Šestadvacetiletý Hauptsturmführer Walter Hauck prokázal svou zvěrskou krutost již v roce 1944 ve francouzském městě Ascqu, kde Němci usmrtili přes 80 civilistů. V Leskovicích jeho muži házeli do ohně ženy svázané dráty.
Čtrnáctiletý Zdeněk Hubáček byl skoro posledním člověkem, který viděl živého Josefa Krále – jednu z obětí vyhlazení Leskovic jednotkami SS. Ve vesničce u Pelhřimova nacističtí zabijáci postříleli nebo upálili 25 mužů a žen, mezi nimi i jedno dítě. V Leskovicích vraždili esesáci 5. a 6. května 1945 těsně před koncem války.
Zdeněk Hubáček vzpomínal pro Paměť národa na večer, kdy se u nich doma zastavil mladík Josef Král. Šlo o bývalého žáka Zdeňkova tatínka, sochaře a uměleckého řezbáře.
„Utíkal z Německa, kde byl totálně nasazený. Přežil tam bombardování a po něm se rozhodl vrátit domů,“ řekl Zdeněk Hubáček. „Tatínek mu říkal, ať u nás zůstane a přespí, ale on pospíchal do svých rodných Leskovic.“
Touha být doma mu vzala život
Leskovice leží od Pelhřimova ve vzdálenosti asi 10 kilometrů. Touha po domově a blízkých se stala mladíkovi osudnou.
„Hurá povstalci z Leskovic zaútočili na ustupující jednotky wehrmachtu,“ uvedl Zdeněk Hubáček svou verzi, proč obec dopadla tak strašlivě. „Nějaké Němce zajali, ale špatně je hlídali a jeden zběhnul. Přijely pak jednotky SS a Leskovice vyvraždily. Mezi mrtvými byl i Pepíček Král.“
Tragédie ve vesnici za Pelhřimovem se odehrála 5. a 6. května 1945. V historických pramenech stojí, že v Leskovicích vznikl revoluční výbor a někteří obyvatelé se rozhodli postavit se německým vojenským oddílům ustupujícím na západ.
Povstalcům se podařilo v sobotu 5. května zajmout demoralizovaný zhruba padesátihlavý strážní železniční oddíl a získali zbraně. Leskovicemi procházela strategická silnice z Jihlavy na Tábor, kudy německé jednotky ustupovaly před Sovětskou armádou do západní spojenecké zóny.
Dva horkokrevní a lehkomyslní mladíci se dostali ke kulometu a v Leskovicích ostřelovali německá vozidla ustupující před Sovětskou armádou po hlavní silnici směrem na Tábor. „To mělo zřejmě za následek německou odvetu,“ napsal Jiří Padevět ve své knize Krvavé finále.
Místo svobody apokalypsa
Do Leskovic vyrazilo komando SS z Pelhřimova. Pátého května se rozpoutal tvrdý boj s padlými na obou stranách. Řada lidí z obce utekla do lesů. V noci Němci Leskovice opustili a odvezli si své mrtvé a raněné.
Obyvatelé vesnice se vrátili z lesů domů, poněvadž si bláhově mysleli, že se nacisté nevrátí. Šeredně se zmýlili. V neděli šestého května ráno dorazila do Leskovic ještě silnější jednotka SS a obec zcela ovládla. Pak následovalo vraždění, znásilňování žen a vypalování domů. Některé jejich obyvatele naházeli esesáci do plamenů.
Masakru učinil přítrž až příjezd silné povstalecké jednotky a také oddílu německého wehrmachtu, který Čechům pomohl při hašení požárů. Hauckovo smrtonosné komando se z Leskovic stáhlo. Zůstalo po něm 25 obětí, nejednou zohavených, a zhruba tři desítky vypálených stavení.
Krutý velitel unikl spravedlnosti
Velitel trestního oddílu SS Walter Hauck úspěšně unikl do západní spojenecké zóny. Skončil však v rukou Francouzů a soud nad ním za masakr v Ascq vyřkl ortel smrt. Později mu trest změnil na doživotí.
Po dvanácti letech však Haucka z vězení propustili ve věku necelých 40 let. Válečný zločinec pak žil spokojeně v Německu, kde zemřel v roce 2006. Československo a posléze také Česko žádaly třikrát marně Spolkovou republiku Německo, aby Haucka vydala a umožnila ho potrestat za vraždění v Leskovicích.
S dvaaosmdesátiletým Hauckem se v roce 2000 setkal publicista Stanislav Motl. Bývalý esesman mu řekl: „Bojoval jsem za Německo. Všichni jsme bojovali za to, za co naši dědové v letech 1914 až 1918.“
Jestli se velitel pelhřimovské jednotky SS Hauck účastnil vyhlazování Leskovic osobně, není prokázáno s naprostou jistotou. Podle některých svědectví se tam ale pohyboval přinejmenším v neděli 6. května 1945.
Zastřelili jí strýčka, měl devítiměsíční dítě
V soutěži Paměti národa Příběhy 20. století promluvila v roce 2014 Vlastimila Holakovská z Leskovic. V době masakru jí byly čtyři roky. O život přišel její strýc Alois Hrdoušek. Padl 5. května.
„Doma měl devítiměsíčního kloučka,“ řekla Vlastimila Holakovská, za svobodna Hrdoušková. Vzpomněla si, jak ji maminka dala k sousedům. S čtyřletou dívkou uprchli jako řada dalších vesničanů do hlubokého lesa.
Lidé se v něm v sobotu 5. května po propuknutí bojů ukryli v provizorně vybudovaných jámách přikrytých chvojím.
Rodiče Vlastimily zůstali ve svém stavení. „Němci se na noc z Leskovic stáhli, báli se zůstat ve vsi ve tmě,“ upozornila Vlastimila Holakovská.
Maminka s tatínkem přežili v jámě na vápno
Mnozí si mysleli, že se esesáci nevrátí, a šli zpět domů. Třeba aby nenechali samotná svá hospodářská zvířata. Některé rodiny se rozdělily, část nocovala v lese, část zůstala v Leskovicích.
„Hned po rozednění se začali lidé do vsi vracet,“ uvedla Vlastimila Holakovská. „Můj tatínek jim šel naproti, vtom se ale ozvala střelba. Kdo mohl, utekl znovu do lesa, tatínek běžel za maminkou do chalupy.“
Do Leskovic dorazilo mnohem silnější komando SS než v sobotu 5. května. Jedna skupina hrdlořezů postupovala do obce od Pelhřimova, druhá skupina od čížkovských lesů. Obránci Leskovic nedokázali síle jednotek SS čelit a vesnice zůstala napospas řádění nacistů.
„Maminku s tatínkem zachránilo, že se schovali do jámy na vápno a přikryli ji dřevěnými kulány,“ vyprávěla Vlastimila Holakovská. „Viděli z ní, jak esesáci vedou sousedy Vlachovy. Před očima paní Vlachové zastřelili jejího manžela.“
Další úkryt poskytla podestýlka
Jeden esesák pak zapálil u mlatu slámu a manželům Hrdouškovým hrozilo, že v jámě na vápno uhoří. Podařilo se jim naštěstí odplížit a ukryli se u dobytka pod podestýlkou. Tam je po odchodu esesmanů objevili hasiči ze sousední vesnice.
Vlastimila se na rozdíl od jiných dětí schovaných v lese se svými rodiči setkala. Maminku přitom chtěli esesmani popravit poté, co ji už v sobotu 5. května chytili u vrat hospody. Vyšli z ní naštěstí dva němečtí manželé a za paní Hrdouškovou se přimluvili.
Od hospody se pak plazila po zemi až na kraj obce ke své chalupě. Všude kolem se ozývala střelba esesmanů a proti nim bojujících českých povstalců.
„V neděli zavraždili Němci u Vaverků pět lidí, u Pavlových hospodáře, jeho ženu a dvě dcery,“ řekla Vlastimila Holakovská.
Jednotka SS z obrněného vlaku vraždila v Pelhřimově
Tři dny po leskovické tragédii prošel bolestnou událostí rovněž Pelhřimov. Zdeněk Hubáček byl 9. května 1945 v místě, odkud den po kapitulaci Hitlerovy Třetí říše vyjela dvě nákladní auta s nezkušenými českými revolučními bojovníky proti Němcům.
Vozidla s muži vyzbrojenými kulomety, samopaly, puškami a pistolemi vyrazila směrem k Rynárci a k Dobré Vodě. Do Pelhřimova odtamtud totiž dorazily zprávy o střelbě a o Němcích, kteří se nechtějí nechat odzbrojit.
Čeští povstalci se už v Pelhřimově bohužel střetli s početnou a po zuby ozbrojenou posádkou obrněného vlaku. Šlo o nelítostné a bojem zocelené příslušníky jednotek SS.
Šeříky kvetly a najednou třináct mrtvých
Ve chvíli, kdy čeští muži nasedali v Pelhřimově na nákladní auta, se mezi ně připletl i čtrnáctiletý Zdeněk Hubáček.
„Před místním muzeem v Pelhřimově stál náklaďáček, nastupoval jsem na něj také, ale jako jinocha mě z něj sesadili,“ vzpomněl si Zdeněk Hubáček. „Na náklaďáčku seděli starší občané. Bohužel nebyli rozvážní a ten pancéřový vlak je kulometem zlikvidoval. Takže kdybych byl býval s nimi, tak už jsem tady nebyl.“
„Z posádky náklaďáčku se zachránil jediný, v tom strachu vletěl do trůnního propustku mezi silnicí a polem,“ uvedl Zdeněk Hubáček. „Dovnitř se dostal díky té hrůze, ale ven ho museli vykopat. Bylo to velmi kruté, šeříky kvetly, nálada byla slavnostní a najednou třináct mrtvých. Pancéřový vlak rozstřílela na jeho další trase ruská armádní jednotka.“
Konflikt začal poté, kdy jeden z horlivých revolucionářů zkoušel u železničního nádraží v Pelhřimově, jak se nabíjí puška. Bohužel z ní vyšel výstřel. Podle jiného svědectví muž vystřelil směrem k obrněnému vlaku úmyslně.
Nacisté palbu opětovali, některé Čechy usmrtili, další pochytali a na železničním náspu je popravili ranou z pistole do týlu. O život přišlo 13 mužů ve věku 19 až 43 let.
Jeden usmrcený šel náhodou kolem, esesmani ho přesto neušetřili. Když se o německém zvěrstvu dozvěděla Rudá armáda, obrněný vlak pronásledovala a zničila ho.
Současně s bolem ze ztráty životů 13 spoluobčanů se v Pelhřimově rozeběhly oslavy osvobození od německé okupace. Studenti skákali ze samé radosti z oken prvního patra gymnázia na vystěhovávané slamníky.
„Po osvobození Pelhřimova v květnu 1945 študáci nelenili a uspořádali majáles. V Pelhřimově byli v divadelní skupině bratři Lubomír a Oldřich Lipští a jejich otec, jednoho známe jako herce, druhého jako režiséra,“ upozorňuje Zdeněk Hubáček. „Při majáles se konalo utkání Sparta – Slávie s míčem o průměru snad dva metry. Nevím, kde ho vzali.“
Veselá historka z války
V souvislosti s druhou světovou válkou si Zdeněk Hubáček zapamatoval i jednu veselou příhodu. Rodiče si povšimli jeho záliby v technice a koupili mu naučnou hru Malý Edison.
Jednou přijel k Hubáčkovým na návštěvu strýc a rozhodli se, že si z něj trochu vystřelí. Zdeněk propojil svou vysílačku z Malého Edisona s radiopřijímačem, který začal vydávat výzvu, aby se jeho strýc Antonín Vyhnánek vrátil domů.
Takové relace vysílala v rozhlase nacistická tajná policie Gestapo, když někoho hledala. Strýček se nejdřív vylekal, ale pak se dozvěděl, oč běží, a vše se obrátilo v legraci. Začal pak vyprávět posměšné vtipy o Hitlerovi.
„Najednou ale přišel soused a říkal nám, ať si pustíme rádio, že tam jsou vtipy o Hitlerovi,“ uvádí Zdeněk Hubáček. „Uvědomil jsem si, že z našeho bytu vysíláme na nejbližší rozhlasové přijímače, a tak jsem rychle vysílačku sestavenou podle malého Edisona vypnul. Jinak bychom si to mohli odskákat.“