SVĚTLO FARAONŮ: VYSPĚLÁ TECHNOLOGIE & ELEKTŘINA VE STAROVĚKÉM EGYPTĚ (3)

Záhadné schránky v Serapeu 

Sídlo Serapise, boha hojnosti a vzkříšení, leží severozápadně od Džoserovy pyramidy v Sakkáře poblíž Memfisu v údolí Dolního Nilu. Jedná se o skalní komplex pohřebních komor údajně pro balzamované býky, posvátná zvířata Ptaha, boha řemeslníků a architektů. Serapeum se skládá z podzemní chodby dlouhé 100 m a lemované z obou stran kryptami, ve kterých byly prý uzavřeny dřevěné rakve býků. Stále obsahují to, co egyptologové označují jako „sarkofágy“, z leštěné černé nebo červené žuly, každý vytesaný z jednoho bloku. V průměru mají délku asi 9 m, šířku 2,3 m a výšku 3,3 m. Boxy váží 70 t po odečtení vík, z nichž každé váží 30 t. V podzemním areálu je 24 boxů, z čehož vyplývá, že mohou společně symbolizovat hodiny v průběhu dne, i když jejich možná souvislost se Serapisem nebo Ptahem není jasná. Bez ohledu na to, jaké počáteční záměry byly zodpovědné za vznik rozsáhlého podzemního pohřebiště, jeho konstrukční detaily jsou ohromující.

Staroegyptské Serapeum v Sakkáře:
pohřebiště pro posvátné býky nebo zdroj elektrické energie?
Jeden z obrovských kamenných boxů v Serapeu:
býčí sarkofágy nebo elektrická akumulátorová baterie?

Při zkoumání Serapea v roce 1995 Christopher Dunn přiložil své měřidlo na vysoce leštěný vnitřek jedné truhlice:

„Okraj rovnoběžky byl přesný na 0,00002 palce (0,005 mm) či 1/10 tloušťky lidského vlasu... přiložil jsem hranu svého precizně broušeného nástroje rovnoběžně s povrchem – a viděl jsem, že absolutně přiléhá. Na rozhraní oceli a kamene neprosvítalo světlo, jako by tomu bylo, kdyby byl povrch konkávní, a ocel se nekývala sem a tam, jak by se to stalo, kdyby byl povrch konvexní. Mírně řečeno, byl jsem ohromen. Nečekal jsem, že najdu takovou přesnost, protože tato úroveň preciznosti u sarkofágu pro býka není nutná – ani pro žádné jiné zvíře či člověka. Posunul jsem nástroj vodorovně i svisle po povrchu, ale k žádné odchylce od skutečně plochého povrchu nedošlo. Naprostou rovností připomínal precizně broušené povrchové desky, které se při výrobě používají k ověřování přesně opracovaných dílů pro nástroje, měřidla a nesčetné množství dalších produktů, které vyžadují extrémně přesné povrchy a rozměry.“

Dále přinesl pevný pravoúhlý čtverec s 35cm hranou kalibrovanou s přesností na 0,00005 palce nebo 0,00127 mm2. „Když jsem za hranu posvítil baterkou, nezjistil jsem žádnou mezeru ani nepřesnost ani u víka, ani u vnitřního povrchu boxu.“ Jeho úroveň dokonalosti byla nadlidská. Při zkoumání vnitřních rohů žulových schránek Dunn zjistil, že byly stejnoměrně, hladce a jednotně zaobleny v poloměru 4 mm, 5/32 palce – což je fyzicky nemožné pro jakýkoli ruční nástroj, a je jasným důkazem nejsofistikovanějšího vysoce výkonného obrábění. Přemýšlel, zda by taková schránka mohla být přesně replikována pomocí nejmodernějších průmyslových možností, a proto předal nashromážděné nálezy a fotografie podzemní nekropole minnesotské společnosti "Tri-Stone Corporation", vyrábějící žulové povrchové desky, úhlové desky, V-bloky a základny strojů. Hlavní inženýr společnosti odpověděl následujícími slovy: Tri-Star nemá vybavení pro vytvoření této schránky a musel by ji vytvořit v 5 kusech, poté je odeslat na místo určení a tam sestavit.“13 Vnější i vnitřní rozměry boxů ze Serapea se odchylují o jednu tisícinu palce, což je mimo možnosti moderních výrobních technik.

Ilustrace mimořádně zatížené schránky v Serapeu,
jak je znázorněna v knize Karla Baedekera z roku 1884,
Egypt: Handbook for Traveling. Part 1,
Lower Egypt, with the Fayum and the Peninsula of Sinai

Toto místo je nepochybně podzemním úložištěm výsledků nějaké ztracené technologie, které se nevyrovnají veškeré následné výrobní technologie, a to včetně naší vlastní. Jeho prostorné komory obklopují kamenné schránky nesmírných, ale pečlivě vytvořených proporcí, o nichž se říká, že kdysi uchovávaly mumifikované pozůstatky posvátných býků zasvěcených bohu Serapisovi. Pokud je tomu tak, jejich rituální pohřbívání zde byl slavnostním dílem Ptolemaiovských kultů 4. století př. n. l., které nevytvářely, ale spíše používaly gigantické schránky k jiným náboženským a politickým účelům než jejich původní stavitelé, o celé tisíciletí dříve. Ve skutečnosti v Serapeu nebyly nikdy objeveny žádné mumifikované pozůstatky žádného zvířete, ačkoli zde byl nalezen jediný lidský hrob, jak je popsáno níže. Zbytek kamenných boxů byl prázdný, až na 3 nebo 4, které obsahovaly pouze býčí kosti.

Z těchto jedinečných nálezů egyptologové dospěli k závěru, že každá schránka byla sarkofágem pro vlastní mumii býka. Rakve určené pro člověka či zvíře byly jinde v údolí Nilu vždy těsně přiléhající, s prostorem dostačujícím jen pro mrtvolu. Přesto jejich vnitřní prostory v Serapeu výrazně a netypicky přesahují i toho ​​největšího býka. Přístavba, zbudovaná ptolemaiovskými vládci tisíciletí po vybudování Serapea, obsahuje pohřbené mumifikované býky. Ale jejich sarkofágy se nijak nepodobají oněm daleko starším, obrovským, žulovým boxům a jsou k nerozeznání od jiných, stísněných rakví užívaných v dynastickém období.

Je zřejmé, že masivní schránky sloužily jinému účelu. Což by se mohlo ukázat v kontextu okolí sakkarského Serapea, obrovského pohřebiště pro obyvatele Memfisu, hlavního města starověkého Egypta. Sakkáru, která se nachází asi 31 km jižně od dnešní Káhiry, obklopují pyramidy 17 králů – nejznámější je Džoserova stupňovitá pyramida – v oblasti o rozsahu 1,6 na 6,5 km, která je navíc zaplněna četnými pohřebními památkami vysokých úředníků. Určitým náznakem obrovské rozlohy nekropole i jejího trvalého používání po tisíciletí je téměř 8 000 000 zvířecích mumií, které zde v roce 2011 objevil mezinárodní vědecký tým. V souladu s tím byla Sakkára od nejstarších dynastií po mnohá staletí střediskem velkých stavebních prací vyžadujících množství pracovní síly. Jak Serapeum zapadlo do tak rušného města mrtvých? Toto místo je... podzemním úložištěm...  nějaké ztracené technologie, které se nevyrovnají veškeré následné výrobní technologie, a to včetně naší vlastní.

Jedna z masivních schránek v Serapeu s nadměrně velkým víkem

Fermentováním k piezoelektrické energii

S ohledem na vyspělé technologické dovednosti, které starověcí Egypťané projevovali, poskytl v roce 2018 věrohodnou odpověď Konstantin Borisov, Ph.D., zabývající se elektrotechnikou na Mississippi State University v USA.14 Protože již během 1. dynastie ovládli fermentační procesy užívané při vaření alkoholických nápojů a výrobě jedlých škrobů, naznačil, že chléb, pivo, ječmen či hovězí maso uzavřeli uvnitř kamenných schránek v Serapeu. Po začátku fermentace začaly kvasinky přeměňovat škrob přítomný v ječmeni na plynný CO2 a ethanol. Pro růst a udržení rychlosti vzniku kvasinek v průběhu času byla nezbytná kyselina olejová přítomná ve volském mase. Kyselina olejová také potlačila toxické účinky ethanolu, vedlejšího produktu fermentačního procesu.

Kontinuální akumulace plynu CO2 v uzavřeném prostoru neustále zvyšovala tlak uvnitř schránky, která byla vyrobena tak, aby vydržela více než 60 000 PSI, než bylo možné uvolnit její 30t víko. Protože odchylka mezi víkem a okrajem boxu, na němž spočívalo, byla do jednoho mikronu, byla nádoba účinně hermeticky utěsněna, což zabraňovalo úniku jakéhokoli plynu a zajišťovalo nárůst tlaku. Aby se vytvořil vyšší tlak, odpor by mohl být zvýšen přidáním další zátěže na víko, které je samo o sobě navrženo se zvýšenou vyztuženou plošinou pro uložení těžkých břemen. Šest kamenných vrstev bylo ve skutečnosti původně naskládáno alespoň na jedné truhlici s víkem, jak poznamenal Auguste Mariette, francouzský archeolog, který v roce 1851 Serapeum objevil.

Neuvěřitelně opracovaný vnitřek schránky v Serapeu

Byl také prvním badatelem, který prozkoumal její schránky, všechny byly prázdné, kromě jedné obsahující mumii Khaemweseta, krále, jenž podzemní komplex kolem roku 1220 př. n. l. obnovil, a další naplněné ​​nikoli slavnostně mumifikovaným býkem, ale jejíž dno bylo celistvě pokryto roztroušenými býčími kostmi; ty samotné ze všech ostatních uvedených složek i jejich vedlejších produktů nebyly spotřebovány kvasinkami. Sarkofágy faraonů byly vyrobeny tak, aby odpovídaly podobě zesnulého, vytvořené z místního vápence, daleko dostupnějšího a mnohem snadněji opracovatelného než žula, z níž jsou netypicky nadměrně velké schránky v Serapeu, nebo ještě tvrdší diorit, přepravovaný – což muselo působit mimořádné potíže – z lomů vzdálených asi 800 a 1150 km. Růžová žula a diorit byly záměrně vybrány nejen proto, že byly mimořádně pevné a měly dostatečnou kompaktností, aby zvládly 30t tlak a bránily unikání plynu skrze jejich póry, ale také kvůli jejich krystalické struktuře s vysokou hustotou.

Piezoelektřina je elektrický náboj, který se hromadí v krystalech a reaguje na mechanické namáhání. Fermentace uvnitř schránek v Serapeu vyvinula tlak na jejich krystalický obal a generovala tak piezoelektrické výboje. Zářezy vytvořené v těsně přiléhajících komorách obsahujících boxy jsou přesně rovnoběžné s okraji každého víka, což umožňuje otáčení krytů na okrajích truhlic, čímž je jejich vnitřek dostupný pro pravidelnou údržbu, tj. vydrhnutí zbytků ze spotřebovaných přísad a jejich nahrazení čerstvým chlebem, pivem, ječmenem a hovězím masem. Ačkoli je objev piezoelektřiny v roce 1880 přisuzován francouzským fyzikům Jacquesi a Pierru Curieovým, jejich objev podle Borisova předešli starověcí elektrotechnikové, kteří v Sakkáře pohřbili dva tucty masivních baterií se statickým nábojem zapojených do série, a to už před tisíci lety.

Zkoumání Serapea v roce 1995, výrobní inženýr
Christopher Dunn přikládá svůj úhelník na vysoce
leštěný interiér jedné z truhlic „a viděl jsem, že seděl naprosto přesně.“

Žádná jiná lokalita v celém údolí Nilu tolik nepotřebovala takový zdroj energie pro četné obráběcí stroje, jak to popsal Christopher Dunn, které vyráběly a vyráběly pro tak obrovskou koncentraci pyramid a pohřebních památníků, jako přední egyptské město mrtvých. Zdi a stropy královských nebo šlechtických pohřebišť byly vždy pokryty dlouhými hieroglyfickými citacemi z "Knihy mrtvých" nebo jinými posvátnými texty, ilustrovanými malbami nebo vytesanými basreliéfy, které obklopují nashromážděné pohřební dary, sochy a bohatě zdobené sarkofágy. S tím ostře kontrastují pusté, hrubě otesané chodby Serapea, jež nevykazují ani leštění, ani povrchovou úpravu.

Nejsou zde žádná vyobrazení lidí či bohů, žádná výzdoba jakéhokoli druhu a skrovné hieroglyfy jsou neobvykle nekvalitní, což svědčí o tom, že je evidentně někdo přidal až staletí po zbudování tohoto místa. Stručně řečeno, daleko více připomíná čistě funkční nástroj než ceremoniální márnici. A to byl původní účel Serapea – elektrárna, která by rozzářila egyptské svaté město a možná oživila posvátná představení speciálními elektrickými efekty.

-konec-

------------------------------------------------------------

 

PRAMENY:

13. Dunn, dtto.
14. Konstantin Borisov, https://muckrack.com/konstantin-borisov/articles

Další díly