Na Vyšehradě je „paradoxně“ pochováno „poměrně málo politiků“

Odpověděl mi za něj Ondřej Novák z úseku programu a propagace, který zdůraznil, že dotyčný paradox spočívá nejen v menším počtu těchto osob (v porovnání například se spisovateli, hudebníky nebo herci), ale i v jejich nižším hierarchickém postavení. „Na našem ´národním pohřebišti ´ nenajdeme žádného z ´mužů 28. října´, žádného prezidenta, pouze dva předsedy vlád (Oldřicha Černíka a Stanislava Grosse) a jen poskrovnu ministrů“; jedním z nich je „Otakar Motejl, jehož rodina zde ale měla hrob už od 19. století“, a druhým Zdeněk Nejedlý, „jehož hrob byl do roku 1989 oblíbeným místem klanění a kladení věnců politických delegací“, vysvětluje.

V případě těch dvou premiérů mimochodem Novákovi není známo, že by zde už předtím měli hrobku, do níž by mohli být uloženi. Tu konkrétně pro Stanislava Grosse, jak říká, koupila rodina bývalého předsedy vlády až pro něj, což naše média, a nejen ta bulvární, v dané době patřičně rozmázla.

„Význam zde pochovaných politiků je tak spíš lokální než národní - jsou zde starostové Prahy a řada dnes již zapomenutých poslanců českého zemského sněmu a říšského sněmu ve Vídni z druhé poloviny 19. století, i když zároveň také největší postava této doby František Ladislav Rieger, který měl ostatně velkou zásluhu na proměně tohoto hřbitova na národní pohřebiště,“ pokračuje Novák. Výrazným paradoxem výskytu politiků na Vyšehradě pak podle něj zůstává skutečnost, že na jednom z náhrobků tu nalezneme jméno Milada Horáková, ale ostatky této statečné ženy skončily neznámo kde, takže jde na rozdíl od jiných zemřelých osobností národně socialistické strany, které sem byly po sametové revoluci převezeny z exilu, konkrétně například bývalý místopředseda vlády a primátor Prahy Petr Zenkl, pouze o symbolické poslední místo odpočinku.

Stále mi ovšem vrtalo hlavou, PROČ je na tomto nejstarším pražském hřbitově (pochovává se tu podle ředitele Kučery nepřetržitě už od třináctého století) málo politiků. Závěr, ke kterému jsem přitom došel, možná v některých čtenářích tohoto textu vyvolá velký nesouhlas, protože zní, že podle mého názoru si Češi odjakživa daleko víc vážili umělců (a částečně i vědců) než lidí zabývajících se na vysoké úrovni politickou činností.

Troufám si dokonce říci, že řadě lidí, a to nejen u nás, se při vyslovení slova „politici“ objeví na tváři úškleb, i když vážné výhrady mají asi především vůči těm aktivním, současným. Vybavil jsem si v této souvislosti například jakési značně kritické shromáždění uměleckých tvůrců, které se před lety konalo ve Spojených státech (hovořil na něm mimo jiné i režisér Miloš Forman), nebo jízlivou píseň Politician slavné britské skupiny Cream na jejich posledním albu Goodbye.

Domnívám se, že je to vůči politikům jako takovým nespravedlivé, jelikož i mezi nimi jsou dobří či dokonce vynikající, z našich například Tomáš Masaryk nebo Václav Havel (předpokládám, že na Vyšehradě si po odchodu z tohoto světa ležet ani jeden si nepřál, v tom druhém případě nepochybně proto, že na vinohradském hřbitově už byla pochována jeho první žena Olga). Nesmírně oblíbení ale mohou být dokonce i ti, kteří jsou dosud „u kormidla“; prezidentu Billu Clintonovi už kvůli jeho aféře se stážistkou Monikou Lewinsky hrozil tzv. impeachment, tedy odvolání z funkce, nakonec však, jak se pravilo v dokumentu nedávno uvedeném na televizním kanále Prima Zoom, americký Kongres couvl a ve funkci jej ponechal, a to poté, co průzkumy zjistily, že se i nadále mezi obyvateli Spojených států těší mimořádné popularitě.

Ondřej Novák ovšem s mou formulací, že Češi si vždy vážili víc umělců než politiků, tak úplně nesouhlasí. „Spíš jde o to, že práce“ těch druhých „má kratší životnost, snáz se na ni podle úsloví ´sejde z očí, sejde z mysli´ zapomene, a také s sebou nese víc nepříjemných rozhodnutí, které mají za důsledek menší oblibu u národa (viz rozporuplná reakce na hrob Stanislava Grosse),“ podotýká a pokračuje: „Ze srovnání podstaty jejich práce je jasné, že díla umělců i vědců vydrží déle, přičemž obliba těch prvně jmenovaných klesá teprve tehdy, když se zapletou s politikou nebo nějakou ideologií.“

Zároveň je ovšem Novák se mnou zajedno, že svým významem by na Vyšehrad patřili jak Masaryk, tak Havel, jelikož patří jednoznačně k osobnostem dvacátého století, kterých si náš národ váží nejvíce. „Zároveň jde v případě tohoto hřbitova možná jen o to, že se zkrátka za posledních sto let posunul jeho koncept a už se zde nepohřbívají ti nejuctívanější, nýbrž raději ti, kteří něčeho dosáhli, ale jsou také nekonfliktní – ale to prosím považujte jen za můj osobní názor,“ dodává.  

Ale abych se vrátil k výše zmiňovanému článku. Píše se v něm (pro ty, kteří jej nečetli), že být pochován mezi slavnými na vyšehradském hřbitově je mimořádná pocta, takže počet zájemců o hrob každoročně převyšuje počet uvolňovaných míst, následkem čehož se s nimi v minulosti „spekulovalo“ a místo skutečných osobností se tu nacházeli nejrůznější zbohatlíci.

Už před několika lety, po aféře týkající se slovenského malíře Cypriána Majerníka, kdy jeho hrob koupil jistý podnikatel a následně došlo téměř k jeho zničení, tudíž vznikla jakási dozorčí komise tvořená zástupci pražského magistrátu, správy hřbitovů a celé řady dalších institucí. V současné době navíc došlo k sepsání nových, přísnějších pravidel pro výběr zesnulých, a členové komise se podle autora článku snaží, aby na Vyšehradě nalezly poslední odpočinek spíše významné osobnosti než „celebrity“.

Milena Johnová, radní hlavního města, pod níž spadá pohřebnictví, navíc v Mladé frontě Dnes zdůrazňuje, že je třeba, aby šlo nejen o „umělecký, ale i vědecký svět“ (o politicích se nezmiňuje). „V minulosti rozhodovala o přidělení místa spíše popularita dotyčného člověka, takže na hřbitově v poslední době převažují herci a zpěváci“, připomíná (jako příklad zde uveďme Radoslava Brzobohatého a Waldemara Matušku).

Ročně se na Vyšehradě uvolní jen dvě až tři místa. Zatím posledním, komu se té pocty dostalo, je vloni zesnulý bývalý předseda Akademie věd České republiky Rudolf Zahradník, který měl dle nových regulí na místo mezi velikány automaticky nárok coby čestný občan Prahy.

P. S. Na hřbitově je mimo jiné pochován i cestovatel Miloslav Stingl, zda proto, že zde měla hrobku už jeho rodina, nevím. Mám ale dojem, že z této skutečnosti není právě nadšen jiný český autor široce překládaný v zahraničí Ivan Klíma, který si v roce 1977 vystřihl z tehdejšího deníku Lidová demokracie článek nazvaný Spisovatelé o svém sjezdu, a ve svých pamětech Moje šílené století z něj následujícím způsobem Stingla cituje: „V projevu vedoucího stranické a vládní delegace Vasila Biľaka mne … zaujal opravdový hluboký zájem a péče nejvyšších představitelů naší společnosti o rozvoj československé literatury.“