Mohla žena na vesnici ukrývat mrtvolu svého manžela rok doma v komoře? A opravdu se zločin odehrál na jihu Moravy? Takové otázky hlodaly v badatelkách z Kyjova na Hodonínsku, když si prostudovaly kramářskou píseň Poslechněte mord ukrutný. A tak se pustily do detektivní práce, která je zavedla dvě století do minulosti.
Na samém začátku byla prosba pěveckého souboru o vyhledání kramářských písní pro jejich repertoár. O dva roky později je na světě doložené historické bádání, hraný dokument, kolekce moderních obrazů a také výstava, která mapuje kramářské písně jižní Moravy.
 |
Nic z toho by se však nestalo, kdyby historička Ester Vratislavská a etnografka Věra Colledani z Vlastivědného muzea Kyjov nenarazily na píseň o vraždě, jejíž hrůzný čin vyšel najevo až po roce. A nerozhodly se, že si informace zpívané na jarmarcích ověří.
„Jmenuje se Poslechněte mord ukrutný. Vypráví o pokrývači Viktorínovi Reichovi a jeho ženě Anně, kteří se po svatbě odstěhovali do Svatobořic na milotické panství. Jejich manželství nebylo šťastné, Anna měla milence. Osudného dne, 13. prosince 1818, se pohádali, on ji uhodil a ona mu potom pantokem (sekerou, pozn. red.) rozťala hlavu,“ líčí děj historička Vratislavská.
Podle písně pak Anna mrtvolu pohřbila v komoře a ostatním namluvila, že Viktorín odešel do Uher za prací. Peníze jí moc dlouho nevydržely, začala krást.
Název obce zaměnili zpěváci kvůli rýmu
„Právě to byla osudová chyba, protože při krádeži ji chytli a nakonec musela vše přiznat. Annu odvedli do Hradiště, kde pak čekala na útrpné právo. Ke konci písně Anna lituje toho, co udělala, Viktorína zpětně prosí o odpuštění,“ shrnuje Vratislavská.
Obě ženy zatoužily poznat pravdu a také to, jestli se příběh vůbec odehrál. Vyrazily pátrat po archivech, nejdřív byly neúspěšné, ale v Moravském zemském archivu v Brně se objevila první stopa.
„Bylo to povolení z roku 1804 pro Annu přestěhovat se z Kozlan do milotického panství. Kdežto v písni se zpívá Kozlovany, písničkáři si tak museli přidat slabiku, asi aby se jim to lépe rýmovalo. Potvrzuje se Viktorínovo povolání i že spolu žili patnáct let,“ vyjmenovala historička s tím, že mezi oběma snoubenci byl rozdíl devíti let.
I další prameny jako matriční zápisy či kriminální podací protokol z Uherského Hradiště potvrzovaly většinu obsahu písně. „Co se nám nepodařilo ověřit, je lítost Anny nad jejím činem. Protože výslech a samotný trest zaznamenány nejsou. Ale nejspíš skončila na šibenici. Také není zcela jasné, proč nepracovala,“ podotýká Colledani.
Ženy se vypravily i do Kozlan, kde našly potomky Annina rodu. „Její praprasynovec dokonce vede rodinnou kroniku, ale Annu ze záznamu vymazali,“ lituje Colledani.
Podle písně vznikl dokument
Jak se nořily do příběhu stále hlouběji, rozhodly se píseň zpracovat jako dokument. Ve strážnickém skanzenu i na zámku v Miloticích tak v dobových krojích zinscenovali s dalšími amatérskými herci celý příběh.
„Celá dvouletá práce pro nás měla ale i další rozměr. Já jsem se dozvěděla spoustu detailů ze života Jihomoravanů začátku 19. století. Třeba o zvyklostech oblékání. Kolegyně zase zjistila zajímavé okolnosti, které se týkaly poměrů na milotickém panství, případně to, kolik si pokrývač mohl tehdy vydělat. Viktorín si totiž v několika dopisech, které byly adresované hraběti, stěžoval na finanční nouzi,“ říká Colledani.
Ten a také pouťové zboží, svazky kramářských písní či hudební nástroje z jarmarků budou od pondělí 17. května k vidění na výstavě ve Vlastivědném muzeu Kyjov.
Badatelky nechaly 13. prosince 2019, tedy 200 let poté, co se na vraždu přišlo, odsloužit za Annu a její rodinu mši ve svatobořickém kostele. „Je to o nás nejenom příběh z tehdejší Černé kroniky, ale také svědectví o nešťastné lásce, osudu mladé ženy, kterou provdali za staršího a chudšího muže snad jenom proto, že se scházela se svým milým,“ shrnuje Vratislavská.
Obě badatelky už plánují, že se vydají po stopách dalších písní, třeba těch, v nichž se zpívá o povodních.
