Sudetenland, mein Heimatland

Což o to, válečná a poválečná kataklyzmata dala do pohybu celé národy a na celých národech, rasách a národnostech byly spáchány ty nejohavnější zločiny, přičemž tato megaetnická čistka několika milionů lidí spojená s jejich okradením z naší strany není výjimkou. 

A tak kdysi kvetoucí a rozvinutá část naší země po dlouhá desetiletí pustla, přičemž teprve až nyní se opět probouzí k životu a je lhostejno, zda pracovité ruce, které opravují domy a srdce, která cítí lásku k tomuto kraji jsou česká, německá, rumunská nebo jakákoli jiná. 

Neboť projde-li člověk zkouškou a je hoden života v našem drsném, ale krásném kraji, je vyvolen. A kraj mu poté odhaluje své poklady a krásy. Které běžnému turistovi, který se nechá vyvézt lanovkou na betonové monstrum Dlouhých strání zůstanou utajeny. 

A protože Mirek je sudetský Čech jako poleno, tedy rodilý sudeťák, má ke svému kraji hluboký a vřelý vztah a má-li volnou chvíli, tento vztah utužuje a nejraději jej utužuje na horském kole. Protože Jeseníky, nejkrásnější hory České Republiky, ty věčně temné, hluboké, starobylé a zadumané hory a lesy jsou cyklistovým rájem na zemi. 

A tak se Mirek tuto neděli vydal zrasovat si tělo a povznést duši až nad oblaka a vyrazil ze Šumperku vysoko do hor. Nejdříve zamířil do Vernířovic, které jsou dle mého soudu nejkrásnější jesenickou obcí, protože se přímo nad nimi tyčí hřebeny a na Čertovu stěnu je to blíž než do Šumperku.

Aby se před ním otevřelo ono panorama vrcholů hor. Vrcholů. které musí zdolat, aby dosáhl nebe a ještě kousek nad něj, což bude strašlivá dřina, ale proto to Mirek dělá :-) 

A pak se to začne zvedat a všechny cesty vedou nikoliv do Říma, ale až do oblak. 

Občas se člověk rozhlíží, jestli se odněkud nevynoří Vinnetou nebo Sedm statečných.

A hledá tak a najde druhý dech a pokračuje dál. 

A pak, poté co se člověk nadechne pokračuje zase dál a přijíždí Pod Zadní Hutisko.

 A po opravdu velkém stoupání vyjedeme u Bochnerovy boudy a tam doleva a čeká nás úplně nejhnusnější krpál celé túry, tedy stoupání na rozcestí Pod Ztracenými kameny. 

Ale naštěstí je celá ta hnusná dřina, kdy máte srdce až v krku a ostatní tělesné orgány raději někam zdrhly, odměněna krásnými výhledy do krajiny. 

A pak tam najednou jste a je to fakt nášup, radost a pýcha sama na sebe. Ale jen malá, protože toho je ještě hodně, co cyklistu čeká :-) 

 Protože cyklistu čekal sníh a led, až na Alfredku, ale protože Mirek není žádné béčko, salát ani máčka tak se tam probil, ale to uvidíte až ve filmu, tak ještě dočkejte času, jako husy klasu :-) 

No a protože si Mirek doma zapomněl lóve tak na Rabštejně sežral tatranku, zapil ji čistou a pramenitou z tamního pramene a frčel dál :-) 

A vůbec se mi nechtělo zpět dolů. Tady nahoře bylo tak krásně. Achjo...

A kolik, že toho bylo? No dobrých sedmdesát kilometrů na délku a téměř dvanáct set na výšku. A mohlo to být rychlejší, ale toho sněhu, co tam bylo. Nádhera :-) 

A teď si udělejte pohodlí a Mirek vás povozí těmi nejkrásnějšími pasážemi. Do kopce mi pomáhejte šlapat, z kopce brzdit, držte si klobouky a když to bude už jo napínavé, tak kliďánko zavřete oči, Mirek vás doveze v pořádku domů :-) 

Tož, Sudety krásné, Sudety mé, kolébka má a hrob můj. 

Však, přijeďte se k nám přesvědčit sami.

O čem, ptáte se snad.

No přece, že Sudetenland mein Heimatland jsou opravdu krásné. 

Lidé se mění, zestárnou a zmizí, ale hory, ty zde byly miliony let před námi a budou tu i miliony let po nás.

Náš život je jen let motýla, kterých jsem v neděli potkal od čičoreček, až po jenerály, nic víc.

Ale je to krásný let. 

Tak na viděnou někde hluboko v lesích.

Miroslav Václavek

Šumperk