Mistr slovenské operety Gejza Dusík zemřel před 33 lety

Skladatel Gejza Dusík pocházel z malé vesničky Zavar u Trnavy, kde se narodil 1. dubna 1907. Žil zde jen pár dní po svém narození. Rodina Dusíkova žila roky v nedalekých Križovanech nad Dudváhom, kde byl jeho otec notářem. Gejza Dusík tam prožil značnou část svého života, až do odchodu na konzervatoř. V obou obcích skladatele uctívají dodnes. V Zavaru v současné době vzniká Dům tradic, ve kterém bude slavnému rodákovi věnován pamětní pokoj. Do něj přislíbila věnovat předměty, vážící se k životu tohoto průkopníka slovenské hudby, dcera Gejzy Dusíka, Dagmar Holomáňová. Otevření expozice, podle starosty obce Lukáše Sochora, se plánuje na září tohoto roku.

Dusík již během středoškolských dob skládal taneční písně, které zněly na četných studentských večírcích a získávaly na popularitě. Na přání rodičů, protože pro ně nebyla dráha hudebníka seriózní životní cestou, nastoupil jako student medicíny na Lékařskou fakultu bratislavské univerzity.

Vysokoškolské studium přerušil, protože už tehdy tušil, že se hudba stane jeho celoživotní láskou a zejména posláním. Po čtyřech semestrech na medicíně nastoupil Dusík jako 25letý do Vídně na Neues Wiener Konservatorium k profesoru Zádorovi. Ten v roce 1939 emigroval do USA, kde se věnoval kompozici oper a pracoval mimo jiné i pro filmovou společnost Metro-Goldwyn-Mayer (MGM).

Ještě před absolvováním vídeňské konzervatoře měla ve Slovenském národním divadle premiéru v roce 1935 Dusíkova první opereta Tisíc metrů lásky, která vznikla na námět dobové veselohry Emanuela Brožíka, který je autorem libreta, na textech spolupracoval Juraj Haluzický.

Do roku 1980 napsal dalších dvanáct operet, z nichž největší ohlas dosáhla opereta Modrá růže (1939). V titulních rolích se představili Mária Kišoňová-Hubová a Štefan Hoza, s velkým úspěchem prošla tato opereta všemi třinácti československými hudebními divadly, včetně Karlínského hudebního divadla, ostravské či olomoucké operety. Mnoho písní se stalo hitem, například i známá Co se mi může stát.

Další operetu – Hrnčířský bál – z roku 1956, napsal na své chatě v Modre-Harmónii. Při jejím komponování ho údajně částečně ovlivnil jeho přítel, keramik ze Stupavy, Ferdiš Kostka. Z operety Hrnčířský bál se stala hitem Píseň o rodné zemi. Libretistou obou, a mnoha dalších operet, byl Pavol Braxatoris, vnuk básníka Andreje Sládkoviče.

V poválečných letech se opereta zejména na přelomu 40. a 50. letech vnímala jako buržoazní přežitek. Nedostávala tolik prostoru, který by si zasloužila. I proto se Dusík v komponování operet odmlčel. S Braxatorisem oživil její tradici na jevišti Nové scény až v roce 1954 operetou Zlatá rybka, zlehka poplatný dobovým kontextem.

Spolu s Braxatorisem patří Gejza Dusík a herec a zpěvák František Krištof Veselý, který byl snad nejlepším interpretem jeho tvorby, k spoluzakladatelům slovenské operety a tvůrcům dějin slovenské hudby.

Dusík byl však i autorem děl pro symfonický a komorní orchestr a mimořádně plodným autorem písní taneční hudby, které skládal už jako gymnazista a později jako student vídeňské konzervatoře. Jejich melodika a rytmická stránka byly zárukou kvalitní hudby. Našel tak široký okruh posluchačů ze Slovenska, Rakouska, Maďarska a jiných zemí, kde Dusíkovy skladby zněly často z rozhlasového vysílání. Jen během let 1950–1970 se prodalo více než milion desek s jeho tanečními písněmi. Jeho díla se hrála za hranicemi tehdejšího Československa, například i v NDR či v ukrajinském Kyjevě.

Jako autor je Dusík podepsán pod přibližně 300 písněmi, z nichž se alespoň třicet se stalo šlágrem, které dodnes oslovují nejen starší generaci – například Ta modrá růže vám řekne, Dědinka v údolí, Podej mi ručku maličkou, Nejhezčí kout na celém světě je moje rodná zem, Zatancuj si se mnou, holubičko či Jen bez ženy a mnoho dalších. Mnohé z nich se staly známými i díky desítkám různých úprav v odvětví populární hudby. Velké množství písní žilo svůj samostatný život i mimo zmíněných hudebně dramatických děl. V roce 1961 vznikl Taneční orchestr Československého rozhlasu v Bratislavě a Dusíkův repertoár hrál od začátku významnou roli při studiové práci. Vzniklo mnoho orchestrálních úprav Dusíkových skladeb (vyšly v Opusu na několika LP), stejně jako úprav písniček pro tehdy populární zpěváky (Z. Sychra, E. Biháryová, M. Laiferová, J. Kocianová, J. Kuchár, M. Olláryová, Z. Lonská, I. Stanislav, B. Littmannová a další). Několik výběrů z těchto písní vyšlo na samostatných albech, např. Gejza Dusík ve svých melodiích (1970), Písně Gejzy Dusíka (1985), Gejza Dusík – 90 (1997).

Dusík však nebyl jen skladatelem. Angažoval se v aktivitách spojených s hudebním odvětvím jako takovým a i zde byl novátorem. V roce 1942 si založil vlastní hudební vydavatelství a pracoval i na prosazování autorského zákona na Slovensku podle mezinárodní legislativy. V roce 1948, po nedobrovolném ukončení soukromého vlastnictví v republice, skončil s vydavatelskou činností a od roku 1949 do 1974 byl ředitelem Slovenského autorského svazu, později Slovenského ochranného svazu autorského.

Gejza Dusík zemřel 6. května 1988 ve věku 81 let v Bratislavě, čtyři dny po udělení titulu Národní umělec, které si bohužel už nepřevzal. Pochován je na martinském hřbitově a jeho pozůstalost uložena v Matici slovenské. Jeho hudba však těší už celé generace posluchačů nejen na Slovensku, ale i ve světě. A jeho tvorba nachází následovníky, kteří ji udržují stále živou.

Peter Wurczer: Maďaři mají Kálmána, Rakušané Strausse a my Dusíka. Proč ho neukázat světu?

Jedním z těch, kdo operetní žánr propagují, je i Peter Wurczer, student operního zpěvu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, který se hudbě věnuje již více než 15 let. Svou uměleckou dráhu začal jako žák Základní umělecké školy v Nových Zámcích. Ve studiu operního zpěvu pokračoval na Konzervatoři v Bratislavě pod vedením mistra Gurgena Ovsepiana, dnes pokračuje ve studiu operetní specializace u profesorky Evy Šeniglové. Jelikož sám pochází z maďarské rodiny a opereta byla u nich doma každodenním společníkem, vztah k ní si vybudoval už jako dítě. Operetě se věnuje od roku 2018, kdy poprvé vystoupil na operetním koncertě v maďarském Szolnoku. Od té doby je pravidelným účastníkem operetních festivalů a koncertů na Slovensku a v zahraničí. Jako sólista účinkoval na koncertech s Metropolitním orchestrem Bratislava, s komorním orchestrem města Budapešť, orchestrem divadla Győr, orchestrem Rajka a to po boku sólistů ze zahraničních scén.

V čem je Dusík zajímavý pro vás jakožto pro pěveckého interpreta? Které operety, případně Dusíkovy skladby, jsou vám nejblíže?
Při jméně Gejza Dusík mě jako první napadnou jeho foxtroty a tanga. Každý skladatel má svůj rukopis a ten Dusíkův je snadno rozpoznatelný a jedinečný, tak jako sám skladatel. Mezi mé oblíbené tituly určitě patří opereta Modrá růže a Hrnčířský bál. Velmi rád si poslechnu nahrávky nebo na koncertech zpívám jeho tanga a písně, například Když harmonika tiše zní, Marina, Rodný můj kraj, Dědinka v údolí, Vzpomínám, Tiché štěstí, Nejhezčí kout v širém světě, Zatancuj si se mnou, holubičko či Podej mi ručku. Gejza Dusík dokázal však napsat i romanticky laděné písně, které jsou pro zpěváka velmi technicky náročné a dají se porovnat s náročností operních árií.

Kromě toho, že působíte jako zpěvák a interpret Dusíkových písní, věnujete se i práci poslance obecního zastupitelstva. Dokonce jste přišel s ojedinělým nápadem operetního festivalu, který bude na Slovensku letos poprvé.
Myšlenka založení operetního festivalu ve mně zrála už dlouho. Jelikož pocházím z obce Bardoňovo, kde zastávám i funkci poslance, přišlo mi jako skvělý nápad uspořádat festival právě zde. Obec je vlastníkem překrásného zrekonstruovaného zámečku a celé okolí a nádvoří je pro organizaci takové akce jako stvořené. Dva roky trvaly přípravy festivalu, statut, předběžný program na pět let předem, výběr členů umělecké a dramaturgické rady. Tento rok bude jakýsi nultý ročník festivalu, kde vystoupí sólisté ze Slovenska a Maďarska. Příští festival bude však už dvoudenní a otevírací galakoncert bude věnován právě Dusíkovi, neboť bude mít půlkulaté výročí narození. Kromě koncertu připravujeme i výstavu o životě a díle tohoto významného skladatele. Podařilo se mi spojit s dcerou Gejzy Dusíka, paní MUDr. Dagmar Holomáňovou, se kterou budeme jednat například i o návrhu pamětní plakety Gejzy Dusíka. Plaketa bude předána dlouholetým sólistům, dirigentům a umělcům, kteří se zasloužili o rozvoj operety na Slovensku, a v budoucnu i zahraničním umělcům z operetních scén.

Citát:
“Pokud jsem měl to štěstí, že moje skromná hudba si našla cestu k srdcím našich lidí, že jim dala zapomenout na starosti, že jim uměla přičarovat šťastné chvíle – pak jsem právem pyšný na to, že moje práce nebyla zbytečná.” (Gejza Dusík)