14°C
Veroniko, co vás vedlo k tomu, že začnete studovat?
„Starám se už nějakou dobu o rodiče v pokročilém věku, a navíc jsem vždycky inklinovala ke starším lidem, tak jsem si řekla, že bych zkusila vystudovat ošetřovatelství. Věděla jsem ale, že to nejde prezenčně, protože skloubit školu s divadlem a několikadenními zájezdy by nešlo. A tak jsem našla tento obor na druhé lékařské fakultě. Trošku jsem to ale podcenila.“
Proč?
„Nezjistila jsem si předem dost informací, takže jsem nečekala, že půjde opravdu o medicínu se vším všudy. Velmi těžkou, se zkouškami z anatomie, patologie, téměř na úrovni mediků. Jde o vysokoškolské bakalářské studium. Učila jsem se už od jara, nejdřív na přijímačky, kde bylo třeba mít i znalosti z biologie, kterou jsem měla naposledy na základce. A když mě vzali, tak i o prázdninách.“
Abyste měla náskok?
„To taky, ale hlavně jsem hned v září dělala první zkoušku z ošetřovatelských postupů.“
Z čeho se skládala?
„Jednak šlo o teoretický test, jednak o praktickou část třeba ze zavádění katetrů či odběrů krve. To jsme naštěstí nepředváděli na lidech, ale na simulátorech, na takových torzech těl, která jsou prý strašně drahá, stojí jako osobní auto! Předtím jsme měli rychlé praxe, abychom si to mohli nacvičit. Zejména v mém případě to bylo potřeba, protože jediné mé zkušenosti byly z role Vendulky v Ordinaci.“
Byly vám k něčemu?
„Vůbec ne! Tam jsem se nenaučila ani pořádně změřit tlak, musela jsem studovat od začátku úplně všechno. To jsem zvládla, ale můj problém nastal, když jsme měli na podzim nastoupit do praxe.“
Jak to?
„V říjnu začala situace s koronavirem. A já jsem, vzhledem k tomu, že minimálně dvakrát týdně musím být u rodičů, dostala strach. Šla jsem na praxi a pak jsem celou noc nespala. Bála jsem se, abych nenakazila rodiče, protože jsem na vlastní oči viděla, jak doktoři a sestry padají na covid jako hrušky. Já jen čekala, kdy na mě přijde řada. V tu chvíli jsem praxe vzdala. Tátovi je osmdesát šest a nikdy bych si neodpustila, kdybych ho měla nakazit.“
Takže jste skončila?
„Ještě ne. Praxe se ještě dají dohnat, ročník si můžu rozložit do dvou. V zimě jsem si distančně udělala nějaké zkoušky a zápočty, ale teď jsem zastavila před nejtěžší zkouškou z anatomie, na které si lámou zuby nejen medici. Vím, že bych to asi zvládla, ale musela bych tomu obětovat tak tři měsíce. Zavřít se doma a učit se latinsky.“
Není to snazší, když má herec trénovanou paměť?
„Je to úplně jiné. Herecká paměť je hodně akustická, učíme se i tím, že se posloucháme. Tady je to spíš o tom, abychom pochopili konkrétní problematiku a pak se v ní orientovali. To, že máme vycvičenou paměť na texty, je nám tu bohužel k ničemu. Třeba v Ordinaci jsem se nějaké latinské výrazy učit musela, ale po natočení obrazu jsem je okamžitě pustila z hlavy. Klukům, co hráli doktory, jsem vždycky držela v chorobopisech na latinu taháky. Všem se těžko učila.“
Proč jste v seriálu tehdy skončila?
„Ordinaci jsem měla moc ráda, ale po pěti letech mi připadalo, že jsem v ní strašlivě dlouho. Pro všechny jsem byla Vendulka. A já si řekla: Musím odejít, jinak už nikdo nebude vědět, že se jmenuju Veronika. To jsem ale netušila, že mi to zůstane dodnes a budou mě poznávat i děti!“
Protože se díly opakují…
„No právě! Asi před dvěma lety jsme hráli s divadlem v Ostravě a točili něco pro televizi, a najednou se tam na mě vrhla skupina asi osmiletých dětí: Jé, Vendulko, můžeme se vyfotit? A já si pak říkala: Vždyť tyto děti nebyly ani na světě, když já jsem ji točila! Pak mi došlo, že staré díly se pořád vracejí a že se té Vendulky asi už nezbavím!“ (směje se)
A té medicíny?
„Zatím to nechávám otevřené. Ale i kdybych nakonec nepokračovala dál, mám z toho dobrý pocit. Třikrát se mi podařilo sedět ve vysokoškolské posluchárně, a to jsem chtěla zažít. Zkusila jsem to a dokázala si, že i herečka v mém věku je schopná udělat zkoušku na vysoké škole. Jak to dopadne, uvidím. Začala jsem znovu zkoušet divadlo a k tomu se mi narodilo vnoučátko, takže se moje pozornost vrhla ještě jiným směrem. Ráda jsem vozící babičkou, co jezdí s kočárkem.“
Zpátky v divadle
Na repertoáru má několik komedií, se kterými, když to doba dovolí, jezdí po republice. Nyní ji ale čeká nová výzva - poprvé bude na jevišti zpívat. „Už spoustu let tvrdím, že vůbec nezpívám, úplně jsem to v sobě škrtla. A teď jsem dostala nabídku na komedii Jsem krásná?, ve které je spousta písniček z lidových operet a od Karla Hašlera. Nejdřív jsem si řekla: To nemůžu hrát, já to neuzpívám. Ale pak mi došlo, že když jsem se mohla prát s medicínou, můžu se prát i se zpíváním,“ říká. „Teď to vypadá tak, že chodím po bytě a zpívám si Pepíčku, začni nebo Ty české panenky. Co si myslí sousedka, to bych raději nechtěla vědět,“ směje se herečka.
VIDEO: Zpověď manžela Křížkové: Nejtěžší bylo říct to dětem. A Šíp odpískal Všechnoparty.
Zpověď manžela Křížkové: Nejtěžší bylo říct to dětem. A Šíp odpískal Všechnoparty. Bára Horáková, Lukáš Červený
