Šustění pytlíkem po večerce

Se Zuzanou Burianovou o vyprávění sociálně vyloučených

S režisérkou a spoluzakladatelkou souboru CO ČUMIŠ, v němž hrají ženy bez domova, jsme mluvili o tom, kde leží hranice mezi terapií a tvorbou, fantazií a skutečností, a také o tom, jak snadné je stát se sociálně vyloučeným.

Zuzana Burianová. Foto Michaela Škvrňáková

Je nějaká spojitost mezi soubory CO ČUMIŠ a Ježek a čížek? Lišíte se v metodách práce? A inspirujete se nějakými dalšími projekty sociálního divadla, které pracují s lidmi bez domova?

Představení souboru Ježek a čížek jsem bohužel neměla možnost vidět, jedna z našich hereček ale s uskupením vystupovala, a to i ve výjimečném projektu Kamily Polívkové Víra, láska, naděje, kde hrála spolu s herci z tehdejší Komedie. Ta zkušenost jí dodala sebedůvěru a pocit, že někam patří. Základ je asi podobný, profesionální umělci pracují s lidmi z ohrožené sociální skupiny, pár rozdílů tu ale je. Naše existence je kratší a složení souboru se v zásadě nemění. Navíc jsme samé ženy. Inscenace CO ČUMIŠ také nevycházejí z literární nebo dramatické předlohy, vedeme herečky k tomu, aby texty psaly samy, a vznikají tak úplně nová „dramata“.

Inspiraci k divadlu se sociální tematikou čerpám každoročně na festivalu Případ pro sociál­ku – naposledy mě zaujalo představení Nádražní blues sdružení Bílá holubice a už po několikáté také soubor Třetí věk Louny. Z těch zahraničních bych ráda zmínila tvorbu Cardboard Citizens, zajímavé a provokativní jsou starší práce výtvarníků Santiaga Sierry a Pawła Althamera.

 

Autenticita a uvěřitelnost hrají v sociálním divadle důležitou roli, také je však potřeba budovat narativ, najít způsob, jak věc podat divákům. Jak pracujete v projektu CO ČUMIŠ s hranicí mezi realitou a fikcí?

Realita a fikce se často nekontrolovatelně prolínají. Vycházíme vždy z hovoru s našimi herečkami na dané téma, které se jich týká – v případě CO ČUMIŠ 2 to byla zkušenost s ubytováním v azylových domech. Pak přišla na řadu improvizace, hyperbola, pozvolný vznik textu a další divadelní postupy, jako divadelní zkratka, interakce s diváky nebo tvorba jevištního obrazu. Nakonec jsme v inscenaci vytvořily prostředí fiktivního azylového domu, kde například platí regulace „šustění pytlíkem po večerce“ nebo tam bydlí neviditelný pes. Režijní a autorské nápady přitom procházely kritikou hereček, které v azylovém domě opravdu bydlely… S herectvím je to podobné – často balancujeme mezi autentickými momenty a „secvičenými“ scénami, které působí občas roztomile, občas trochu křečovitě. Snažíme se je eliminovat, ale není to jednoduché, protože je třeba inscenaci nazkoušet a opakovat pokud možno v podobné verzi. Všechno přitom jde pomaleji než v profesionálním divadle, každá změna, která by mohla vést k oživení výstupu, je pro naše herečky náročná. A hlavním cílem zůstává, aby měly z hraní radost.

Pro mě jsou samozřejmě nejzajímavější autentické momenty během představení, které jsou divákovi často skryté. Třeba když si postavy pustí svou oblíbenou písničku na velkých bednách a zatancují si na ni. V reálném životě si ji herečky tak neužijí – buď nemají přehrávač, nebo nesmějí dělat hluk ve sdíleném ubytování. Občas nás realita ale zasáhne nečekaně a drsně. Třeba když se jedna z hereček jen několik dní před premiérou musela skutečně na azyl odstěhovat a řešit, co se psem, kterého tam mít nemůže. Pár týdnů předtím jsme napsaly podobnou situaci do scénáře a nenapadlo nás, že opravdu nastane. Na premiéře se tak s tím psem skutečně loučila. Ale teď už zase bydlí spolu v sociálním bytě.

 

Je zde nějaký předěl mezi terapií a divadelní tvorbou?

Terapie je to pořád, někdy více, někdy méně, a myslím, že pro nás pro všechny. Základem však je vytvořit společně inscenaci, divadelní dílo. To je náš hlavní cíl.

 

CO ČUMIŠ 3 s podtitulem A jestli neumřela, pracuje tam dodnes směřuje k trochu obecnějšímu tématu – od života vyloučených osob k tématům, která trápí valnou část populace, jako jsou exekuce, půjčky nebo práce načerno. Není takový záběr příliš široký?

Já bych do toho nejraději ještě zahrnula pracovní agentury, úřady práce, rekvalifikační kursy a podobně. Je to všechno provázané. Blbě si půjčíte nebo nezaplatíte pokutu, přijde exekuce, skončíte na ulici, z černě vydělaných peněz nechcete platit vysoké splátky dluhů… Hranice mezi osobami „v podstatě vyloučenými“ a ohroženou skupinou je hodně tenká a často jednosměrná. My ale netvoříme komplexní sociologickou studii na daná témata, spíše chceme vyprávět příběhy postav inspirované životem konkrétních lidí. V současnosti se na zkouškách dohadujeme a fantazírujeme nad otázkami, jakou práci a za jakých podmínek bychom chtěly dělat, které krásné profese už neexistují nebo kde jsme pracovaly nejméně rády. Inspirací pro název trojky byla jedna z historek naší herečky, která jednou musela sedět na vrátnici tři dny, protože druhá směna nepřišla a zaměstnavatel jí vyhrožoval, že jí nezaplatí. Nakonec se tam přestěhovala, i s přítelem. Uvidíme, kam nás ten dramaturgický výzkum dovede. Inscenace má mít premiéru na podzim ve Venuši ve Švehlovce na festivalu Případ pro sociálku.

 

Jak se vám daří předat téma divákům? Nehrajete jen pro úzkou skupinku poučených? Jak reagují třeba festivalová publika?

Nad tím pořád spekulujeme. Dlouho nás mrzelo, že na představení nechodí moc lidí bez domova, přestože to mají zadarmo. Nakonec jsme vyrazily za nimi na azylový dům a udělaly jim besídku. S Bárou Šupovou, která je druhou hlavou ve vedení celého projektu a je celkově angažovanější a radikálnější než já, jsme se loni rozhodly naplánovat také akce mimo divadlo. Podařilo se zorganizovat CO ČUMIŠ venku: Jako doma hledá azyl v Přístavu 18600. Součástí byl průvod Karlínem v kostýmech a oslovování kolemjdoucích, zda nemají volný sklep. Hledaly jsme nové místo pro komunitní centrum neziskovky Jako doma, se kterou úzce spolupracujeme. Více než divadlo to byla občanská akce, jejíž součástí byla diskuse s Josefínou Schneiderovou z Armády spásy a představení pod širým nebem. Letos, 16. září, chceme uspořádat další díl pod názvem Co jsem měl dnes k obědu. Bude interaktivnější, počítáme s trenažérem a dílnou dumpster divingu, s veřejnou debatou a kuchařskou soutěží.

Na festivalech jsme zatím moc nehrály, ale loni na Open Air Programu v Hradci Králové někteří diváci odcházeli a jiní zase na konci při potlesku stáli. Na Erroru v Bratislavě jsme měly úspěch, ale to je festival zaměřený na divadlo s lidmi bez domova.

 

Jak práci souboru CO ČUMIŠ ovlivňuje aktuální pandemická krize?

Musely jsme zrušit plánovaná jarní představení ve Venuši a pravidelné zkoušky na CO ČUMIŠ 3, což je mrzuté, protože na vznik nové inscenace je v našem případě třeba více času než v běžném divadle, klidně i rok. Letos jsme navíc poprvé dostaly grant Magistrátu hlavního města Prahy na vznik nové inscenace, takže můžeme herečkám za zkoušky platit, což jim občas dost pomůže. Proto jsme v karanténním období vymyslely systém domácích úkolů, které nám herečky předávají nebo posílají mailem. Těšíme se, až budeme moci pracovat intenzivněji.

 

Myslíte si, že divadlo může řešit sociální problémy?

Řešit je určitě může, stejně jako lidé řeší problémy, které se jich dotýkají. Otázkou je, jestli něco vyřešíme – já ale věřím, že ano. Dvě z našich hereček dostaly sociální bydlení. A obě tvrdí, že to bylo zčásti i díky CO ČUMIŠ. Jedna z nich bydlela po ubytovnách a azylech deset let…

Zuzana Burianová (nar. 1989) je divadelní režisérka. Studovala režii činoherního divadla na DAMU. Je autorkou a režisérkou sociálního divadelního projektu CO ČUMIŠ, který spolupracuje s ženami v sociální tísni. Působí jako kmenová režisérka divadla Tygr v tísni v pražské Vile Štvanice, spolupracuje s divadelním spolkem BodyVoiceBand a režíruje pro Český rozhlas. Její inscenace byly uvedeny ve Venuši ve Švehlovce, Moving Station, Klicperově divadle, Divadle J. K. Tyla nebo v Národním divadle Brno.