách 1899–1902.

Zásadní rozkol mezi oběma zeměmi dokonala nejen pokračující výstavba německého obchodního loďstva, což si Britové vykládali tím, že Německo by mohlo chtít získat další kolonie, hlavně však nový německý program budování válečného loďstva, který potencionálně ohrožoval britskou politiku světové námořní převahy. Aby císař Wilhelm II. mohl financovat stavbu válečných lodí, uvalil v Německu v roce 1902 20% prodejní daň na sekt a další šumivá vína. Daň přežila obě světové války bez úhony do dnešních dnů a obnáší dnes stanovena pevnou částkou 1,36 € z litru.

Od nástupu královny Victorie na trůn v roce 1837 neprožila Velká Británie za jejího panování ani jeden rok bez války, britské vojenské síly byly nasazeny ve všech koutech světa ve více než stovce ozbrojených konfliktů.

Exkurs. Britská královna Victoria byla Němka kvůli personální unii s Hannoverským královstvím. Nebyla prvním Němcem na britském trůně, všichni britští panovníci byli od roku 1714 Němci (sic), někteří i málo znalí angličtiny. To se teprve v roce 1917, za první světové války, zamaskovalo tím, že se britská královská rodina z domu Saxe-Coburg and Gotha (Haus Sachsen-Coburg und Gotha) přejmenovala na rod Windsor. (Manžel dnešní britské královny Elisabeth II. Philip je podle původu taktéž Němec, narozený však na řeckém Korfu.)

Síla Velké Británie však spočívala v mohutném válečném loďstvu, ne v armádě. Začínalo být jasné, že když Británie bude muset vojensky vystoupit proti Německu na evropském kontinentě, aby je vojensky a hlavně hospodářsky zničila, že na to sama stačit nebude, že bude k tomu potřebovat spojence na kontinentu se silnými pozemními armádami, Francii a Rusko. Jenže britsko–francouzské vztahy byly v té době značně nepřátelské, v roce 1895 kvůli Suezskému průplavu došlo málem k válce mezi oběma zeměmi, obě země si konkurovaly v Africe a s Ruskem se Británie přetahovala o vliv v Asii, zejména ve Střední.

Když královna Victoria v roce 1901 umírala, dlel u jejího lože až do posledního vydechnutí i její nejoblíbenější vnuk, německý císař Wilhelm II. Je jasné, že za života Victorie by válka s Německem myslitelná nebyla, jenže její nástupce na trůnu, syn Edward VII., strýc Wilhelma II., nenáviděl Německo přibližně srovnatelnou měrou, jakou Německo měla ráda jeho matka Victoria. Měl totiž za manželku dánskou princeznu Alexandru, u které se vlivem nuceného odstoupení do té doby dánského Šlesvicka a Holštýnska Němcům v roce 1864 vyvinula zcela paranoidní nenávist vůči všemu německému a později i vůči Německu jako státu. Wilhelm II. a Edward VII. se každoročně minimálně jednou vídávali na regatě v Cowes (Isle of Wight), ale jejich vztahy byly narušeny nenávistí Edwardovy ženy, kterou zčásti převzal i její manžel, sám po matce i otci Němec (sic). Německý císař Wilhelm II. byl mimo jiné i admirálem britského válečného loďstva, a to i po celou dobu první světové války (sic), ale po jejím začátku si již nikdy britskou admirálskou uniformu na sebe nevzal.

Po smrti Victorie stál před jejím synem a nástupcem na trůně, Edwardem VII. nesnadný úkol usmířit si Francii a naklonit si Rusko, což dokázal pomocí obratné vládní diplomacie, kdy sám vystupoval účinněji než britský ministr zahraničních věcí, během šesti let. Nastala též potřeba naočkovat touhu po zničení Německa širší britské politické scéně, ne pouze politikům ve vládě, protože vlády nejen přicházejí, nýbrž i odcházejí. Za tím účelem vytvořil ministerský předseda Arthur Balfour v roce 1902 Committee of Imperial Defence (Výbor obrany impéria). 8. 4. 1904 byla podepsána tzv. Entente cordiale (Srdečná dohoda) mezi Velkou Británií s Francií, kterou si rozdělily zájmové oblasti v Africe, ale v tajné doložce se zavázaly k vojenskému spojenectví vůči Německu. Vztahy s Ruskem pak narovnala 31. 8. 1907 Sankt-Petěrburská (Petrohradská) britsko–ruská smlouva vymezující zájmové sféry obou zemí ve Střední Asii – Persie (dnes Írán) byla rozdělena do tří zón (severní ruské, jihovýchodní britské a neutrální mezi oběma těmito zónami), Afghánistán byl uznán za de facto britský protektorát. Rusku za spojenectví ve válce proti Německu slíbila Británie ovládnutí úžin v Bosporu a v Dardanelách, které potřebovalo Rusko k neomezenému proplouvání černomořského loďstva do Středozemního moře. V případě mezinárodního napětí, válečného konfliktu a po následném uzavření úžin by Rusku její flotila v Černém moři byla prakticky k ničemu. Jak dokládají skotští historici G. Docherty a J. Macgregor vytvořil britský král Edward VII., byť již v roce 1910 zemřel, coby člen britské tajné elity pro Británii největší měrou předpoklady k rozpoutání světové války, což po jejím skončení Britové zcela zatušovali.

Tajná britská elita pomalu docílila pomocí spřátelených redaktorů ve vlivných britských denících tisku a politiků v parlamentu opakováním tvrzení, že přežití britského národa je ohroženo, snížit toleranci a důvěru obyvatelstva k cizincům, což se projevilo též v pogromech vůči ruským a polským uprchlíkům v prvních létech 20. století. Kontroly při vjezdu do země byly zpřísněny a ve společnosti zakotvil strach vůči Nebritům, tedy hlavně i vůči Němcům.

V roce 1891 se v Londýně ustavila neformální, později velmi mocná skupina z bohatých a vlivných mužů, která se považovala se za tajnou elitu Velké Británie, snažila o uchování moci impéria, o jeho nadvládu nad světem. Kvůli získání kontroly nad transvaalskými doly na zlato vyvolala první dvě války, búrské, mezi lety 1899 až 1902. Jejími hlavními členy byli ministerský předseda vlády Jižní Afriky Cecil John Rhodes, vlivný žurnalista William Thomas Stead, lord Esher (Reginald Baliol Brett, 2^nd Viscount Esher), bankéř lord Nathaniel Rothschild a Alfred Milner (oba poslední pocházeli z Německa). Po smrti Rhodese se stal neformálním vedoucím skupiny Milner. Obzvláště silné zastoupení měla skupina v britském ministerstvu zahraničí a v úřadu pro kolonie, později získala vliv v ministerstvu války a v nejvyšším velení ozbrojených sil. Stranická příslušnost nerozhodovala, hlavní roli hrálo přesvědčení o nadřazenosti britské rasy (dnes bychom řekli Britů). Skupina byla s to zasahovat do dění zejména ve Francii, v Rusku, na Balkáně a v Jižní Africe přes vrcholné tamní státní úředníky a politiky, snila o ovládnutí celého světa britským impériem, kdyby se to nepodařilo, tak ve spojení s USA. Vlivný její člen, podnikatel a politik Cecil John Rhodes, přesvědčený, že Britové jsou „nejskvělejší rasou světa“, byl až do své smrti v roce 1902 přesvědčen o angloamerickém sjednocení pod jedinou imperiální vládou.

Ona mocná skupina se nijak nenazývala, později se pro ni vžil název The Milner Group (Milnerova skupina) podle svého neoficiálního šéfa po smrti Cecila Rhodese, Alfreda Milnera, brilantního koloniálního úředníka z Jižní Afriky a velkého přítele prezidenta USA Herberta Hoovera. Skupina se postupně rozšiřovala, přibyli například vydavatel deníku The Times Alfred Charles William Harmsworth, 1. Viscount Northcliffe, budoucí britští ministerští předsedové Arthur Balfour a Herbert Asquith, budoucí ministr zahraničí Edward Grey a budoucí britský král Edward VII., Rudyard Kipling a další. Nejpozději v roce 1902 se stalo hlavním naléhavým úkolem skupiny se zbavit největšího konkurenta Británie Německa a to nejlépe jeho hospodářským zničením válkou.